Léta s Tomem Stoppardem

V loňském roce dokončil Divadelní ústav vydání souborného dramatického díla Toma Stopparda. Třetí svazek jeho her uzavírá Leopoldstadt z roku 2020. I když jsem ho loni potkala na představení Rock’n’ roll v režii Niny Raine, o tom, že by chystal novou hru, jsem neslyšela…

Pokud Stoppard právě nějakou hru či scénář nepíše, určitě o nich přemýšlí… Ale pokud vím, momentálně mu k tomu, aby nějaký projekt dotáhl, neslouží zdraví. Držme mu všichni palce.

Jsi nejen editorkou tří svazků jeho her (první vyšel už v roce 2002), ale i překladatelkou několika her do nich zařazených. Jak ses vlastně k dílu Toma Stopparda dostala?

Velmi brzy. Ještě jako agentážní pracovnice agentury DILIA jsem si v roce 1978 díky tehdejšímu dramaturgovi chebského divadla Milanu Klímovi mohla z jakéhosi semináře v Mariánských Lázních odskočit do Chebu na představení jedné z prvních Stoppardových her Jsem volný jak ten pták. Za Grossmanovy éry se podařilo do tamějšího repertoáru titul zakázaného sympatizanta Charty 77 nějak propašovat. Předtím se Stoppard, jehož zářivá kariéra započala až v roce 1967, v českém repertoáru nestačil uchytit. Výjimkou byla liberecká inscenace Rosenkrantze a Guildensterna v roce 1971. Po absolutoriu divadelní vědy na FF UK se mi v třiaosmdesátém podařilo dostat na shakespearovskou letní školu do Stratfordu a posléze ještě ušetřit na týdenní pobyt v Londýně. A tam se právě v divadle Strand ještě hrála Stoppardova hra To pravé z roku 1981, a to v premiérovém obsazení s Felicity Kendal a Rogerem Reesem. Dodnes vzpomínám na hyperrealistickou scénografii, jejíž nutné dlouhé přestavby pomáhala divákům snášet meziaktní hudba. Inscenační styl West Endu mi tehdy připadal dost anachronický. Ale hra se mi líbila a počátkem devadesátek jsem ji – jako jeden ze svých prvních počinů v této oblasti – přeložila.

Mezitím už se ale Stoppard na česká jeviště vrátil. Mám v živé paměti Travestie ve smíchovském Realistickém divadle, kam autor přijel osobně, a pamatuju si, jak seděli v dnes neexistujícím klubu společně s Václavem Havlem.

Ano, už v průběhu roku 1989, asi v předtuše budoucího uvolnění, začala některá divadla inscenace jeho her připravovat. V hradecké Besedě měl Rosenkrantz a Guildenstern premiéru ještě toho roku v prosinci. O rok později následovala inscenace Přišel jsem na svět svobodný ve Zlíně, což byl jen jiný překlad hry Jsem volný jako pták. A v lednu 1991 proběhla premiéra Travestií v tehdejším Realistickém divadle v režii Karla Kříže a té už se Tom Stoppard mohl zúčastnit osobně.

Tehdy ses s ním seznámila… Jak na to vzpomínáš?

Byl to trochu trapas. Už ho u nás zastupovala agentura Aura-Pont, kde jsem pracovala, a tak jsme ho s kolegyní očekávaly na letišti a odvezly do místa ubytování. Bylo to v centru Starého Města, krásný pokoj v malém stylovém hotýlku pro prominentní hosty, tehdy tuším spravovaném ministerstvem kultury. Toma ale neoslnil. Ukázalo se, že v pokoji není telefon, ten byl k dispozici na přilehlé chodbičce – musíme si uvědomit, že mobily tenkrát nebyly. Asi po dvou dnech se Stoppard raději přesunul do hotelu Jalta a nevím, zda znal jeho pohnutou historii sovětské rezidentury, jistě by ho jako autora Dvojitého agenta zaujala. Bylo mi líto, že jsme mu způsobili problémy, ale vysvětlil mi, že prostě každý večer volá své české mamince a chce k tomu soukromí. Že to z jeho strany vůbec nebyla planá výmluva, jsem si do důsledků uvědomila až při četbě Stoppardova životopisu od Hermione Lee. Jeho vztah k mamince byl opravdu mimořádně silný.

A jak přijal inscenaci své hry?

Myslím, že ho až zaskočila euforická atmosféra, v níž se premiéra jen rok po listopadu odehrávala. Pražští diváci se bavili nejen nad jeho wildovskými replikami a parodickým pohledem na modernu, ale možná ještě více utopickými výlevy dvojice Lenin–Krupská, které hráli Rudolf Stärz a Marie Spurná. Vzpomínám si, že se nad tím o pauze pozastavoval. Tak legrační mu tyhle postavy asi nepřišly. Nevím, jestli ho mé vysvětlení, že v tomto případě se jedná hlavně o smích úlevný – nad tím, že máme komunismus (snad) za sebou –, přesvědčilo. Ale jinak si Křížovu inscenaci nemohl vynachválit.

Po sametu také – jak víme z tvého doslovu ke třetímu dílu jeho her – začal Stoppard pátrat po svých českých kořenech.

Ano, myslím, že každou svou pozdější návštěvu spojil se schůzkami se svými příbuznými. Někteří, o nichž zatím neměl zprávy, dokonce využili mého prostřednictví k navázání kontaktů. A ty se, zejména po smrti maminky, paní Marty Stoppardové v roce 1996, proměnily v pátrání, o němž pak napsal ve své eseji Jak jsem se stal Židem a které mapuje ve zmíněném životopise i Hermione Lee.

Mou nejoblíbenější Stoppardovou hrou je Arkádie, viděla jsem asi všechny u nás uvedené verze. Pokud se pamatuju, i v případě české premiéry v divadle Komedie v roce 1998 Stoppard přijel.

Uvedení Arkádie mělo trochu delší historii. Viděla jsem v Londýně roku 1995 její premiérovou verzi v National Theatre. Její překlad jsem pak objednala původně pro edici současných her Divadelního ústavu u Jaroslava Kořána. Jeho překlad byl jako obvykle nesmírně vtipný, ale při redakci jsme si uvědomili, jaké mezery všichni stále ještě máme v oblasti současných anglických reálií. V tomto směru asi pomohlo, že inscenaci v Komedii režíroval rodilý Brit Robert Russell. Inscenace to byla jinak celkem konvenční, jen si pamatuji na výborné výkony například Viktorie Čermákové a Davida Prachaře v rolích protagonistů dávného tragického milostného příběhu. Této Stoppardovy návštěvy jsme tehdy v Divadelním ústavu využili k uspořádání besedy. S potěšením jsem později zjistila, že se zmínka o ní dostala i do jiného Stoppardova životopisu od Iry Nadela v souvislosti s tehdejším dramatikovým přiznáním k větší emocionální otevřenosti, které si kritika v jeho hrách po devětaosmdesátém všimla. Arkádie se na našich jevištích stále objevuje, byť s velkými prodlevami. Druhá tehdy nová hra, kterou jsem téhož roku v Londýně viděla, Kresba tuší, patří k těm, jež česká divadla dosud opomíjejí.

V roce 2004 měl českou premiéru i tvůj „raný“ překlad jeho hry To pravé. Přijel Stoppard i na ni?

Ta premiéra se konala ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti a Stoppard na ni přijet nemohl. Ale náhoda tomu chtěla, že byl jen dva měsíce před ní hostem tamější Letní filmové školy, kde se mimo jiné promítal jeho a Gilliamův nestárnoucí film Brasil a oba tvůrci se tam setkali na besedě. Mě tenkrát požádali, abych jednu z dalších projekcí – tuším, že jeho filmového Rosenkrantze a Guildensterna – uvedla. Celou akci provázela sice vyhlášená atmosféra, ale i značné organizační zmatky. Stoppardova reakce byla příznačná: jako odškodnění za ně mě pozval na oběd. A druhý den nás oba vzala hradišťská dramaturgyně Iva Šulajová na prohlídku Slováckého divadla, kde se premiéra měla konat. Vzpomínám si, jak byl Stoppard konsternovaný z toho, jak úspěšné, permanentně vyprodané divadlo s dvaadvaceti okruhy předplatného může fungovat v tak relativně malém městě.

Možná byl dojat i tím, že Hradiště leží poměrně nedaleko jeho rodného Zlína...

Stoppard mi hlásil, že přiletěl do Prahy o den dříve a pronajal si auto právě na cestu do Zlína. Mimochodem z cesty po D1 v tehdejším stavu byl stále ještě otřesený. Jak jsem se pak dočetla u Hermiony Lee, byl ve Zlíně tehdy i se svým bratrem a navštívili spolu několik pamětníků působení jejich otce ve zlínské Baťově nemocnici. Je to dost pohnuté čtení. Jeden motiv z té návštěvy se o desetiletí později dostal do jeho zatím poslední hry Leopoldstadt. A vzpomínám si, jak ho překvapilo, když nám Iva ukázala jeden z pomníků obětí druhé světové války a na něm stálo jméno Sträussler, tedy rodné jméno Toma Stopparda. Pro úplnost dodám, že Stoppard poté svědomitě přijel na pražskou premiéru Toho pravého v Divadle na Vinohradech.

Z Londýna do Prahy je to letadlem opravdu „kousek“, takže Stopparda bylo možné „vystopovat“ v Praze i při jiných příležitostech.

Do Prahy jezdil na přelomu století také jako významný aktivista Mezinárodního PEN klubu. Zúčastnil se i výjezdu kongresu světového PENu na festival Divadlo v Plzni roku 1994 a později i slavnostního zasedání k výročí Českého PEN klubu v pražské kavárně Louvre – tam, kde ho kdysi zakládal Karel Čapek. U obou akcí jsem šťastnou shodou okolností byla. A potkala jsem ho i na jedné z narozeninových oslav Václava Havla u svaté Anny. Přátelství s Havlem bylo myslím jedním z hlavních důvodů, proč do Prahy přijížděl opakovaně.

Dva roky po Stoppardově návštěvě Zlína měla londýnskou premiéru jeho „česká hra“ Rock ’n’ roll. A tu jsi také přeložila…

To byl delší příběh. Stoppard jednu ze svých verzí poslal ještě nějaký čas před premiérou Václavu Havlovi k přátelské recenzi. Já jsem tehdy byla už zase zpět v Aura-Pontu a Havel byl můj nejdůležitější klient. Požádal mě, abych pro něj tuhle Stoppardovu verzi přeložila, aby se mohl jaksi kvalifikovaně vyjádřit. A buď on, nebo i sám autor mě také požádali o dojmy a připomínky. Myslím, že tak dvě či tři drobné poznámky vzal nakonec v potaz, ale v zásadě už text příliš neměnil. Já měla objednanou vstupenku do Royal Court Theatre na jednu z „previews“, což bylo prostě levnější. Přiletěla jsem nadšená, když tu přišla od Václava Havla – zřejmě jako odměna za rychlost toho pracovního překladu – nabídka, abych se stala členkou víceméně rodinné delegace na premiéru, která byla jen několik dní nato. Samozřejmě jsem nezaváhala a té slavné premiéry se zúčastnila. Byla to společenská událost prvního řádu. Seděla jsem nějakou náhodou mezi Stoppardem a Timothym Gartonem Ashem a za mnou seděl Mick Jagger! Na rautu po představení jsem si potřásla rukou s bývalým generálním tajemníkem NATO Georgem Robertsonem a dalšími celebritami. Bylo teplo, a tak nic nestálo v cestě pověstným Stoppardovým odběhnutím na cigaretu – před divadlo na Sloane Square ho následovali třeba Ivan M. Jirous, Pavel Zajíček či Paul Wilson.

Myslím, že jsem pak napsala recenzi inscenace pro Lidové noviny a ten můj pracovní text si u mě vyžádala kamarádka Lenka Havlíková, tehdejší dramaturgyně Národního divadla. Na překladu jsme pak s Lenkou a Ivanem Rajmontem dál pracovali – byla to jedna z nejpodnětnějších spoluprací, které mě v životě potkaly, a vděčně na ni vzpomínám. Na premiéru v únoru pak Stoppard přijel a stejně jako nás všechny ho ohromil Rajmontův nápad angažovat v rámci inscenace k živému vystoupení Plastic People of the Universe, o kterých celá ta hra tak trochu je. Ale vzpomínám si i na jednu jeho výhradu, která korespondovala s mým dojmem z hyperrealistického stylu stoppardovských inscenací ve West Endu. Ve scéně po domovní prohlídce StB u českého hrdiny hry Jana Stopparda rozčílilo, že kolem Davida Prachaře leželo na zemi jen pár knih a pohozených desek, z nichž jen jedna, ta, o které se ve hře mluví, byla rozšlapaná. Představoval si na jevišti jistě mnohem větší zkázu, ne jen její náznak.

Ovšem na Stoppardovy premiéry jsi pak do Londýna jezdila dál…

Dokonce jsem viděla i jednu stoppardovskou premiéru v New Yorku – byl to první díl jeho „ruské“ trilogie Pobřeží Utopie. Náhodou tam tehdy byl v plném proudu havlovský festival, na kterém jsme v agentuře spolupracovali. Václav Havel s paní Dagmar tam byli také a spolu s nimi jsem byla poté pozvána i na opulentní premiérovou oslavu v jedné obrovské restauraci poblíž Central Parku, jako vystřižené z Hello, Dolly. Těch londýnských světových premiér už mnoho nebylo, po Rock ’n’ rollu následovala téměř desetiletá pauza, během níž Stoppard žádnou původní hru nenapsal. Další byl až poměrně komorní Obtížný problém v Národním divadle, kde ho poprvé doprovázela jeho nová – třetí – žena Sabrina, milá křehká blondýnka, s níž žije dodnes, většinou na venkově (Sabrina Guiness byla spojována s několika významnými muži, včetně dnešního krále Karla III. – pozn. red.). A vzpomínám si, že se nás na téhle premiéře sešlo několik Stoppardových agentek a překladatelek. A zatím poslední hru Leopoldstadt jsem viděla v lednu 2020 v jednom z předpremiérových představení. Byl to opravdu silný zážitek, i když jsem v tu dobu text již znala a pracovala na jeho překladu. Závěr hry sledovalo publikum doslova přes vlastní slzy.

Ve svém doslovu píšete o jisté Stoppardově záhadnosti, které si všímají jeho přátelé a známí. Připisujete to kontrastu jeho zevnějšku „rockové hvězdy“ a empatického chování k blízkým.

To je opravdu neobyčejné. Co se týče Stoppardovy pohostinnosti a ojediněle přátelského přístupu, mám ještě jeden zážitek. S kolegyní jsme se někdy v desátých letech zúčastnily jedné z jeho proslulých narozeninových oslav, na něž mě opakovaně zval a které se donedávna pravidelně konávaly v úžasné staré botanické zahradě v Chelsea. Na tu garden party dorazil snad každý slavný Londýňan ze showbyznysu, který byl v tu prázdninovou dobu ve městě. A ještě taková drobnost: ke každým Vánocům dostávaly zřejmě všechny jeho agentky a překladatelky (a patrně i přítelkyně, ale s těmi jsem to neměla možnost probrat) poštou pravý yorkshirský pudink a později mimořádně chutné domácí pralinkové bonbony. Jistě za tím stála jeho mimořádná tajemnice paní Jacky Matthews, ale u jiných slavných klientů či překládaných autorů jsem se s takovou starosvětskou pozorností nesetkala.

Máte o Tomu Stoppardovi nějaké informace z poslední doby? Přijede ještě někdy do Česka?

To se neodvažuji hádat. Jak jsem se zmínila v úvodu, Tom v uplynulém roce bojoval s dost vážnou nemocí, po níž se zotavoval jen pomalu. Právě mám ale čerstvou zprávu od jeho londýnské agentky Rose Cobbe, že se v omezené míře začíná vracet k práci. Jak to bude s cestováním, je jiná otázka. Kdysi se mi přiznal, že letiště a interview jsou dvě věci, které nenávidí nejvíc. Buďme skromní a doufejme, že nám ještě nějakou krásnou hru napíše.