Zprávy 3. 8. 2025

VZPOMÍNKA: Divadlu Roberta Wilsona bylo odporné vycedit byť jen trochu krve a potu.

Jana Machalická

Právě zesnulý americký režisér, scénograf a designer Bob Wilson zanechal v českém divadle výraznou stopu, takže dost dobře nebylo možné se s ním nepotkat. S jeho inscenacemi v opeře i činohře i s ním samým. Vzpomínám na to, jak jsme poprvé mohli zblízka vidět jeho režijní metodu při přípravě inscenace Janáčkova Osudu v Národním divadle a bylo to spíš kuriózní než inspirativní a připomínalo to posouvání figurek po šachovnici, ale efektní výsledek se nakonec dostavil.

Wilson postupoval až s pedantickou důsledností, kterou by člověk u tvůrce jeho typu nečekal. Rozděloval proces vzniku inscenace na dvě etapy na Stage A a Stage B a vše se nejprve připravilo s figuranty ve zkušebně, aranžmá, která jim režisér předvedl, asistenti číslovali a zaznamenávali do klavírního výtahu. Pak se aranžmá spojilo s hudbou a figuranti vykonávali předepsané pohyby podle čísel. Teprve pak vznikla scéna, světelná režie a konečně Wilson přistoupil k druhé fázi zkoušek, tzv. Stage B, kdy sólisté naplňovali připravenou formu.

S Wilsonovou tvorbou jsme se poprvé potkali „naživo“ v roce 1994 v Divadle Archa, kdy berlínský Hebbel Theater přivezl inscenaci podle Gertrudy Steinové Doktor Faustus rozsvěcuje světla. A bylo to jedno z nejpůsobivějších setkání našeho devadesátkového a notně zpožděného objevování světového divadla (třeba vedle Cheek by Jowl). V roce 2002 znamenal Wilson v Národním velký úspěch, tehdejšímu řediteli ND Jiřímu Srstkovi a šéfu opery Josefu Průdkovi se to podařilo po bezmála pěti letech a byl to vlastně první divadelní režisér světového významu, který režíroval v českém divadle (vyjma Davida Radoka, který ovšem k domácímu divadlu měl osobní vazby). Nehledě na to že Wilson se tu chytil drápkem a ještě se pak několikrát vrátil. V opeře režíroval ještě Káťu Kabanovou a pak se vrhnul na činohru Byl ve světě stále velmi uznávaný a činohra Národního divadla s jeho dvěma inscenacemi Věcí Makropulos a 1914 slavila úspěchy na zájezdech v zahraničí.

Doma obě tyto inscenace byly přijaty kontroverzně a kriticky, zejména 1914 a to kvůli textu, poněkud nesmyslně kombinujícím Haškova Švejka a Krausovo dílo Poslední dny lidstva. Wilsona ale text nikdy moc nezajímal, ani se s tím netajil. představoval pro něj pouze kostru, o niž se lehce opíral. 1914 byla inscenace, která se rozvíjela v intencích jeho stylu – čili šlo o přesně vystavěný kaleidoskop, koláž nebo sled výrazně výtvarně modelovaných výjevů, obrazů. Žádná silná nebo nečekaná výpověď stran tématu – války se nedostavila Ovšem Wilsonovo jméno mělo v Evropě zvuk a tehdejšímu šéfu činohry Michalu Dočekalovi se také díky jeho hostování podařilo dát o naší první scéně vědět v zahraničí. Wilson také velice chválil schopnosti herců činohry ND, jejich tvárnost a proměnlivost a nebyla to jen zdvořilost. Říkal, že mají výtečný smysl pro načasování a s tím podle něj mohou hrát všechno na světě.

Patřil k tvůrcům, kteří předkládají vysoce estetizovaný tvar a dokonalou výtvarnou kompozici - ostatně se není co divit, se scénografií studoval interiérovou architekturu. Základem jeho režií zůstávalo výtvarné pojetí, jež vznikalo z minima dekorací, a typické bylo, že vše plasticky modeloval světelným designem. Byla to jakási chladná nádhera, která bere dech, lekce z vrcholného stylu, ale na druhé straně to také bylo divadlo, jež vzývá absolutní perfekci a je mu lehce odporné vycedit i trochu krve a potu. Podle mého soudu se psychologické drama takové metodě velice vzpínalo, ale třeba výborně sedlo k Brechtovi. Například Wilsonova Žebrácká opera v Berliner Ensemble byla dokonale vyladěný stroj, v němž každá součástka zapadla na milimetr přesně a také měla detailně určeno, čemu slouží. Dospěl zde až k jakémusi modernímu morytátu, ke komiksové stylizaci, v níž měl blízko k jinému, filmovému místu hříchu – Sin City.

Wilson byl sebevědomý tvůrce. S rozhovory šetřil a žádné kamarádšofty s kritikou nepěstoval. Nebylo jednoduché k němu proniknout a přimět ho, aby byl sdílnější i trochu osobnější. Pokud ovšem vedle něj byla jeho múza Soňa Červená, stal se někým úplně jiným. Soňa pokaždé stála za jeho hostováním v Praze a jeho perfekcionismus jí vyhovoval. Byla i při našem rozhovoru před uvedením 1914 a já jí byla vděčná, protože díky ní se i trochu odvázal, dokonce parodoval texaský dialekt svého otce a vtipně líčil, jak mu zavolala Lady Gaga a okouzlila ho. Vyprávěl mimo jiné, jak našel inspiraci pro svou osobitou režijní metodu. Sledoval chování hluchého afroamerického chlapce, kterého adoptoval. "Nikdy jsem nestudoval divadlo ani operu, to bych možná pracoval jinak. Vždy totiž vycházím z osobních prožitků. Moje první práce pro divadlo - Pohled hluchoněmého - čerpala ze snů a fantazií chlapce, který neslyšel a nemluvil. Viděl něco jiného než já, protože jsem se zabýval tím, co jsem slyšel. Od něj jsem se naučil naslouchat tělem a také to, že zvuk vychází z pohybu."

Ani v propagaci svého díla Wilson nic nenechával náhodě, když zkoušel Věc Makropulos, vznikla v Museu Kampa výstava Světlo!, která představila dílo jeho a Josefa Svobody a měla být poctou oběma tvůrcům. Koncepce byla diskutabilní, to že oba ve svých scénografiích využívali a rozvíjeli světelné efekty, nebylo až tak nosné, zrovna tak se mohli vedle Wilsona objevit i průkopníci využívání světla jako dramatického elementu ze 30. let E. F. Burian či Miroslav Kouřil. Josef Svoboda učinil na tomto poli zásadní objevy, které inspirují dodnes. Patřil mezi novátory světové úrovně, není-li rovnou tím nejdůležitějším z 20. století. Wilson na této pražské výstavě předvedl, jak mistrně ovládal svou prezentaci. Tak jak byla část o Svobodovi odbytá, byla ta Wilsonova dokonalá, i přes své velké zaneprázdnění si dokázal svou část „ohlídat“ a udržet v prezentaci jasné významové linie. Šlo o perfektně nainstalované záležitosti – byla to například světelně-kinetická stěna z jeho inscenace opery Einstein na pláži Philipa Glasse (1976), perfektně postavené průhledy na typicky wilsonovskou scénu – černý písek s překocenou židlí a svítící modrý horizont. A řada dalších zajímavých exponátů jako minimalistická série studií ze Soumraku bohů (Curych 2002) a také své oblíbené scénické artefakty – židle.