Lidi od divadla nemají čas spolu do divadla chodit

H Hanuš Bor

M Magdaléna Borová

J Jolana Součková

 

H Ahoj Majdo, tak tenhle rozhovor je experimentální, sedím doma ještě v tenisovém oblečení, protože jsem ještě před hodinou a půl pobíhal (jestli se to tak dá nazvat v mém věku) po kurtu…

 

M No a já sedím doma s rýmou. A máme si spolu povídat na dálku o umění, který jsme viděli.

 

H A i to byla celkem výjimečná situace, protože už si ani nepamatuju, kdy jsme spolu byli v divadle. V divadle jsme sice pořád, ale každý v tom svém.

 

M To je zajímavý fenomén, že lidi od divadla spolu nemají čas chodit do divadla.

 

H No já nevím, jestli číšníci se sejdou a jdou spolu do hospody, je to prostě naše zaměstnání, a proto k němu máme úplně prozaický vztah. A že jsme teď šli spolu na představení jiných herců, to je vlastně takový náš bonus.

 

M To byl pro mě svátek.

 

H Pro mě vlastně taky, navíc na Zábradlí na představení, ve kterém hraje můj žák.

 

M A můj exmanžel, je to prostě taková zajímavá rodinná konstelace.

 

H Byli jsme na Vzkříšení, který napsal Tolstoj, a ten by nám o rodinných konstelacích mohl vyprávět donekonečna, ostatně jsou toho plné jeho romány. Tohle byla dramatizace a nevím vlastně čí. Ty to víš?

 

M Současného německého dramatika Armina Petrase.

 

H Já si spíš pamatuju, co jsem viděl na jevišti, tu cpinovskou krabici, a ne co je v programu.

 

J Tohle číslo Divadelek si teda koupím… (haha)

 

H To byla moje žena. Ale abych se vrátil k té výpravě, nevadila mi, i když mi cpinovské krabice často vadí. Byla docela funkční, skýtala prostor pro fantazii, a to hlavně tím, že tam vlastně nic nebylo. Čemu se směješ, Magdo? A herci ji hezky zabydleli a hezky s ní nakládali, vlastně to málo, co tam bylo, bylo využito úplně na maximum.

 

M byla jsem po dlouhý době na Zábradlí, a když mluvíš o tý krabici, tak jsem si jako divák znovu uvědomila ten prostor, jaký rozdíl je to oproti Národnímu divadlu. A také jak herci můžou – v jistým smyslu – být intimní. Je příjemný se na to dívat, protože člověk z hlediště vidí každý záchvěv jejich obličeje, a i když jistě vydávají velkou energii, dělají to jinými prostředky… Prostě jsem jim trošku záviděla.

 

H My z velkých velkých jevišť musíme víc pařit, ale jinak je to herectví stejné. Jen na Zábradlí, kde vlastně celé divadlo je jenom taková malá krabice (abych byl k tomu Cpinovi spravedlivý), tam se hraje hodně najemno.

 

M Je krása se na to dívat, protože můžeš s tím hercem jít, úplně s ním dýchat. Zatímco v Národním divadle když chci vyjádřit nějakou emoci, tak k tomu používám celé tělo a nějaký znak. Bylo to pro mě zajímavý, zase si to srovnat.

 

H Teď jsem ve zlaté kapličce rok hostoval, tak jsem si uvědomil, že tam se musí řvát ještě víc než v ABC, o hodně víc.

 

M Říkal jsi, že Vzkříšení je tvůj oblíbený román?

 

H Není to vysloveně můj favorit, ale Tolstého mám rád jako celek, nečetl jsem jen ty jeho velké věci, ale i řadu jeho povídek, třeba Hadži Murat. Vzpomněl jsem si, že moje maminka, tvoje babička Gerta, když jsem před desítkami let Vzkříšení četl poprvé a sdílel jsem s ní své nadšení, zvedla obočí a říkala, že zrovna Vzkříšení milovala její máma…

 

M Co pro tebe bylo hlavním tématem toho představení?

 

H Před půlstoletím jsem to viděl trošku jinak, ale to téma a jeho vnímání se pro mě nezměnilo. Je to o morálce. O osobní odpovědnosti. A to je věc, kterou se zabýváme nebo bychom se všichni měli zabývat pořád.

 

M Pro mě to bylo nejvíc téma viny a svědomí, které si nějak zašpiníme a pak si to neseme celý život.

 

H Hlavní hrdina Nechljudov udělá takový radikální kotrmelec. Ale jestli tím něco změní, něco vykoupí, něčemu pomůže, to je otázka. Teď jsem si uvědomil, že to víc dělá pro sebe než pro tu malou obtloustlou šilhavou prostitutku Maslovovou, jak se píše v knize.

 

M Ovšem v představení vůbec nebyla obtloustlá a šilhavá. Byla nádherná, červená…

 

H S tím jsem měl trochu problém. Koukalo se na ni moc hezky, hrála to moc hezky, ale myslím si, že hrála jinou figuru, než jaká je v románu. Mimochodem to hráli moc moc hezky všichni, už dlouho jsem nebyl na představení, kde bych se skřípajícími zuby neměl koho zdrbat.

 

M Přemýšlím, co mě na divadle zajímá a co jsem tam zažila. Pro mě je to nejzajímavější, když se herec nějakým způsobem poodhalí, otevře se divákovi. Je osobní až tak, že se tě to dotkne. Hraje někoho jiného, ale je v tom kus jeho intimity. A to se všem dařilo, otvírali svá tajemství a to podle mě má smysl.

 

H Na té repríze, kterou jsme viděli, byla převážná většina mladého publika, jak myslíš, že to vnímají? Jsi jim přece jenom asi tak o padesát let blíž než já…

 

M Myslím, že k nim může promlouvat jazyk, kterým Mikulášek pracuje, zcizení, ironie ve vážném příběhu. Můžou se tomu přiblížit třeba právě tím, zasmát se a tím tomu i porozumějí a začne to v nich pracovat.

 

H Nevím, jestli téma oběti, zodpovědnosti, odhození povrchních ambic a schopnost podívat se na sebe, na svět, na společnost bez vlastního omezení, jestli nás to přece jen trošičku generačně neodlišuje. Nevím. Ono se mi taky těžko vzpomíná, jak jsme tyhle věci vnímali…

 

M A v čem myslíš, že nás to odlišuje?

 

H Myslím, že dnešní mladá generace je na jedné straně strašně citlivá až přecitlivělá a na druhé straně to skrývá, protože to není cool, tváří se, že si nenechá srát na hlavu, a razí heslo, že první rána vyhrává.

 

M Nechljudov má taky takovou masku. Má postavení, něčeho dosáhl, něco hraje, ale přijde náraz, všechno se mu rozbije. Mně připadá, že to v určitém věku potká každýho, začne přehodnocovat a musí nějak znovu z hloubky hledat, proč tady má být. Nechljudov projde takovou strašnou krizí.

 

H Máš úplnou pravdu, ale už tam v divadle po představení, když jsme si o tom chvilku povídali, jsem si vzpomněl, co někde napsal Solženicyn, že jenom náhoda a shoda okolností ho dovedly k tomu, že začal tu společnost sovětskou vidět jinak, než jak ji viděl od dětství až do svého dospělého věku. A přiznává, že se lehce mohlo stát, že by se oči neotevřely a prožil by celý svůj život jako netečná součást toho systému, ve kterém žil.

 

M Nechljudov měl štěstí, dostal ránu mezi oči. Když člověk začíná přehodnocovat svůj život, což je proces, tak se taky oddělí od toho, co je normální, a je se svým soubojem velmi sám. Pro mě byl zajímavější postava než Maslovová, která měla být oběť, jestli jsem to správně vnímala. Co si o tom myslíš?

 

H Představení bylo dobré, protože věci, o kterých mluvíš, jsi nevyčetla v románu, vím, žes ho nečetla. A všechny jsi je objevila během těch dvou hodin v té krabičce na Zábradlí. To je docela dobrý vysvědčení pro tu inscenaci. A co se týče Maslovové, tak ona je sice oběť, ale svoji zoufalou situaci si už ani neuvědomuje. Je mladá, ale už ji přepadá ta ruská netečnost. A to je strašně smutný.

 

M Ona taky projde vývojem, musí zpracovat smrt dítěte a až ve vězení nachází klid, vztah nebo něco, co vztah ženy a muže připomíná. Je to jiné, než to dosud poznala. Také dozrává, na Sibiři, v mezních podmínkách, to jsem k ní asi byla nespravedlivá..

 

H Reď je ovšem otázka, jestli má Nechljudovova oběť vliv nebo by se to událo stejně, i kdyby s ní na Sibiř nejel. Co myslíš?

 

M Nevím.

 

H Já taky nevím, ale jedno vím. A říkám to proto, že vím, jak sám se sebou celý život bojoval Tolstoj – a dělal to samozřejmě hlavně pro sebe. Tak i Nechljudov tu oběť podniká především kvůli sobě. Objektivně je to obrovský kotrmelec, všechno se tím převrátí. Však to tam taky Míla (König – pozn. red.) na konci prvního jednání vyjádřil obrovským gestem. Tolstoj se takhle převracel celý život, vždycky měl pocit, že dělá to nejlepší, a moc nevnímal, jestli je to to nejlepší taky pro jeho okolí, pro jeho rodinu a manželku především. A pak byl schopen s temperamentem sobě vlastním všechno zase otočit tím velikánským gestem někam jinam. Výsledek byl, že jeho život stál za prd a není hodný obdivu a následování. Respektuju ho jako vynikajícího, spisovatele. S jeho životem bych ale jeho dílo raději nekonfrontoval.

 

M Ještě jsem chtěla říct, že pro mě byl uklidňující ten vzkaz, že moc ani prostředky nakonec nemají vliv na vnitřní svobodu a cestu člověka, když se pro ni rozhodneš.

 

H A taky tu svobodu nemůžeš do nikoho vtlouct, když on sám jí není schopen.