Štěstí je vlastnost, kterou se můžeme naučit vnímat

Pardubické divadlo řídíte už čtvrt století. Navíc tu působí prakticky celá vaše rodina – to už pro vás musí být druhým domovem?

Ano, myslím si, že aby člověk mohl dlouhodobě vykonávat jakoukoli práci, měl by ji brát osobně. U divadla to platí dvojnásob. Vždycky jsem ho vnímal jako rodinu, která má držet pohromadě za všech okolností. Dnes jsou tu už jen zaměstnanci, které jsem si sám vybral nebo je přivedli mnou jmenovaní vedoucí oddělení. Nemám tedy důvod si na kohokoli stěžovat. Důležitá je pro mě nejen profesní stránka, ale i ta lidská. Chemie mezi lidmi a vztah k divadlu jako k domovu jsou klíčové pro jeho fungování.

A jak se stalo, že je tu v angažmá i část mojí rodiny? Manželka Jindra Janoušková zde byla herečkou ještě dřív, než jsem sem nastoupil já. Budoucího zetě, Josefa Lásku, jsem přijal jako skvělého herce dávno předtím, než se dal dohromady s mou dcerou Eliškou. Ta se sem dostala až na druhý pokus v otevřeném konkurzu – i když tu hrála odmala. Ale když s nimi zrovna nejsem v jedné inscenaci, vídám je vlastně méně než rodinu druhé dcery, která pracuje jako filmová produkční.

 

Vzpomínáte si, za jakých okolností jste se stal ředitelem?

Divadlo se na konci devadesátých let potýkalo s vážnými ekonomickými problémy i nízkou návštěvností. Umělecký soubor byl rozkolísaný a vztahy velmi napjaté. Do toho probíhala rozsáhlá rekonstrukce, která měla mimo jiné snížit kapacitu sálu asi o 200 míst, na jevišti měl vzniknout pevný horizont kolem točny, který by výrazně omezil jeho využití. Financování přestavby bylo nejisté, divadlo nemělo peníze na výplaty ani na úhradu dluhů za energie.

V té době se radní rozhodli odvolat tehdejšího ředitele a požádali mě, zda bych vedení na přechodnou dobu nepřevzal. Měl jsem zkušenosti z řízení vlastní firmy, ale divadlo jsem do té doby znal jen z herecké šatny. Všichni odjeli na prázdniny a já jsem začal divadlo řídit – původně jen dočasně, než se najde nový ředitel…

 

Na co jste za svou ředitelskou kariéru nejvíc hrdý?

Nejvíc si cením toho, že lidé v divadle přijali způsob a principy mého řízení. Dnes mohu být součástí skvělého, stabilizovaného týmu, se kterým jsme překonali mnoho složitých situací a společně vybudovali nejnavštěvovanější jednosouborové divadlo v republice.

 

A co vás naopak nejvíc mrzí – třeba co se nepodařilo?

Mrzí mě, že ačkoli je náš repertoár pestrý a většina inscenací má náročnější charakter, stále nás někteří vnímají jako „lehké zábavné divadlo“. To je ale spíš problém kritické obce a jisté historické setrvačnosti. Svůj vliv na tom má nepochybně i úspěšný GRAND Festival smíchu, který trvá už čtvrt století – přestože v posledních letech ukazuje, že komedie může nést hluboká společenská témata.

 

Po nástupu do funkce jste musel udělat řadu personálních změn. Jak jste toto období vnímal?

Bylo to náročné a bolestivé období, dotklo se mnoha lidí. Než jsem byl jmenován ředitelem po řádném konkurzu – mimochodem těch už mám za sebou pět –, jasně jsem formuloval svou vizi i představu o budoucí spolupráci. Divadlo se vůči tomu nevymezilo, a tak jsem během prvního roku provedl u zhruba 120 zaměstnanců celkem 70 personálních změn.

 

Měl jste někdy pochybnosti o tom, že jste se vydal cestou divadla? Uvažoval jste někdy o odchodu?

Nikdy. Divadlo bylo mým snem už od deseti let. Měl jsem štěstí, že jsem po celou dobu, kdy jsem byl ředitelem a vedoucím souboru, mohl zároveň hrát. Díky tomu jsem měl přímou vazbu na jeviště a mohl průběžně zjišťovat, zda moje rozhodnutí dávají smysl. Herecká práce mi navíc pomáhá kompenzovat náročné manažerské situace.

 

V jaké kondici je podle vás pardubické divadlo dnes?

Ve výborné. Vedle pestré umělecké činnosti napříč žánry a spolupráce s režiséry všech generací se nám podařilo rozjet a udržet i řadu doprovodných aktivit. Vyrábíme kulisy a kostýmy nejen pro sebe, ale i pro další divadla. Provozujeme open air scénu na Kunětické hoře. Pořádáme GRAND Festival smíchu a v rámci sezony odehrajeme minimálně 460 představení. Bez výborné kondice by to nebylo možné.

 

Za sebou máte přes 130 různorodých rolí. Kterou jste hrál nejdéle? A které vám nejvíc přirostly k srdci?

Každou roli vnímám jako dar a jsem za ni vděčný – s přibývajícím věkem stále víc. Byla období, kdy jsem „táhl“ repertoár, hrál jsem hlavní role ve hrách Vajíčko, Frank V., Jakub a jeho pán, Revizor a dalších. Rád vzpomínám i na muzikálové role v My Fair Lady nebo Chicagu. Nezapomenutelné pro mě byly inscenace Dvanáct rozhněvaných mužů nebo Jistě, pane ministře, kde jsem si mohl zahrát s Petrem Kostkou.

Nejvíc mi ale přirostla k srdci hra Mezi nebem a zemí a z poslední doby určitě role Lízala v Maryše nebo Profesora v Panu Kaplanovi. Nejdéle pak hraji v inscenaci Bláznivé nůžky – od premiéry je to už osmnáct let.

 

Jaké je vaše životní motto?

Štěstí je vlastnost, kterou se můžeme naučit vnímat – a pak si uvědomíme, že ho máme vlastně pořád nadosah.