Nechci dělat nic, čemu nevěřím

Nejdřív jsem si myslela, že se vaše inscenace jmenuje Květy zla jako u Baudelaira, a přitom jsou to Květy noci. Ale nejsou to úplně milé květy, že? 

Zřejmě tam to zlo nebo negace podvědomě nějak vězí, asi je to v názvu i trochu schválně.   

 

Jsou to vaše noční strachy. Proč jste se rozhodla jít do tak intimního tématu?

Na začátku byl experiment. Minulé léto jsem si řekla, že si sednu do altánu v zahradě a každý den napíšu jednu větu, která je pro mě důležitá a chci ji dál rozvíjet. Celé léto jsem si psala takový deník a z toho vznikl materiál, který mi nepřišel úplně marný. Měla jsem ale pocit, že by to chtělo zasadit do širšího kontextu. A šla jsem dál do svých zápisů, které si píšu od třiadvaceti let. Nejsou to typické deníkové záznamy, píšu, když cítím, že se děje pro mě něco podstatného. Má to někdy i formu zapsaného snu nebo meditace.

 

A jde o negativní pocity, nebo o něco příjemného?

Často jsou to negativní stavy. Když je uchopím svou pozorností, líp se s nimi pak utkám. Ale zapisuju i stavy radosti, útěchy, laskavosti, třeba euforii z vypraného prádla pohybujícího se ve vzduchu na šňůrách mám v denících opakovaně. Dlouhodobě se zabývám tím, co se děje v postavách, které hraju a píšu, a teď jsem chtěla udělat krok dál. Přestat se zaštiťovat jiným člověkem. Potřebovala jsem to zkusit. Je to pro mě asi i nějaký druh experimentu. Někteří lidé mi říkali, že jim vadí, že do svých textů pro divadlo cpu spiritualitu. Mě to iritovalo a potřebovala jsem se k tomu vyjádřit. Protože já vím, že to je moje nejhlubší podstata, že se o to opírám a drží mě to. Chci o tom mluvit a nebudu to dělat, jak chtějí jiní. Je to tak trochu moje vzpoura. 

 

Jak byste to svoje přemýšlení charakterizovala, jsou to úvahy mezi nebem a zemí, zkoumání něčeho, co nás přesahuje?

Základním tématem je úzkost a zacházení s úzkostí, která mě významně provází celý život, i když to tak možná nevypadá. Je to sdělení, že je tu vždycky nějaká síla, která mě podrží nebo mě z toho vytáhne, pozvedne a vlastně i uzemní. Pokaždé je to jinak. I když je mi hodně zle, je ve mně nějaká vůle ke smyslu, která nepramení ze mě, to je mi jasné.

 

Ale to máte velkou výhodu, že se můžete o něco opřít.

Já asi víru nemůžu vnímat jako nějakou výhodu. Jako něco, co mi bylo dáno, aby se mi líp šlo životem a já se mám tím pádem automaticky líp, to mám vyřešeno. Víra totiž zároveň vyžaduje docela velkou míru aktivity, péči, práci. Je to vlastně neustálý boj – o víru, důvěru a vnitřní svobodu se musím rvát. Sama se sebou, to nejčastěji. A většinou nevyhrávám.

 

Co je největším zdrojem vašich úzkostí?

Je to ve mně hluboce zasutý strach ze smrti. Jako mimino jsem byla u toho, když se patnáctiletý bratr mojí maminky tragicky zabil na motorce. Vědomě si to nepamatuju, ale nějak se to ve mně uložilo. Moji babičku, která mi byla hodně blízká, to na čas zničilo a upnula se na mě – jako bych tu teď já byla místo toho, kdo náhle zemřel. Tam je asi začátek mých úzkostí, pořád mám někde za krkem tuhle tragédii, je to strach z náhlého přerušení spojení a samozřejmě ze smrti. Víra s sebou sice nese přesvědčení, že smrtí nic nekončí, můžeme v to doufat, ale nevíme to. Mám ráda jednu knížku, která se jmenuje Temné noci duše, napsal ji Thomas Moore. Původně řeholník, ale z řádu odešel, založil rodinu a věnuje se psychoterapii. Zabývá se péčí o duši a hlavně jejími propady, hodně píše o tom, že ty propady jsou transformační a že je důležité jimi projít. Mohou mít obrozující účinek. Růžena Vacková v zápiscích z kriminálu taky píše, že člověk si nakonec zvykne na všechno, i na sekyru, na šibenici. Čili přijmout a nechat na sebe sestoupit tmu. A bude to tma boží, jak píše Eliot. Ideální by bylo, aby nás každá bolest, kterou prožijeme, udělala soucitnějšími a empatičtějšími.

 

Řekla bych, že možností, jak se zbavit úzkosti, bolesti, je víc, taky to ze sebe můžete jen normálně vyřvat, „upustit páru“, ale to je náročné pro okolí.

Moje řvaní je divadlo, tam to může člověk dobře odblokovat, třeba taková Médea je k tomu ideální.

 

Jak důležitá je pro vás autentičnost uměleckého ztvárnění, je to vždy bezpodmínečně nutné, nebo lze dojít k výpovědi i bez ní?

To nevím, určitě lze dojít k výpovědi mnoha cestami, jde taky o to, o čem chci vypovídat. U mě to je s nárokem na autenticitu jednoznačně spojené. Ale co je opakem autenticity? Umělost, nepravost, nepřesvědčivost? S tím bych přece v divadle neobstála.

 

Pro své projekty si vybíráte zajímavý hudební nebo pěvecký doprovod. Po Markétě Cukrové máte v Květech noci za partnerku hráčku na violu da gamba Mélusine de Pas. Jak jste se daly dohromady?    

Původně jsem chtěla jednu sopranistku, potřebovala jsem stylizované zpívání. Ovšem Michal Rataj, kterého jsem už dřív oslovila, aby složil hudbu, mi řekl, že nemá rád operní zpěv. A přišel s tím, že by to mohla být Mélusine, že mu vyhovuje její vokální projev, který je prostý. Mélusine je Francouzka, ale žije tady a má za muže českého historika umění, který se věnuje středověku, ona vlastně také – středověké hudbě. Hned jsme si porozuměly, okamžitě pochopila, oč mi jde. V inscenaci představuje tu sílu, která mě vytahuje nad hladinu. Představuje to, co mě uzemňuje, i to, co přesahuje, to metafyzické.

 

Je téma nočních běsů a strachů zajímavé i pro vašeho muže Jana Nebeského, který Květy noci režíruje?

Pracuje s tím jinak. Jeho meditací je malování. Jeho obrazy vedou ke ztišení a vůbec neodpovídají tomu, co dělá v divadle. 

 

Takže o tom nechce psát, ale ani mluvit. Mluvili jste někdy o tom, proč zásadně nechce dávat rozhovory?

Asi nevěří tomu, že to má smysl. Je přesvědčený, že za něj mluví jeho tvorba.

 

Před lety jste do svých inscenací začali zvát výtvarníky, aby v nich živě tvořili, a dnes už máte i epigony. První malířem byl Igorem Korpaczewski, pokračovali jste s Margitou Titlovou. Je to osobitá metoda, která výtvarně dotváří trvání inscenace v čase. Jak jste k tomu dospěli a proč nyní padla volba na Petra Nikla?

Úplně poprvé to bylo v Jandlových Humanistech v Komedii, kteří se inscenovali v kombinaci s Requiem za Ernsta Jandla od Friederike Mayröcker. Tam s námi na jevišti vystupoval Václav Stratil, maloval koštětem na obří plátno. A protože někdy nemohl z Brna dorazit, maloval za něj tím koštětem párkrát i režisér. Hodně zajímavá byla tahle spolupráce v MeetFactory před čtrnácti lety. Jmenovalo se to Sy, hrál tam ještě Karel Dobrý a Míla Mejzlík. Byla to koláž z pohádek a mýtů. Michal Pěchouček tam rozestavoval latě a židle a Igor Korpaczewski maloval démona na hedvábí a zapaloval chýši. Mě moc baví, když je s námi na jevišti někdo, kdo se věnuje jinému uměleckému oboru, kdo není divadelník. Je to tím, že Honza má blízko k výtvarnému umění. Původně se po maturitě hlásil na AVU, kam ho nevzali. Pak šel do Ústí na peďák a dělal kulisáka v divadle. To ho chytlo, a tak šel studovat režii na DAMU. Hodně ho ovlivnil kunsthistorik a malíř Miloš Saxl, který v šedesátých letech založil Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Tam pořádal školku, jak tomu říkal, pro mladé lidi, kteří měli zájem o umění. Honza, který studoval gympl v Roudnici, tam chodil a bylo to pro něj hodně důležité. Výtvarné umění přirozeně vnímá jako součást svého světa a myšlení výtvarníků ho zajímá. O Petru Niklovi jsme už dřív uvažovali (původně jsme chtěli do inscenace Casanova loutkový výstup z Dona Juana), tentokrát to konečně vyšlo a myslím, že jeho čistota kombinovaná s tajemnou poťouchlostí je parádním tónem téhle inscenace.

 

Podruhé jste hostovala v Národním, nejdřív ve Wernischovi, teď v Pustině. Jak se hostuje v Národním?

Teď napodruhé v Pustině je to převzetí role za Davida Prachaře. My jsme si hodně blízcí a napojení na sebe, takže jsem mohla jeho roli Theiresiase za ten týden do premiéry zvládnout. Martin Kukučka věřil tomu, že můžu navázat na to, jak to David celou dobu vedl, a rozvést to po svém. Mě moc baví práce na velkém jevišti a po dlouhé době jsem si velký prostor užila. Všichni byli skvělí, chovali se ke mně báječně a vůbec jsem neměla pocit, že někomu zabírám místo, což se mě celoživotně drží. Když skončila Komedie a já zůstala na volné noze a různě hostovala, tak jsem si takový pocit vypěstovala. V Národním je taky bezvadný servis a je to velká radost tam pracovat, bez starostí a v klidu. 

 

Inscenace Wernisch se mimořádně povedla, úspěch má u kritiky i u diváků. Dokážete popsat anatomii takového úspěchu?

Práce s poezií vyžaduje hluboké porozumění. Wernisch se podařil, protože Honza tuhle poezii dokonale zná a je to porozumění zvnitřku, navíc jsou přátelé. Celé to vzniklo tak, že Ivan Wernisch dorazil na Ibsenovy Přízraky, které děláme v takové speciální hudební formě. Byl upřímně nadšený a myslím, že byl také po hodně dlouhé době v divadle. Seděli jsme pak v zákulisí a on Honzovi řekl, že by pro něj taky rád něco napsal. A když pak Honzu Skutři oslovili, aby něco nastudoval v Národním, nabídl Wernische. Pak se to pomalu začalo rodit a zhruba po roce byl hotový prolog a epilog a tematické uskupení básní, které dělal Honza s Janou Sloukovou. Během celé přípravy jsem měla pochybnosti, zda je to skutečně pro velké jeviště, ale Honza si trval na svém, že chce zabrat velký prostor, když už ho konečně po letech dostal k dispozici. A měl pravdu. Diváci to vzali a na každé repríze bylo víc a víc lidí, a dokonce na to chodí opakovaně. 

 

Říkáte, že kvůli konci Komedie jste si vypěstovala pocit, že někde zabíráte místo. Ale vám ten nucený odchod ze stálého angažmá nakonec prospěl. Osamostatnila jste se…

Teď vím, že bylo dobře, že jsem nešla do žádného angažmá, že jsem to vydržela a našla novou cestu. Založili jsme JEDL. Je to už čtrnáct let a pořád to funguje.

 

Než vznikl JEDL, měli jste s mužem za sebou různé samostatné projekty. Jedna z vašich dlouhodobých divadelních aktivit je spojená s Reynkovým Petrkovem. Jak vzniklo tohle propojení?

Je to asi čtyřiadvacet let. Tehdy jsem viděla výstavu Reynkových grafik a usmyslela jsem si, že něco z něj chci zprostředkovat v divadle. Vůbec jsem zatím nevěděla jak. Sehnala jsem si číslo na pevnou linku a zavolala do Petrkova. Zvedl to Jiří Reynek, syn Bohuslava, a řekl mi, abychom přijeli. Jeli jsme tam i s miminkem Kristýnou. Poznali jsme se nejenom s Jiřím, ale i s jeho bratrem Danielem. Přijali nás vřele a vzniklo mezi námi přátelství, byli to pro mě důležití lidé. Když zemřeli, něco podstatného pro mě skončilo, vidíte, zase ta smrt a ztráta. Nějakou dobu ještě v Petrkově žila Danielova dcera Verunka, ale bylo to pro ni neúnosné, takže to musela prodat. Naštěstí dům i se zahradou koupilo ministerstvo kultury, spadá teď pod Památník národního písemnictví. Usedlost se stala místem, kde se pečuje o Reynkův odkaz. Stará se o to Lucie Tučková, překladatelka z francouzštiny a znalkyně Reynkova díla. Když připravovala program, oslovila nás, protože věděla, že k místu a lidem s ním spojeným máme vztah. A já jsem moc ráda, že tam můžu dál jezdit, a třebaže tam Jiří a Daniel nejsou, pořád to tam cítím jako jejich a náš společný prostor.

 

Připravujete tam inscenace pravidelně?  

Už mnoho let hrajeme Slova a obrazy z Petrkova, jsou to Reynkovy verše, některé i zhudebněné. Inscenace Suzanne o jeho ženě, francouzské básnířce, vznikla v Petrkově na objednávku Lucie Tučkové a podle její knížky. My jsme pak inscenaci přetáhli do divadla. Vznikají tam věci, které jsou s Petrkovem nějak spojené, jako je třeba Zeyerova poema Troje paměti Víta Choráze nebo O hadech z Auvergne Henriho Pourrata v geniálním překladu Jiřího Reynka. Teď tam chceme znovu udělat Čepa, petrkovskou variantu.

 

A jak pokračuje projekt Santini?

Výborně. Hráli jsme skoro ve všech hlavních Santiniho kostelech, v Kladrubech, Plasích, Mariánské Týnici, na Zelené hoře… Ale třeba i v malé kapli v Mladoticích, kam se vešlo třicet diváků. A pokračujeme i v Sedlci, to je takové naše domácí pracoviště. Budeme tam připravovat nový projekt, scénář napsala moje dcera Kristýna spolu s Maximem Bittem, jde o úvahu o středověkém člověku a jmenuje se to Memento mori. Takže zase o smrti.

Tak dobře, ale mohli bychom se od drásavě existenciálních témat přesunout k jinak drásavým vztahům mezi ženou a mužem, což je další dramaturgická rovina JEDLu? A je tam i ta spirituální linka. Začalo to tuším Médeiou a taky to dost kombinujete se severskými dramatiky. Překladatel František Fröhlich mi kdysi v rozhovoru řekl, že Jan Nebeský je jediný režisér, který rozumí Ibsenovi. Co vás na Seveřanech tak přitahuje?

Jsou to úžasní psychologové, umějí rozkrýt figuru naprosto přesně. Bergman, Ibsen, Strindberg byli trochu šílenci, měli kalamitní vztahy, ale všichni psali skvěle ženské postavy, je rozkoš je hrát. Líbí se mi to v té vyostřenosti, krutosti. Ibsena jsme dělali od devadesátých let od Johna Gabriela Borkmana ještě v Činoheráku s Petrem Čepkem přes Stavitele Solnesse, Divokou kachnu, Hedu Gablerovou, Arnie má problém, Eyolfka až po poslední inscenaci Ibsen / Přízraky. A ještě Nebeského Nora pod Palmovkou. Ostatně Přízraky v Řeznické, které tam po revoluci byly přeneseny z Divadla pod Palmovkou, byly jeho první inscenací, kterou jsem ještě coby studentka DAMU viděla. Nikdy nezapomenu na to, co to ve mně tehdy vyvolalo.

 

Už jsme mluvili o tom, že Jan Nebeský velice dbá na výtvarné pojetí. A vždycky si vybíral výborné kostýmní výtvarnice. Hodně jste spolupracovali s Janou Prekovou a již delší dobu s Petrou Vlachynskou. Její kostýmy pro Wernische jsou monumentální…

Taky konečně měla na své kreace peníze a mohla se rozmáchnout. Poprvé s námi dělala v NoDu Matku Terezu a měla na to asi deset korun. Má skvělé nápady, třeba ty její latexové oblečky pro inscenaci Miluji tě jak po smrti o dvou básnících německého expresionismu Else Lasker-Schüler a Gottfriedu Bennovi vyšly famózně, ale někteří to neskousli. Mně naopak přišlo, že to výborně sedlo, Gottfried byl básník, patolog a na krátkou dobu i fašista, co by k tomu šlo líp.

 

Mám pocit, že při všem psaní, hraní a i produkční práci nemůžete mít na nic jiného čas. Máte vůbec možnost zastavit se a nic nedělat?  

Snažím se uhájit si nějaký čas pro sebe. Stačí mi jít do lesa nebo si zaplavat. V posledních letech mě baví sbírat byliny, sušit je a míchat z nich čaje. Možná to mám po babičce Trmíkové, ta byliny a rostliny milovala. Pocházela ze Slovenska. Prý máme i nějaké vzdálené příbuzné kolem Žítkové na moravsko-slovenském pomezí, kde je kult bohyň, léčitelek a čarodějek. Ona byla malinko divná a já jsem se jí i trochu bála.

 

Vaše scénáře i inscenace, ve kterých hrajete, se málokdy vztahují k ryze politickým tématům, i inscenace o básníkovi Zahradníčkovi nebo Růženě Vackové, které komunisté zavřeli, jsou víc o nesvobodě jako takové, o hloubce duševního utrpení, statečnosti, věrnosti. Politické divadlo, což je jasný pojem, vás neláká, neobáváte se současného vývoje?     

Celoživotně bojuju se strachem, který jde zevnitř mě. Ne že bych nevnímala, jak děsivé věci se kolem mě dějí, ale snažím se být proti tomu opevněná, nevyhledávám to. Nemyslím si, že vyjadřovat se ke konkrétní politice a jakkoli ji reflektovat je můj úkol, že bych zrovna já o tom měla mluvit. Mám pocit, že můžu dělat divadlo jen o tom, co znám, o světě, který je mi blízký. Politika není sféra, které bych rozuměla natolik, abych se o ní mohla vyjadřovat na divadle, k tomu jsou povolaní jiní tvůrci.

 

To je příkladná skromnost, mnozí, kteří o politice nic nevědí, se k ní vyjadřují. Měli bychom ale ještě na závěr zmínit, že s Janem Nebeským chystáte další spolupráci s Národním divadlem. Bude to sice až v sezoně 2026/2027, ale už je to naplánované. Oč půjde?

Bude to adaptace románu Oko uragánu australského spisovatele Patricka Whita. Už před lety jsme uvažovali, že bychom ho pro divadlo zpracovali. Pak to na nějakou dobu usnulo, což se nám stává opakovaně s různými náměty, něco najdeme, pak to odložíme a po čase se k tomu vrátíme. Přemýšleli jsme o tom, co bychom mohli udělat v Rokoku, a tak jsem se k té knize vrátila. Uvědomila jsem si znovu, že je to dokonalý román. A že je v mnohosti psychologických vrstev podobný našim oblíbeným severským autorům, jako je Bergman nebo Ibsen. Zároveň je to příběh antických rozměrů. Ukázalo se ale, že musíme počkat na vyřízení autorských práv, v Rokoku se to proto muselo odložit a vznikly Květy noci. A když Honza dostal opět nabídku režírovat v Národním, konkrétně ve Stavovském divadle, nabídl právě tohle. Souhlasili i s tím, že to zdramatizuju, a já se na to nesmírně těším a jsem moc ráda, že to můžeme udělat jako velké plátno. Nemusím to osekat na tři postavy, protože by to jinak JEDL nezaplatil. Ale JEDL pro mě pořád zůstává tím hlavním, zachránil mě a bez něj bych už asi divadlo nedělala. A i díky němu jsem se dostala do životní fáze, v níž jsem si ujasnila, že už nebudu dělat nic, čemu nevěřím, co mě neuspokojuje a do čeho bych šla jen kvůli penězům. Nedávno jsem poslouchala rozhovor Terezy Matějčkové, která říkala, že pořád máme pocit, že se neustále musíme rozšiřovat a všechno pobrat. Ale vždy je tu možnost ustoupit a vzdát se těch svých vysokých nároků. Nesmírně mě to oslovilo.