RECENZE: Jak souvisí pohybové divadlo s kvantovou fyzikou?

V Českém stanu propojila inscenace Princip nejistoty Ondřeje Holby nový cirkus se světem kvantové fyziky a pojmy jako je kvantová teleportace, superpozice nebo vlnově částicový dualismus. V následné diskusi režisér uklidnil diváky, že o tomto fenoménu vlastně neví o nic víc než kdokoli z nás diváků-laiků. I když i zde se v publiku našla znalkyně problematiky, dosvědčila, že se jedná o záležitosti natolik proměnlivé a mnohdy nevyzpytatelné, že podstaty se dobrat nedokážou ani odborníci. Právě tato dráždivá tajemství prezentovaná vtipně prostřednictvím souhry přítomných umělců mi sympaticky přiblížila obor, na hony vzdálený mému myšlení a mé představivosti.

Princip nejistoty spojuje kvantovou fyziku s nonverbálním divadlem. Foto archiv souboru

Vše začíná v jakési fiktivní třídě s dvěma lavicemi a tabulemi v pozadí, popsanými množstvím vzorečků. Zároveň  třída vypadá trochu jako experimentální laboratoř, kde se mohou dít hodně podivné věci. Postupně se do hravého souboje s problematikou kvantové fyziky, jen chvílemi upřesňované základními informacemi, pouštějí dva žongléři, akrobatka a tanečnice (Hannah Lenox, Michaela Stará, Aleš Hrdlička a Filip Zahradnický).

Budiž řečeno, že se nejednalo o premiéru, ta byla loni ve vršovickém Vzletu, kde ovšem místo Zahradnického hrál Holba. Svým způsobem tedy na Letné proběhla premiéra s účastí Filipa Zahradnického, který měl na přípravu údajně jen týden. Při těch nejrůznějších kouzlech, která probíhala na scéně, ovšem nebylo zcela jasné, nakolik je „padání“ míčků klauniáda, a nakolik se nedaří, ale vzhledem k tomu, že znám dovednosti performerů z jiných projektů, vzala jsem i případné nedokonalosti jako záměr. Přesně tak, jak se – podle výkladu – chovají všechny ty protony, neutrony a různá vlnění,  vytvářející základ dnešních technologických zázraků od mobilu, přes internet po GPS.

Zatímco kvantová fyzika je pro nás neviditelná a tedy neuchopitelná, prezentace prostřednictvím hry s vlastními těly, ale také s míčky, deskami a dalšími rekvizitami pro laika velmi názorně nabízí magickou stránku nepochopitelných jevů, časové a prostorové paradoxy, i zdánlivé porušování fyzikálních zákonů. Zvláště, když tomu napomáhají světelné vychytávky, a spousta pohybových nápadů, včetně vtipného využití známých klišé (například trik s „nadpřirozeným“ natahováním ruky za plentou) či osobních dovedností (Michaela Stará a její „plivání“ ping-pongových míčků).

Tvůrčí tým si dal za úkol vytvořit představení pro mládež, které ukáže, že i věda, bereme-li ji s hravostí, může být velmi zábavná a inspirativní.  A myslím, že Komenský by měl z takového přístupu rozhodně radost.