Zprávy 13. 8. 2025

FESTIVAL: Skladatelské rody, středověké komunity i rodinná dramata

Helena Havlíková

Letní slavnosti staré hudby vstoupily letos do 26. ročníku s mottem Familia. Dramaturgie tuto stmelující programovou linii pojala široce – od skladatelských rodokmenů přes duchovní komunity po dramatické střety operních hrdinů i kulturní dědictví národa. Z pěti vokálních koncertů bylo zřejmé, že festival pod vedením Jany Semerádové pokračuje ve své promyšlené koncepci při výběru programu a interpretů, kteří do čím dál hojnější tuzemské nabídky koncertů a inscenací staré hudby stále vnášejí nové impulsy. Ne vždy se však záměry podaří zcela dotáhnout.

Zahajovací koncert Die Bach Familie berlínského Ensemble Polyharmonique představil v příhodném prostoru emauzského kostela Panny Marie a slovanských patronů souvztažnost tvorby Heinricha, Johanna Christopha, Johanna Michaela a Johanna Ludwiga Bachových, narozených mezi lety 1615 až 1677, předků nejslavnějšího představitele této košaté skladatelské dynastie Johanna Sebastiana. Polyfonní zpracování chorálu a šestihlasá i pětihlasá moteta spěly k vrcholu večera – monumentálnímu pětihlasému Jesu, meine Freude Johanna Sebastiana Bacha. Šestice pěvců s varhanním pozitivem a violonem prodchla latinská i německá moteta na duchovní texty s precizní deklamací, plastickým vedením hlasů a zároveň dokonalou sezpívaností v širokém spektru dynamiky.

Rodová spřízněnost purcellovská zazněla v podání vlámského souboru Musica Gloria na koncertě Their Majesties v Císařském sále Lobkowiczkého paláce. Programovou osou vokálních i instrumentálních čísel ze semi-opery The Fairy Queen a částí z ód Henryho Purcella se prolínaly skladby jeho o jedenáct let mladšího příbuzného Daniela. Ať už byl bratrem nebo bratrancem slavnějšího Henryho, ze dvou árií, dvou sonát a instrumentálních částí ze scénické hudby k tragédii The Unhappy Penitent, které na koncertě zazněly, si šlo udělat jen orientační představu, že Danielova hudba je přece jen méně nápaditá. Beniamin Paganini a Nele Vertommen, kteří společně soubor Musica Gloria vedou, „tančili“ s barokním hobojem, zobcovými flétnami i příčnou flétnou za doprovodu teorby, barokní kytary, violy da gamba a cembala. Zvukovou pestrost ještě umocnil Pieter De Praetere. Patří ke generaci kontratenoristů, kteří ušlechtilý „polibek přes sklo“ mužského falzetu promění do vášnivého hudebního objetí. Škoda, že své charisma bezprostředního kontaktu s publikem Pieter De Praetere oslabil tím, že některé árie zpíval z not.

Rodiny středověkých komunit

Na středověké komunity spjaté s kláštery, kapitulami a univerzitami byl zaměřen program La flor en Paradis španělského souboru Tasto Solo. Na to, aby ožila středověká hudba 13. a 14. století z kláštera Las Huelgas, pařížské katedrály Notre-Dame, Codexu Montpellier, Gresleyho rukopisu a dalších památek, stačila trojice interpretů: Anne-Kathryn Olsen (soprán), Pau Marcos (fidula) a Guillermo Pérez (organetto, malé přenosné varhany, které hráč drží na klíně a jednou rukou hraje na klávesnici a durhou vhání měchem vzduh do píšťal). Mariánská moteta se střídala s milostnými skladbami a tanci ve formě estampie. Interpreti nad liniemi středověkých melodií nápaditě improvizovali virtuózními melismaty a variacemi, jamovali, scatovali, předávali si sóla, pohrávali si s napětím při rozvádění disonancí, metrikou, rytmem s takovou muzikantskou nápaditostí, že výsledkem byla jakási středověká „ars antiqua session“. Možná dráždila puristické zastánce akademické věcnosti, ale publikum nadchla svou bezprostředností. Volba novogotické baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se secesními malbami však středověký program vizuálně příliš nepodporovala – v Praze by se našly pro takový koncert vhodnější lokality.

V závěrečném koncertě Passione d‘amore s festivalovým rezidenčním souborem Collegium Marianum dostalo motto Familia podobu dramat, které do svých oper seria Giulio Cesare in Egitto a Il Giustino vložili mistři tohoto pěvecky virtuózního žánru s vypjatými afekty: Georg Friedrich Händel a Antonio Vivaldi. Ani v tomto případě nebyla volba prostoru pro závěrečný festivalový koncert adekvátní. Kostel sv. Šimona a Judy sice díky své kapacitě pojal na čtyři stovky natěšených diváků, ale jeho akustika, která nezapře původní určení, odporovala stylu oper seria založenému na brilantnosti barokního bel canta. Dlouhé fráze koloratur a skoky v rychlých tempech, při opakování navíc ještě doplněné o ornamentiku, se v dlouhém dozvuku slévaly.

Za zásadnější slabinu tohoto programu ovšem považuji obsazení původně kastrátských rolí Cesara a Anastasia barytonistou Romanem Hozou, jakkoli ve Vivaldiho pomalém sladkém snění Gustina v árii Bel riposo bez výraznějšího zdobení předvedl i kontratenorovou polohu a do ostatních intenzivně zapojil bohatství výrazu a mimiku, díky nimž patří nejen v brněnské opeře k žádaným sólistům standardního operního repertoáru. Pro opery seria je typická gendrová rozkolísanost. Miláčky barokního publika byli kastráti, kteří zpívali mužské i ženské role – obojí v ženské poloze, zpěvačky naopak vystupovaly v tzv. kalhotkových rolích a k tomu všemu se řada postav v příbězích oper seria vydávala za představitele opačného pohlaví. Ovšem doba, kdy se kastrátské role transponovaly pro mužské hlasy, je z dnešního pohledu hodně „retro“ a podle mého názoru na festival renomé Letních slavností staré hudby nepatří. O to zřetelněji, že jsme nedávno mohli vidět celého Händelova Julia Cesara scénicky nejprve v Národním divadle moravskoslezské v Ostravě a následně na Hudebním festivalu Znojmo hned s trojicí špičkových kontratenoristů s Andreasem Schollem v čele, kteří s Doubravkou Novotnou jako Kleopatrou vyvolávali u publika bouři nadšení.

Kateryna Kasper s plným barevným sopránem oslňovala spíše pěveckou technikou, zatímco do pomalejších árií se vloudil rušivý rozkmit nad rámec vibrata adekvátního pro barokní belcanto. Nasazením, s nímž hrálo Collegium Marianum i Vivaldiho koncert pro příčnou flétnu Il Gran Mogol, ve kterém si nenechala ujít sólovou příležitost Jana Semerádová, si napravilo reputaci po povrchně nastudovaném provedení Händelovy opery Alessandro Severo v českokrumlovském barokním zámeckém divadle v rámci Festivalu Krumlov.

Spřízněnost kulturního dědictví

Nespoutaným jižanským temperamentem hýřil na koncertě s příznačným názvem Música da vida v Císařském sále Trojského zámku portugalský soubor Sete Lágrimas. Zavedl posluchače na dobrodružnou hudební cestu Pyrenejským poloostrovem a portugalskou diasporou napříč staletími. Prolínaly se na ní artificiální i lidová hudba, světská i duchovní témata, která provázela životní rituály od narození po smrt. Dvojice uměleckých vedoucích a zpěváků – Filipe Faria a Sérgio Peixoto - za doprovodu vihuely, barokní kytary, kontrabasu a rozsáhlé baterie bicích organicky propojili středověké a renesanční písně s barokními tvaroslovími i folklorními ozvěnami. Jižanský temperament a rytmická energie působily jako přirozené vyústění dramaturgické linie festivalu.

Třebaže každý z pěti vokálních koncertů letošních Letních slavností staré hudby zachytil jiný střípek z hudební historie, jedno měly společné: výrazovou intenzitu, s níž všichni interpretovali stovky let starou hudbu nikoli jako odtažitý pradávný artefakt, ale jako poselství, které stále souzní s našimi radostmi i trápeními. „Návod“ pro tento interpretační trend, který čím dál víc opouští dogmatické lpění na schématech vyčtených z dobových dokumentů, ale pokládá je za základní východisko, poskytl užitečný workshop vedený uměleckým vedoucím Ensemblu Polyharmonique Alexanderem Schneiderem. Při nácviku vybraných skladeb vedl účastníky k hledání „příběhů za notami“, k porozumění textům v historickém i současném kontextu a k využívání vlastních emocí a zkušeností.

26. Letní slavnosti staré hudby. Recenzovány koncerty: Die Bach-Familie, Ensemble Polyharmonique - kostel P. Marie a slovanských patronů 17. července 2025. Músia da vida, Sete Lágrimas - Zámek Troja, Císařský sál 21. července 2025. La flor en Paradis, Tasto solo - Bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě 23. července 2025. Their Majesties, Musica Gloria -Lobkowiczký palác Císařský sál 31. července 2025. Passione d’amore, Collegium Marianum - Kostel sv. Šimona a Judy 5. srpna 2025