Jablko přece jen nepadlo daleko od stromu

V pardubickém divadle jako dramaturgyně pracujete už bezmála deset let. Jste z herecké rodiny, tak by se dalo spíše předpokládat, že se dáte na herectví. Jak jste přišla k dramaturgii?

V divadle jsem prakticky vyrůstala. A herectví mě samozřejmě přitahovalo, i když mě od něj maminka odrazovala. Na gymnáziu jsem dokonce chvíli uvažovala nad oborem biologie, ale nakonec zvítězila láska k literatuře a divadlu, a tak jsem si dala přihlášku na divadelní vědu. Vystudovala jsem stejný obor na téže univerzitě jako můj otčím, který je dramaturgem. Čili jablko přece jen nepadlo daleko od stromu.

Už od počátku jste se podílela na tzv. INprojektech. Můžete o tomto konceptu prozradit více?

Cyklus scénických čtení s názvem INprojekty má na naší Malé scéně už patnáctiletou tradici. Já se na něm aktivně podílím od roku 2016. Každou sezonu uvádíme průměrně tři scénické črty současných českých nebo světových her, mnohé v české premiéře (naposledy například Spílání jevišti Sivan Ben Yishai). Dáváme tedy prostor nejen současné dramatice, ale také mladým režijním talentům z řad studentů nebo čerstvých absolventů oboru režie na uměleckých vysokých školách. Má to pro nás mnohé benefity – vyzkoušíme si, jak současná dramatika rezonuje u našeho publika, lidově řečeno co všechno si můžeme dovolit. Herecký soubor se pravidelně setkává s moderními hrami i s inovativními režijními postupy. Není výjimkou, že pokud spolupráce dobře funguje, rozvine se v další, už na plnohodnotné inscenaci. Takových režisérek a režisérů, kteří s námi na této bázi začali spolupracovat, je mnoho (Kasha Jandáčková, Aminata Keita, Adam Svozil, Viktorie Vášová, Marek David, Eliška Říhová a další). Scénickou črtu zkoušíme čtyři dny, pak následují většinou dvě až tři uvedení, po každém z nich vedeme diskusi s diváky a tvůrčím týmem a speciálním hostem, jímž je autor/autorka, překladatel/překladatelka či teatrolog/teatroložka.

Jak vybíráte hry? Jaká témata vás zajímají?

Hry do repertoáru divadla vybíráme společně s kolegyněmi dramaturgyněmi a teď už i s novým mladým kolegou, ale také s režiséry, s nimiž jsme dohodnuti na spolupráci. Jako městské divadlo jsme povinni uspokojit co nejširší publikum, proto musí být náš repertoár co nejpestřejší. Každou sezonu „vyrobíme“ sedm nových inscenací, každoročně tedy máme možnost uvést jak klasiku, tak moderní drama a samozřejmě se nevyhýbáme ani komediálnímu žánru, do repertoáru zařazujeme i muzikály a jednou za dva roky uvádíme premiéru na naší letní scéně pod hradem Kunětická hora. A co se týče témat – jistě nebudu první, kdo říká, že dobrá témata jsou taková, která se vztahují k současnosti, ať už jde o existenciální otázky, složitost mezilidských vztahů i čím dál komplikovanější vztah člověka a přírody, nebo současné společenské problémy včetně těch tabuizovaných.

Máte nějaké oblíbené dramatiky, respektive jazykové oblasti?

Obojí! Ale když klasika, tak jedině v moderním hávu – tak aby dokázala promlouvat k dnešnímu publiku, a to po všech stránkách, samozřejmě i po té výtvarné. Jako příklad uvedu třeba naši milovanou Maryšu Kashy Jandáčkové, kterou si velmi oblíbili i pardubičtí diváci. A žánr? Také všechny, rozhodně nemám nic například proti chytrým a dobře udělaným komediím, to je pak skutečně výsostný divadelní žánr. Ale je pravda, že když si jako divák mohu vybrat, nejvíc mě baví lomené žánry. Fascinuje mě ta hrana, na které někteří dramatikové a režiséři umějí bravurně balancovat – když se nemohu rozhodnout, jestli se smát, nebo brečet. Nebo se zasměji, ale už v tu chvíli vím, že tomuhle bych se smát neměla. Posledních pár let mám zalíbení v současné německé dramatice, což úzce souvisí s načítáním nových textů pro zmíněné INprojekty. Na druhou stranu zbožňuji Shakespeara (kdo ne), Ibsena, Čechova, mám slabost pro českou klasiku, ale i moderní americké psychologické drama Tennesseeho Williamse a dalších.

Máte raději projekty na velké, či malé scéně?

Zase musím říct, že obojí má něco do sebe. Městské divadlo je historický prostor s klasickým jevištěm a portály, kde si můžete dovolit zahrát opulentní drama s velkým obsazením a scénografií. Malá scéna je intimní a do jisté míry variabilní prostor – blackbox, kterému sluší třeba i autorské divadlo. Jsem šťastná, že můžeme využívat obě scény, protože každá nám umožnuje jiné inscenační postupy a divákům zprostředkovává odlišné zážitky.

Co plánuje divadlo v nové sezoně – na co se vy osobně těšíte nejvíce?

V příští sezoně uvedeme na Malé scéně Bang Mariuse von Mayenburga v režii Gabriely Gabašové, která u nás režírovala Spílání jevišti v rámci cyklu INprojekty. To je jedna z premiér, na kterou se moc těším. Jde o výborně napsanou hru, po dalším „korunování“ Trumpa navíc i velmi aktuální. Ta druhá se uskuteční také na podzim, ale v Městském divadle, kde chystáme adaptaci Čechovova Váni, jejíž autorkou je Kasha Jandáčková. V závěru sezony nás pak na Kunětické hoře čeká premiéra Kytice Janky Ryšánek Schmiedtové s hudbou Vladivojny La Chia. To jsou tedy moje osobní „highlighty“. Ale na své si přijdou i milovníci hudebního divadla – před Vánoci uvedeme spolu s režisérem Petrem Gazdíkem broadwayský komediální muzikál Mladý Frankenstein – či romantické duše a příznivci komedií, pro něž máme přichystáno Schmittovo drama Frederick v režii Radovana Lipuse, adaptaci oblíbeného filmu pro pamětníky Hotel Modrá hvězda režiséra Petra Novotného nebo komedii v režii Filipa Nuckollse Kurýr má zpoždění, kterou napsal Viliam Klimáček přímo pro naše divadlo.