Zprávy 31. 7. 2025

VZPOMÍNKA: Jedinečné i kontroverzní divadlo Boba Wilsona

Jana Soprová

Další z velikánů světového divadla odešel tam, odkud není návratu. Pozoruhodný, i když mnohdy nesnesitelný génius divadla ROBERT WILSON (4.10.1941 – 31.7.2025) bezpochyby zůstane v paměti všech, kdo ho poznali. K našemu štěstí měl tento divadelník jistý vztah k Čechá(ů)m, a to díky herečce Soně Červené, která s ním na několika projektech oddaně spolupracovala. Mohli jsme tedy v jeho režii – v prvních desetiletích 21.století - vidět hned několik inscenací (opery Osud - 2002 a Káťa Kabanová - 2010, Věc Makropulos 2010 a 1914 – 2014). A také jeho „lekci“ na Nové scéně v roce 2010, kdy hovořil o své metodě.

Wilson měl bezpochyby originální vidění světa, a díky svému založení také dostatečnou tvrdohlavost k tomu, aby ho dokázal prosadit. I když jsem nepatřila k jeho oddaným obdivovatelům, neboť pro mě byly jeho inscenace příliš artistní a chladné (snad i proto mu seděl žánr opery), jednalo se bez diskusí o osobnost zcela výjimečnou. V souvislosti s úkolem udělat s Wilsonem rozhovor pro televizní dokument jsem se vrhla do studia materiálů o jeho životě a práci, a právě to mi ho přiblížilo více než jeho inscenace. Robert (Bob) Wilson jako nesmělé, až autistické dítě to neměl v dětství, a především v pubertě lehké. Jeho otec právník měl vůči němu očekávání, které chlapec nemohl naplnit. Naopak – byl traumatizovaný natolik, že začal koktat a byl k smíchu svým vrstevníkům. Ale osud mu přál v tom, že potkal dobrou duší, místní učitelku tance Byrd Hoffman, která mu dodala odvahu a klid, poradila, jak se zbavit koktání („zpomal!“) a nasměrovala jej správným směrem. Vděk vůči této ženě vyjádřil Wilson tím, že v roce 1968 založil experimentální performační skupinu, kterou pojmenoval the Byrd Hoffman School of Byrds.

Když Wilson odešel z rodného města, jeho cesta k experimentálnímu divadlu se postupně začala rozvíjet, ať už studiem architektury či dalších oborů včetně psychologie, či spoluprací s umělci různých oborů, kteří jej inspirovali. Nejprve to bylo choreografové jako George Balanchine, Merce Cunningham nebo Martha Graham, později například hudebníci John Cage a Phillip Glass. Mezi nimi mnozí gay umělci, mezi nimiž se cítil jistěji. V 70.letech se proslavil realizací opery Einstein na pláží, a od té doby se stal žádaným umělcem, který pracoval po celém světě od USA po Rusko i Austrálii. Jeho pracovitost byla pověstná, a jeho umělecké aktivity trvaly neuvěřitelných sedm desítek let. Jeho pracovní metoda propojovala originálním způsobem audiovizuální vnímání světa. Důležitým elementem pro něj byla hudba a zvuky, stejně jako světlo (osvětlení scény dokázal věnovat několik hodin; Soňa Červená proslula tím, že dokázala oddaně a trpělivě stát několik hodin v zamrzlém gestu, které si přál, zatímco ostatní herci se nechávali v tomto procesu zastupovat statisty).

Při jedné ze zkoušek na inscenaci 2014 ve zkušebně jsem byla na pár okamžiků svědkem jeho pracovní metody. V paměti mi utkvěly momenty, kdy doslova animačním způsobem – jakoby po jednotlivých okýnkách filmu – instruovaL herce, jak má zvedat pohár. A stejně tak zaujatě dokázal hledat ten správný zvuk plesknutí – facky, když společně s hercem Javorským přišli na to, že nejautentičtějí zní plácnutí na holý zadek. Až posvátné ticho ve zkušebně dokládalo, že při zkoušení od herců vyžaduje absolutní soustředění (jemu samotnému vadil jakýkoli nevhodný zvuk, který se ozýval odněkud zvenčí a „rušil“, dokázal kvůli tomu přerušit zkoušku, a hledat zdroj zvuku). Zároveň už na zkušebně byl patrný důraz na vysokou stylizaci obrazů, důležitost jednotlivých gest, na obraz celku, který mu patrně běžel v hlavě jako film. Byl hluboce ponořen do tvůrčího procesu, a v jeho rámci přiměřeně komunikativní. Při osobním kontaktu mimo proces zkoušení – jak jsem zažila při rozhovoru – jsem si ovšem připadala jako dorážející duch, které bylo třeba rychle odbýt… Jistě, na otázky odpověděl, ale působil přitom zcela nezúčastněně. Daleko lépe mu seděla prezentace, kterou podnikl na Nové scéně v roce 2010. Jako by ten dav nacpaný v hledišti ani nevnímal, byl uzavřen ve svém světě, a tudíž v bezpečí, jakoby za sklem. O svém způsobu myšlení a vnímání světa a divadla ovšem při rozhovoru přece jen cosi prozradil. Na otázku, která fáze přípravy inscenace je pro něj nejdůležitější, odpověděl: „Prací režiséra je vytvářet konstrukce. Můj způsob režie se výrazně zabývá formou. Určuju, kde by to mělo být pomalejší, hlasitější, klidnější, zvnitřnělé, komunikativnější. To je typ pokynů, které jako režisér dávám. Ale nikdy nedávám pokyny, pokud jde o interpretaci. Nikdy nemluvím o smyslu. Já určím rámec, vytvořím formu, které se herec chopí a naplňuje ji. Režírování už pak není důležité. Důležité je to, jaký obsah tomu dají herci. Výsledný dojem pak závisí na různých schopnostech naplnit tuto formu. Vezměme si tento příklad: Mozart napsal hudbu, a tisíce lidí hrají, ale je jen pár těch, kteří ji dokážou zahrát nádherně. Forma je dána Mozartem, ale ty noty hrajete vy, a to je pro výsledek důležité. Takže režisér udělá svou práci tím, že otevře hru směrem k hercům a pak už je na nich, jak to zahrají. Inscenace se tak stává čistě jejich záležitost, nikoliv mojí.“