Vše ostatní je jen luxus. Zemřel básník Jaroslav Chobot.
Radim Kopáč
Ve středu 13. srpna 2025 zemřel Jaroslav Chobot, básník, jakých tady je a nejspíš bude čím dál míň. Autor totálně svébytný a samorostlý, navenek nezaměnitelný, výrazově suverénní až běda. A taky míjený a opomíjený. Ignorovaný všemožnými lexikony, dějinami, bilancemi a dalšími užitnými příručkami, co tady vycházejí. Bylo mu čtyřiaosmdesát let. Narodil se v Benešově, žil a zemřel v Táboře. Vydal šest sbírek poezie: prvotinu (Cihlový vlk) v roce 1997, poslední sbírku (Modelová torza prahů) pak loni.
Kdysi jsem s ním vedl rozhovor, a hned z názvu toho povídání bylo jasné, s kým má člověk tu čest: „Nejzákladnější situace historizujícího předvzniku populace strojních měkanů.“ Pozor, Chobot nebyl žádný mašíbl! Svůj svět držel pevně v rukou, důkladně na něm pracoval, cíleně hloubil a rozšiřoval pole. V šedesátých letech vyšel z konkrétní poezie, cenil si hlavně Maxe Benseho, jeho strojové, mechanické lyriky, toho nového druhu krásy, co smíchal exaktní vědu s osvobozenou literaturou. Jenže do Chobotových textů se propsala i jiná tradice. A sice uvolněná imaginace avantgard, hlavně té surrealistické. Chobot sázel na rytmus jako nástroj, kterým to lze všecko rozhýbat. Podobně jako Milan Nápravník ve svých slavných textech z přelomu padesátých a šedesátých let. Jeho rytmizovaná promluva se rychle měnila v mantru, v uhrančivě znějící trsy slov, které působily navenek možná bizarně, potrhle, snad i trochu mašíblovsky, ale držely si paralelně jistou strukturu. Základní strukturu.
Chobot byl trochu mystik, šaman. Šel po pradávných energetických tocích a tlumočil jejich sílu dnešku. Básnil, jako dýchal. Tahal na světlo jednoho kouzelného průvodce za druhým, v jeho verších ožívají Chvojtové, Chlůvy, Valvolinové, Ssezek, Kocel nebo Stočna. Prožívají pestré, oslnivě blikotající chvíle; jednou vyprávějí, jindy naslouchají a ještě jindy jsou sami vyprávěni. Co na tom, že se člověk musí při dešifraci těch textových zpráv snažit, hodně snažit, aby to všecko pobral – a přesto mu jistě mnohé proteče mezi prsty.
Jaroslav Chobot taky maloval, věnoval se soše, objektu, akci, performanci. Jeden jeho obraz nám visí doma. Zářivě barevná struktura, které dominuje kruh. Neúplný. Jde o první díl diptychu. Bůhví kde je ten druhý. Chobot měl rafinovaný smysl pro absurdní komiku. Možná proto, že bral vždycky všecko v souvislosti se vším. Život s dílem, člověka s vesmírem, dějinami, přítomnosti, budoucností. V tom úvodem zmíněném rozhovoru řekl: „Poezií i výtvarnem se zabývám od doby svých prvních slov. Je tomu tak asi u každého, pouze to nechceme vnímat a řídit se tím. Příznivá odezva společnosti pro mne není důležitá, ba důležité nejsou ani publikace, ani výstavy. Důležitá je každodennost, komunikace se sebou samým a také s nejbližšími. Vše ostatní je jen luxus, který nám dává vcelku příznivá doba – myslím ta doba, v níž právě žijeme.“
Jaroslav Chobot byl básník, jakých tady je a nejspíš bude čím dál míň.
Autor je literární a výtvarný kritik.