Smajlík, Netlix a celý pomeranč

Vaše postavy, svalnatý barman Alex a introvertní architekt Bruno, se k sobě vůbec nehodí, a přesto spolu zůstanou. Chtěl jste vzdát hold klasickým romantickým komediím?

Hlavně těm, na kterých jsme v devadesátkách vyrůstali – miloval jsem Čtyři svatby a jeden pohřeb, Notting Hill, následně i Lásku nebeskou… Naše sentimentální vzdělání bylo tvořeno těmito filmy. Ale byly to o komedie o heterosexuálech a bylo v nich, hlavně pro ženy, i trochu toxicity: tvrdily, že nutně potřebujete najít muže svého života a že budete velmi nešťastní, když se z vás nestane dokonalý pár. U nás ve Španělsku se dokonce říká, že teprve když s někým žijete, vznikne z vaší existence „celý pomeranč“. LGBT romantické komedie ale v době, kdy jsem vyrůstal, v éteru chyběly. I proto jsem napsal Smiley.

Sejdou se, vypadá to, že spolu nebudou, a nakonec spolu budou. Na první pohled málo děje, nemyslíte?  

Smiley si nehraje na nic velkého – je to jednoduše hra plná emocí a myslím, že publikum to cítí. Dotýká se lidských duší; možná proto je tak úspěšná po celém světě. Upřímně odkrývá emoce, nesnaží se je schovávat. Tihle dva lidi se zoufale snaží milovat jeden druhého, najít lásku, která dá jejich životu smysl, což je podstata žánru romantické komedie. A ten jsem při psaní nechtěl zradit. Šel jsem do romance naplno. Říkal jsem si: „Pojď do toho naplno, Guilleme, nestyď se za to!“

Liší se u Smiley nějak reakce LGBT a mainstreamového heterosexuálního publika?
Na sociálních sítích mi lidé, kteří vidí Smiley v divadle nebo na Netflixu, dávají velkou zpětnou vazbu. Pro některé lidi je to hluboký emocionální zážitek, někteří to viděli několikrát, odhodlali se pozvat někoho na rande – každého se ten příběh dotýká jinak. Znám lidi, kteří se u Smiley poprvé políbili, jiní se odhodlali říct rodičům, že jsou odlišné sexuální orientace. Lidé mi píší svoje příběhy, někdy velmi osobní – příběh je motivuje k tomu, aby udělali něco hezkého pro sebe i pro svoje blízké.

Nevnímám vůbec jako zásadní, že ve vaší hře vystupují dvě hlavní mužské postavy.

Ze Smiley se stal mainstream, protože je to univerzální komedie. Může být o dvou ženách, dvou mužích nebo heterosexuálním páru, je to úplně jedno. Záleží na emocích, které si do příběhu vložíte. Vytvořil jsem – možná záměrně – bezpečné prostředí i pro heterosexuální publikum. Zdá se mi důležité, že postavy vlastně říkají: „Nebojte se, nic vás nezneklidní. Není na nás nic divného.“

Říkáte, že romantické komedie, na kterých jsme v devadesátých letech vyrůstali, byly lehce toxické. Ale nesní dnes lidé z LGBT komunity o „dokonalé lásce“ díky vaší hře úplně stejně?

Právě proto jsem napsal pokračování, Smiley 2. Odehrává se o několik let později – oběma postavám je přes čtyřicet, nejsou to už ti mladí kluci plní ideálů. Je to reflexe snů, které měli, a jejich konfrontace s realitou. Neprozradím konec, ale oba si v tom pokračování uvědomují, jak moc je ta původní romantická představa ideální lásky vlastně zraňovala. Dnes už vědí, že láska nemusí být ideální, ale že může být jejich – taková, jakou si sami definují. Není to už naivní pohádka, je to dospělejší, upřímnější pohled na mezilidské vztahy.

Jak to bylo u vás osobně? Bylo nebo stále je pro vás těžké najít si partnera?

I já jsem měl v určitém období pocit, že se definuji podle toho, s kým jsem. Myslel jsem si, že musím být s někým, abych byl úplný. Ale když se vztah stává závislostí nebo něčím, o čem si myslíte, že vás opraví a zaplní prázdno, které v sobě máte, je vztah předurčen k selhání. Nejdřív musíte vyřešit vlastní problémy, abyste s někým mohli, ruku v ruce, kráčet společně. Dnes už vím, že abych mohl s někým být, musím být nejdřív kompletní sám o sobě. Vím, že ideální vztah není o doplňování, ale o spolupráci dvou celistvých lidí.

Pomohla vám v tom terapie?

Ano. A myslím, že by na terapii měl jít každý. Když je vám padesát a stále jste si nevyřešili svoje osobní věci, máte problém – nejen v lásce. Terapie vám pomůže růst, být sám sebou, milovat a být milován.

Chystáte Smiley 3?

Ano, ale ještě pár let s tím počkám. Budu ho psát, až mi bude zhruba 55 let. Teprve pak budu vědět, co znamená být starší gay. Zatím nemám jasnou představu, ale vím, že to přijde. Herci, kteří hráli v původním Smiley hlavní role, stárnou spolu s postavami – a i jejich životy se vyvíjejí. Jeden z nich nedávno adoptoval dítě. To všechno se v nové hře odrazí.

Netflix adaptoval Smiley pro seriál. Proč nevznikla i druhá série?

Netflix byl s výsledkem první série nadmíru spokojený, ale čekal, že to bude mega celosvětový hit. Nakonec to byl z hlediska Netflixu obrovský úspěch hlavně v hispánsky mluvících zemích. Producenti cítili, že příběh funguje jako uzavřená minisérie se šťastným koncem. Byli za to rádi, a možná proto nechtěli riskovat pokračování. 

Bylo náročné adaptovat divadelní látku pro televizní seriál?
Ne, měl jsem s psaním pro televizi i film už zkušenosti. Měl jsem naopak radost, že jsem mohl svět Smiley pro Netflix domyslet, obohatit, zvětšit, rozšířit a přidat nové postavy, další milostné linie. A taky vzdát i v žánru televizního seriálu hold romantickým komediím, na které hra odkazuje. Byla to krásná příležitost a myslím, že se mi podařilo zůstat věrný tomu, co původní divadelní publikum na Smiley tolik milovalo.

Vaše hra Vlaštovka, která se také hraje ve Studiu DVA, je ale jiná, ryze politická, a přitom vyvolává ještě mnohem silnější emocionální reakce. Které události – a bylo jich v poslední dekádě několik – vás k napsání Vlaštovky inspirovaly?

Námět přišel po masakru v klubu Pulse v Orlandu v červnu 2016, ale odráží se v něm i události v pařížském Bataclanu v roce 2015 a na barcelonské ulici La Rambla v roce 2017. Pulse v Orlandu byl gay bar, kde střelec tehdy zabil 50 gayů, leseb a transsexuálů, ale FBI to nikdy neoznačila za zločin z nenávisti proti LGBT komunitě, což mě velmi rozlítilo. Přitom to byl nejhorší masakr od teroristického útoku v USA 11. září 2001. Den po útoku jsem měl narozeniny a začal psát: zažíval jsem v té době osobní problémy a příběh matky, která se o tom, že její syn byl gay, dozvěděla až po jeho smrti, mě velmi zasáhl. Ta hra se dotýká velké ztráty, smutku, nevyřčené pravdy. Mnoho lidí se rozpláče a chce si po představení promluvit s herci. Tak se to děje po celém světě a slyšel jsem, že podobné zkušenosti máte i u vás, v případě Jitky Čvančarové a Daniela Krejčíka.  

Váš coming out v devadesátých letech v Barceloně asi nebyl tak jednoduchý, jak by se z dnešního pohledu mohlo zdát, nebo ano?

Rozhodně ne. Teprve tehdy jsme začínali vnímat diverzitu jako normální součást života. Španělsko mělo za sebou 40 let katolické fašistické diktatury, skončila až v pozdních sedmdesátých letech, takže devadesátky byly od té éry vzdálené vlastně třeba jen 15 let. I teď prožíváme těžké období, kdy se konzervativní ideje derou zpátky a práva, která jsme si těžce vybojovali, jsou zpochybňována. Je dobře, že je tady divadlo, které nám umožňuje vyprávět příběhy. Díky nim ukazujeme, že tu jsme, že jsme součástí společnosti. Že nás nelze ignorovat nebo vymazat.

Sňatky osob stejného pohlaví byly ve Španělsku legalizovány už před 20 lety, jde o plnohodnotné manželství, to bylo velmi převratné. V České republice jsme k tomu nedospěli dodnes. 

Španělsko se tehdy stalo teprve třetí zemí na světě, která zákon schválila. Bylo to odvážné rozhodnutí tehdejší vlády – samozřejmě velmi kontroverzní. Přesto ho prosadili a vidíte, svět kvůli tomu neskončil. Tehdy jsme si říkali: „Když vás jednou uznají, když jednou získáte svá práva, bude velice těžké nám je zase vzít.“ Jenže teď vidíme, že to tak vůbec není. Odebírání práv je překvapivě snadné – a může se stát během krátké doby. Získání práv trvá roky, jejich ztráta může přijít prakticky okamžitě.

To se teď děje ve Spojených státech.

Stačí mít většinu v parlamentu, a během pěti minut je hotovo. Nikdo se ani nepozastaví nad tím, jestli máte papír, že jste sezdaní s mužem. Ve Španělsku se společnost během těch let rychle proměnila – stala se tolerantní, otevřenou vůči rozmanitosti. Ale i to se může velmi snadno zvrátit. Zvlášť dnes, kdy populistické pravicové strany ovládají veřejnou debatu, především na internetu. Dokážou ovlivňovat způsob myšlení mladších generací. Nezajímá je pravda, jen to, jak podat jednoduché, srozumitelné řešení. Když se cítíte mizerně, hned nabídnou řešení: mohou za to imigranti, trans lidé, gayové. Vždycky je po ruce nějaká menšina, na kterou lze svalit vinu. Tento mechanismus je pro populisty velmi výhodný – rozdmýchávat nenávist a využít ji k ohýbání demokracie. Mám pocit, že právě tímto směrem se teď ubíráme.

Hrála se Smiley v Rusku?

Ne, tam je zakázaná. Jsou i jiné země, kde mou hru nazývají gay propagandou, a tam ji nabízím zdarma. Když je někdo dost odvážný, že by chtěl hrát nějakou mou hru, nevezmu si od nich žádné peníze. Vím totiž, že za inscenování mé hry může skončit ve vězení. A to je strašné.