Univerzální dobro neexistuje

Jakou cestou se dostala na jeviště vašeho divadla zřídka uváděná hra Františka Langera Andělé mezi námi?

S Františkem Langerem jsem se poprvé setkal v roce 2013, kdy Moravské divadlo Olomouc uvedlo jeho Periferii v režii Štěpána Pácla. Byl jsem už tehdy členem souboru a v inscenaci hrál. Je smutným mementem minulého režimu, že se na Langerovy texty zapomnělo, a proto jsme se s dramaturgyní Michaelou Doleželovou rozhodli přispět k jeho umělecké rehabilitaci a vybrali si právě Anděly mezi námi, kteří jsou pro veřejnost zcela neznámou hrou. Jejich téma je přitom i po téměř sto letech vysoce aktuální a pravidelně rozděluje naši společnost na zastánce eutanazie a na její zapřisáhlé odpůrce. Rovněž motiv andělů, kteří přicházejí na zem plnit svá poslání, jež jsou často protichůdná a nikdy nejsou ku prospěchu všem, je pro náš dnešní svět krásnou připomínkou toho, že nic jako univerzální dobro neexistuje a bylo by utopické snažit se ho dosáhnout.

 

Hra jistě musela projít výraznou dramaturgickou úpravou…

Naše dramaturgyně – a v tomto případě i moje spolurežisérka – Michaela Doleželová se ve své úpravě pokusila přiblížit Langerův text z roku 1931 současnému publiku, a to především prostřednictvím nenásilných aktualizací. Zaměřila se na profese jednotlivých postav, které jsou pro jejich vývoj a pro příběh samotný klíčové, a v neposlední řadě také na jazyk, jakým je příběh vyprávěn. Výsledná úprava tak staví do středu zájmu jednotlivá témata a pomáhá divákovi se snazší orientací v příběhu, který je v našem případě prostředkem pro předestírání fundamentálních a nejednoznačných morálních a etických otázek, v nichž jako společnost stále nenacházíme konsenzus.

 

U koho se zrodil nápad, aby měla v Olomouci premiéru divadelní verze snímku Beaty Parkanové Chvilky?

Spolupráci s Beatou Parkanovou navázal náš ředitel David Gerneš. Když jsme potom společně s paní režisérkou hledali vhodný titul pro její teprve druhou divadelní režii, padla volba právě na Chvilky. Tento film z roku 2018 byl počinem, který jí zajistil okamžitou pozornost odborné i laické veřejnosti a otevřel dveře do poměrně uzavřeného světa současné české kinematografie. Přišlo nám proto logické zvolit ho i jako výchozí látku pro naši vzájemnou spolupráci. Příběh je v podstatě autobiografií a sama režisérka si přála vytvořit jeho divadelní adaptaci a považovala za klíčové, aby pracovala s textem, který bude vycházet z ní samotné. Další důležitou okolností byl fakt, že ústřední role Anežky je jako šitá na míru naší herečce Natálii Tichánkové.

 

Zasahujete coby umělecký šéf do zkoušení nových inscenací?

V tomto směru žádné nepříjemné zkušenosti nemám. Hostující režiséry si velmi pečlivě vybírám, takže vím, co od nich mohu očekávat, znám jejich styl práce i způsob uměleckého vyjadřování. Tvůrčí svoboda je pro mě v divadle naprosto klíčová, tudíž bych si ani nedovolil zasahovat do cizího tvůrčího procesu. Ještě před začátkem samotné spolupráce s nimi vše konzultuji, čímž si vzájemně nastavíme určité mantinely a přesně si pojmenujeme důvody realizace daného textu a vzájemná očekávání, která od inscenace máme. Pouze ve dvou případech jsem byl nucen sáhnout ke změně v obsazení v průběhu samotného zkoušení, což je vždy mimořádně citlivé, nicméně to bylo ku prospěchu věci a i ze strany dotčených kolegů jsem se naštěstí setkal s pochopením.

 

Daří se vám uvádět nové texty českých dramatiků?

Současní autoři mají v našem repertoáru pevné a nezastupitelné místo, o čemž svědčí například spolupráce s Davidem Drábkem, od kterého uvádíme jeho autorské zpracování příběhu Sherlocka Holmese a v současné době zkoušíme Kouli, která bude naší poslední premiérou v této sezoně. Na repertoáru máme také divadelní prvotinu olomouckého autora Michala Sýkory s názvem Konečně jsi doma! aneb Papírové mausoleum. Michal Sýkora je zkušený spisovatel detektivních románů a autor celé řady televizních scénářů, jako je například Případ pro exorcistu, Modré stíny či Pět mrtvých psů. Další autorkou je zmíněná Beata Parkanová s adaptací filmu Chvilky. Na začátku nadcházející sezony náš repertoár obohatí původní text Martina Šinkovského s názvem Jejich sestra, který vznikl přímo pro naše divadlo a zpracovává život a osud Zdeny Mašínové, sestry bratří Mašínů. V příští sezoně uvedeme také autorský text Miroslava Krobota a Lubomíra Smékala s názvem Bořiny za břehem, jenž také vzniká na míru našemu souboru.

 

Sám jste zkušený dramatik. Proč vás lákají zejména komedie?

Protože miluji humor a neznám nic krásnějšího, než když se divadlo otřásá smíchem bavících se diváků. Komedie je vůči svým tvůrcům a protagonistům neúprosná a upřímná. Je to žánr, který buďto ovládáte, nebo ne. Nic mezi tím. Navíc okamžitě víte, na čem jste, a váš úspěch či neúspěch je – na rozdíl od dramatu – snadno měřitelný. Považuji za důležité navazovat s publikem kontakt a vést s ním dialog, což je u komediálního žánru nezbytné. Pochopení a zvládnutí tohoto oboru je pro mě vrcholem divadelního řemesla a každý, kdo se na komediální tvůrce dívá skrz prsty, by si to měl někdy zkusit. Psaní nového komediálního textu je vždy adrenalinový zážitek, který může, ale také nemusí skončit dobře. Naposledy jsem se do tohoto dobrodružství pustil v Divadle Kalich, které v březnu uvedlo mou komedii Přání v hlavních rolích s Janou Paulovou a Markem Němcem.

 

Právě Jana Paulová je s vaším divadlem úzce spjatá, mimo jiné u vás nastudovala dvě inscenace. Jak byste charakterizoval její režijní rukopis?

Jana je pro mě mistrem svého řemesla a jedna z našich nejtalentovanějších komediálních hereček. Její cit pro komedii je skutečně mimořádný, takže když mě oslovila s nápadem, že by si chtěla zkusit sednout za režisérský pult, neváhal jsem a svěřil jí režii Gogolova Revizora v rámci naší jubilejní sté sezony. Původní text podrobila celkem radikální úpravě a posílila v něm především komediální prvky. Snažila se ho přiblížit současnému divákovi a zúročit v něm svoje bohaté herecké zkušenosti, což se jí myslím povedlo. Revizor je režiséry často inscenován jako ambiciózní společenská satira, do níž jsou vkládána nejrůznější aktuální témata, a v záplavě vznosných myšlenek a metafor se pak vytrácí právě ten humor. Naše inscenace byla především komedií, až v druhé řadě štiplavou satirou současné společnosti. A protože se Jana Paulová osvědčila, vloni jsem ji přizval, aby u nás nastudovala komedii Donalda Churchilla Natěrač, v níž přes dvacet let hrála v Divadle Kalich. Důvěrněji u nás tento text zcela jistě nikdo nezná.

 

Kdy proběhly námluvy s Miroslavem Krobotem, který v Moravském divadle pravidelně hostuje?

Miroslav Krobot s námi poprvé spolupracoval v roce 2021, kdy se ujal dramatizace a následně i režie inscenace Zánik samoty Berhof. Tou dobou nechtěl mít s činoherním divadlem nic společného, což jsme věděli. Věřili jsme ale, že ho nalákáme právě na inscenování dramatizace novely Vladimíra Körnera, který je jeho dobrý a dlouholetý přítel. Tahle malá lest se nám naštěstí vydařila a v současné době jsme jediným činoherním divadlem v republice, kde Miroslav Krobot režíruje. Naše spolupráce pokračovala dramatizací Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky, kterou uvádíme pod názvem Liška B., a vyvrcholí v nadcházející sezoně výše zmiňovanou ryze autorskou inscenací pánů Krobota a Smékala Bořiny za břehem. Už samotný název odkazuje na nedaleký Zábřeh na Moravě. Tentokrát bude jejich společné dílo inspirováno příběhem dalšího zábřežského rodáka Eskyma Welzla, ale spíš než o divadelní dokument půjde o zpracování tématu touhy po svobodě a úniku ze světa, v němž nedokážeme být šťastní.

 

Jak po letech olomoučtí diváci přijímají svébytné inscenace Davida Drábka?

Olomouc Davida Drábka coby divadelníka v podstatě stvořila, takže jestli se někde může cítit pochopen a uznáván, pak je to právě u nás a v Hradci Králové. David po absolvování zdejší univerzity založil Studio Hořící žirafy, jež bylo od roku 1995 součástí Moravského divadla. Právě pro olomoucké publikum psal své první texty a režíroval zde první inscenace. Spousta našich diváků si na toto období pamatuje a s láskou na něj vzpomíná, proto když se v roce 2023 vracel na místo činu, aby zde režíroval Sherlocka Holmese: Vraždy vousatých žen, bylo to jako návrat ztraceného syna po dlouhých dvaceti letech. Každá repríza této inscenace je vyprodaná a diváci jsou rádi, že mají svého oblíbeného pábitele zpátky.

 

Byla jeho chystaná novinka Koule pro vaše divadlo jasnou volbou?

Byla jasnou volbou především pro Davida Drábka, protože po zkušenostech ze zkoušení Sherlocka Holmese přišel s tím, že pokud u nás má znovu režírovat, pak jedině Kouli a jedině s Janou Posníkovou v hlavní roli. Mě by vlastně ani nenapadlo, že by byl ochoten dvakrát vstoupit do téže řeky a že by toužil po druhém inscenování tohoto textu. Byl bych ale blázen, kdybych ho odmítl, navíc uvážíme-li, že předloha hlavní hrdinky, kterou je slavná nejmenovaná atletka a světová rekordmanka, pochází z Víceměřic ležících jen pár kilometrů od Olomouce (David Drábek Kouli kvůli zdravotním potížím nenazkouší, a tak ji společně nastudují Roman Vencl a Darek Král – pozn. red.).

 

Která z premiér příští sezony bude pro olomoucký soubor nejdůležitější?

To se těžko predikuje dopředu. Většinou bývá nejnáročnější to zkoušení, u kterého jste předpokládali naprosto hladký průběh. Osobně se těším na spolupráci s kmenovým režisérem Divadla Mír Davidem Vyhnánkem, který celou příští sezonu odstartuje černou komedií Kati Martina McDonagha. Zajímavé pro soubor bude i zkoušení s Miroslavem Krobotem, což je vždy jedinečný a nenapodobitelný zážitek. Trochu netradiční pro nás bude zmíněná inscenace Jejich sestra, jejíž režie se ujme mladá režisérka Klára Vosecká. Jde o text, který je vlastně trochu dokumentární a zpracovává život reálné a dosud žijící osobnosti, což je pro všechny zúčastněné opravdu velká výzva.

 

Je snadné být uměleckým šéfem a hercem zároveň?

Nevadí mi to a svého rozhodnutí nelituji. Od samého začátku jsem se nechtěl vzdát jeviště, i když mi bylo jasné, že skloubit obě role bude náročné. Zařekl jsem se však, že své vedoucí funkce nikdy nezneužiji a nebudu u režisérů nijak intervenovat za své obsazení. Toho se poctivě držím. Hraji tedy jen v inscenacích, pro které jsme neměli dostatečný počet herců, nebo v takových, kam si mě daný režisér vyžádal. Nezvládám ovšem účinkovat ve více než dvou za sezonu a o to víc si užívám každé zkoušení a chvíle, kdy mohu stát po boku svých kolegů. Je to pro mě v podstatě odreagování a zároveň možnost být součástí běžného provozu a reagovat tím okamžitě na případné problémy.

Jak odpovídáte na poznámky umělecké kritiky, že Moravské divadlo Olomouc je prototypem měšťanského divadla?

Neodpovídám na ně, protože mi je nikdo z kritiků nikdy neřekl do očí. Já to navíc nevnímám jako uštěpačnou poznámku, ale jako pochvalu. Moravské divadlo Olomouc je příspěvková organizace a největší kulturní instituce v kraji a už samotná zřizovací listina nám klade za úkol uspokojovat kulturní potřeby co nejširšího spektra obyvatel Olomouckého kraje. Máme být kulturním prostorem, který je otevřený všem, a za tímto účelem bychom měli nabízet pestrý a širokospektrý repertoár, což také děláme. Vedle světových a českých premiér, uvádění současných českých autorů a klasických děl plníme i zábavní funkci. Měřítkem jsou pro mě v první řadě diváci, protože jen díky nim tu jsme, a jsou to právě oni, kteří ze svých daní financují náš provoz. Málokteré divadlo našeho typu se může pochlubit návštěvností atakující devadesát procent a právě divácký zájem je pro mě tou nejhodnotnější uměleckou kritikou.

 

Dovedl byste specifikovat tři zásadní profesní okamžiky, které jste v Moravském divadle Olomouc zažil?

Jednoznačně mezi ně patří rok 2009, kdy mě do olomouckého angažmá přijal tehdejší umělecký šéf a můj pedagog na JAMU Roman Groszman. V tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že se v roce 2016 sám postavím do čela souboru a budu tak svým kolegům a přátelům uměleckým šéfem. To je pro mě bezpochyby druhý a ještě zásadnější profesní milník. S pokorou si pak troufnu říct, že na ten třetí teprve čekám…