Zdena Salivarová odešla

Předseda se rozhněval: je si jist, že skutečným autorem je známý a zakázaný spisovatel, a dožadoval se, aby protest, který vznáší proti uveřejnění podvrženého textu, byl pojat do zápisu ze zasedání. Šéfredaktor Bohumír Macák se zachoval překvapivě statečně: ubezpečil kolegu, že protest bude řádně zaznamenán. Na mou adresu jako redaktora odpovědného za prózu však žádná další výtka nezazněla. O korespondenci, kterou jsme společně s Olegem Susem vedli s provinilým romanopiscem, nevěděl ani šéfredaktor. Soukromě mě pokáral za pravdomluvnost: „Pane, víte, že jste vůl?“

 

 

 

 

Zdena Salivarová na Jamajce v 70. letech Foto www. skvorecky.cz

 

 

 

 

Historka je charakteristická pro debutantčiny osudy. Od dětství ji potkávaly nejrůznější maléry a později nespravedlnosti jako odvozování jejího talentu od manželova vlivu. Její otec byl v roce 1949 zatčen a o rok později se mu podařilo emigrovat do Spojených států. Starší bratr Lumír strávil od roku 1949 deset let v Jáchymově na uranu. Navzdory kruté době maturovala v roce 1952 na gymnáziu a stala se členkou Československého státního souboru písní a tanců, zároveň působila v Laterně magice a vystupovala v Divadle Paravan. Tam jsem ji zažil na scéně. Pamatuju se dokonce na písničku, kterou spolu se dvěma partnerkami zpívala. Text složil šéf divadla Jiří R. Pick a humor výstupu byl příznačný pro textaře i zpěvačku: „Frantík často úkoly/ nedělal své do školy.// Až mu soudruh učitel/o Zátopku vyprávěl.// Potom teprv úkoly/ dělal vždy své do školy//.“ Cituju přibližně a neúplně, paměť selhává, ale vybavuju si, že po každém verši vyluzovalo zpívající trio působivé, citově podbarvené vytí „í-í-í-i“.

 

 

V roce 1967 jsem Zdenu Salivarovou poznal osobně. Manželé Zábranovi mě vzali večer na návštěvu ke Škvoreckým, kde jsme podrobně probírali situaci vzniklou na probíhajícím sjezdu Svazu spisovatelů. Zdena studovala třetím rokem FAMU, měla za sebou překlad Simenonových Bratří Ricových, tří povídek Léo Maleta pod názvem Za Louvrem vycházelo slunce a tří povídek Pierra Souvestra a Marcela Allaina Fiakr noci, zařazených do svazku Třikrát Fantomas. Naši diskusi o následcích, které budou mít pro české literáty ostře kritická sjezdová vystoupení Ivana Klímy, Pavla Kohouta, Milana Kundery a Ludvíka Vaculíka, doplnila podvakrát rozčileným vyprávěním o tom, jak jí někdo zákeřně otrávil kocoura. Nebylo to v rozporu s logikou. Pochopil jsem, že nic dobrého nečeká ani od režimu, ani od sousedů, a možná ani od lidí ze sousedství daleko širšího.

 

 

 

 

Zdena Salivarová po předání řádu Bílého lva v roce 1990, vlevo prezident Václav Havel, vpravo Josef Škvorecký. Foto www.skvorecky.cz

 

 

 

 

Viděl jsem ji jako Koketku ve filmu režiséra Jana Němce O slavnosti a hostech a jako Nevěstu ve filmu režiséra Evalda Schorma Farářův konec. Seznámil jsem se se třemi jejími povídkami, které v roce 1968 vyšly v Československém spisovateli pod titulem Pánská jízda. Měl jsem příležitost jí je pochválit z očí do očí, protože jsme se během toho bouřlivého roku vídali střídavě u Škvoreckých a u Zábranů. Nikdo z nás si od probíhajících událostí nesliboval nic jiného než špatný konec, ale Zdena, Josef i Honza byli skeptiky na základě vlastních zážitků, zatímco Majka Zábranová a já jsme spíše naslouchali. V roce 1969 mi bylo jasné, že když Škvorečtí pobývají ve Spojených státech, zvolí život ve svobodě, a to podle mého zcela pochopitelně. Z důvodů pro mě rovněž pochopitelných si vybrali za útočiště Kanadu.

 

 

V roce 1971 mě v Brně navštívil Lumír Salivar a přinesl mi strojopisný exemplář sestřina rukopisu Honzlová s podtitulem Protestsong. Dostal jsem na přečtení jen tři dny, ale dodnes si vzpomínám, jak silně mě zaujal. Připomněl mi autorčin skvělý debut v Hostu do domu, ale navíc mi utkvěl jako obraz padesátých let, podaný očima oběti komunistického pronásledování. Hrdinka žila s matkou a mladším bratrem v pavlačovém bytě, v chudobě a přímo v bídě. Poúnorové desítiletí, dotud tematická doména komunistických básníků a prozaiků jak bezuzdně konformních, tak reformně kritických, ožilo přede mnou ve své obludné, ničivé podobě. Vypravěčka vedla s totalitním řádem-neřádem úctyhodný zápas podle svých nerovných sil. Někteří mí přátelé disidenti tehdy soudili, že protestsong zašel v některých dojímavých scénách k sentimentalitě, ale když si vybavím smrt malého Salivara v troskách zříceného balkonu, přiznávám, že jsem byl zasažen jako málokterou současnou prózou. Se zadostiučiněním jsem po letech sledoval ohlas, kterého se dočkalo vydání Honzlové v roce 1990 v Art-Servisu, poté v roce 2001 v Academii a v roce 2021 v Argu, jakož i divadelní dramatizace uvedená v roce 2021 v Rokoku.

 

 

 

 

Zdena Salivarová po obdržení čestného doktorátu na University of Toronto v roce 1992, vpravo Josef Škvorecký Foto www.skvorecky.cz

 

 

 

 

Velká životní kapitola Zdeny Salivarové začala v roce 1971 založením nakladatelství ´68 Publishers v Torontu. Společně s manželem se pustili do úkolu náročného finančně i konkrétně redakčně. Prakticky spočíval na ní. Byla redaktorkou, měla na starosti styky s autory, tiskárnu, distribuci, práci ji komplikovaly úklady, například záškodník, který se vetřel do důvěry obou nakladatelů a citelně je poškodil. Škodu přečkali, podnik udrželi a do roku 1993 vydali více než dvě stovky knih, jejichž výtisky pronikly i do komunistického Československa a do mých rukou. Nabídly mi důležitou informaci o tom, co píší čeští autoři pobývající v zahraničí, a osobně mě neobyčejně povzbudily – v nakladatelství Škvoreckých vyšel totiž také svazek mých her. Znamenalo to, že se zahraniční čeští čtenáři a někteří Češi uvízlí v reálném socialismu dozvídají díky svým nebojácným kontaktům s šiřiteli samizdatu a jiných zakázaných tiskovin, že existuju a píšu.

 

 

Za zásluhy o českou literaturu propůjčil prezident Havel manželům Škvoreckým Řád Bílého lva. Zdena Salivarová jako prozatérka a scenáristka zůstala tak na první pohled ve stínu svých aktivit provozovaných mimo psací stůl. Jsem však věrný a šťastný čtenář prozaických textů, které v Torontu vytvořila: Nebe, peklo, ráj a Hnůj země, a věřím, ba vím, že je nás takových víc. Doložily mé dávné přesvědčení, že jde o osobitou prozatérku s vlastním ústředním tématem a vlastním hlasem. Napsala, co nemohla nenapsat, a nemá smysl litovat, čím vším ještě mohla obohatit českou literaturu, kdyby si nebyla uložila jiné, celospolečenské povinnosti.

 

 

Do jejího díla patří rovněž šest detektivních příběhů, na jejichž autorství se podíleli s manželem, a další společné dílko Samožerbuch, humorný a seberonický text věnovaný torontským nakladatelským zážitkům. Nad ním jsem si uvědomoval, že zábavná je jen jeho jedna tvář, zatímco druhá, utajená, má podobu hořkou. Zdena mi na to téma poslala do Poslanecké sněmovny svazek Osočení, v němž jako editorka soustředila svědectví lidí obviněných ze spolupráce s komunistickou tajnou policií, kteří toto obvinění rozhodně odmítali. I ona sama byla obviněna, dosáhla však očistného soudního výroku. Musel jsem nad stránkami oné antologie myslet na všechny pronásledované, štvané a často zoufale uštvané nešťastníky, kteří se ať právem, nebo neprávem ocitli v takzvaném Cibulkově seznamu vedle nepochybných darebáků, zatímco zločinci a vrazi, zastávající před Listopadem vysoké státní a stranické funkce, nebyli většinou ani obžalováni, natož souzeni.

 

 

Zdena Salivarová odešla předposlední srpnovou neděli v požehnaném věku jednadevadesáti let a už se nevrátí. Propůjčený Řád Bílého lva musel být podle zákona vrácen prezidentovi, ale mluví stále živou řečí o ženě, které hodně dlužíme všichni, spisovatelé i ti, kteří nepíší.