Vídeň je jediné město, kde se mi dobře spí

Jak vznikla myšlenka uvést Svatou Johanku v Berliner Ensemble, byl to váš výběr, nebo nabídka?

Překvapilo mě, když mi na konci roku 2022 zavolal ředitel divadla Oliver Reese a nabídl mi práci. Moc se nemusíme. Netajím se tím, co si myslím o jeho machistickém, panovačném stylu řízení. Repertoár divadla podle toho vypadá. Brechtova antikapitalistická didaktická hra s lehkým feministickým podtextem mi proto připadala jako dobrý dramaturgický návrh. Panu řediteli se to samozřejmě líbilo. Hned začal vymýšlet, který z jeho „óbr hráčů“ bude představovat hlavní mužskou roli Maulera – a jak Stefanie Reinsperger coby Johanka bude trpět od hlavy až k patě a celý příběh probrečí od začátku do konce.

Ta hra je něco jako satirická agitka, navíc ještě napsaná vysokým stylem, často se píše o Schillerově blankversu, což je vlastně kontrast ke špíně, o níž se hraje. Ovšem kapitalismus se od dob Brechtových hodně změnil. Měl jste hned jasno, jak ji přenést do dneška? 

Svatá Johanka z jatek je jedním z textů, kterým se žádné vedení Berliner Ensemble nevyhne. Pomyslný „ukazatel výkonnosti“. Ponaučení je jasné: za všechno může kapitalista. Děj a některé peripetie – či spíše pohyby na trhu – jsou však pro běžné smrtelníky nepřehledné a matoucí. Abych mohl rozklíčovat strategii boje mezi mocichtivými kapitalisty, načetl jsem si informace o devizových transakcích. V případě Brechtovy Johanky se jedná spíš o transakce se zbožím: někdo, kdo určité zboží nevlastní, s jeho vlastněním nepočítá a ani ho vlastnit nechce, uzavře s prodávající stranou dohodu, že zboží za pevně stanovenou cenu k pevně stanovenému budoucímu datu nabývá. Jenže dřív než k tomu dojde, prodává zboží dál. Dalším odběratelem je kupující, který rovněž nemá v úmyslu si dané zboží trvale pořídit, nikdy nechtěl vlastnit žádné zboží a nakonec ho ani nedostane. Oba chtějí nakupovat levněji a prodávat dráž. Přitom sázejí na budoucí vývoj cen – cen surovin, cen zpracování, cen balení zboží i cen finálního výrobku.

 

To zní jako poučky z politické ekonomie, jak jste se z toho posunul k divadlu?

V případě Brechtovy hry jde o konzervy s masem. Když si to uvědomíte, je příběh o něco přehlednější. A navíc jej můžete aplikovat i na současné jevy, například na obchodování s kurzovými rozdíly, ztrátami či výnosy. Najednou se v příběhu mohou odrážet i nedávné ekonomické krize a události jako pád britské obchodní banky Barings. Hodně teorie. Že tomu všemu sluší nadhled, dokazuje vysoký styl, o kterém mluvíte. Byly o tom napsány celé studie, ale nikdo nenašel konkrétní klíč, podle kterého se v Johance verš vyskytuje. Pro mě z toho vyplývá, že se v textu objevuje spíš náhodně. Brecht si zkrátka dělá legraci z obou stran, z kapitalistických hajzlů i ze samozvaných dobrodějek, které slouží v Armádě spásy. To mi dalo volnost, abych si mohl upravit hru po svém. Po mnoha letech jsem ji v roce 2023 opakovaně přečetl. Řekl jsem si, že by stálo za to zkombinovat děj s biblí neoliberalismu – románem Atlasova vzpoura od Ayn Rand. Stalo se, výsledek jste viděla.

 

Do role Maulera jste obsadil ženu a udělal z něj pěkně tvrdou manažerku nového střihu. Jak vás tenhle geniální tah napadl a myslel jste hned na Stefanii Reinsperger?  

Musím se vrátit k řediteli divadla. A k negociacím o budoucí spolupráci. Až když jsme se na titulu dohodli podáním ruky, řekl jsem mu, že bych nejraději neobsadil vůbec žádného muže. Cíl byl jasný: z didaktické pohádky o zlém kapitalistovi a oddané křesťance, která v mužském světě přirozeně zahyne, jsem chtěl udělat radikální propagandu kapitalismu. Hybatelkou dění se měla stát žena – pachatelka. Žádné laciné poučování pro neznalé. Žádné kázání. Žádná politická korektnost za každou cenu, nýbrž jasně a důrazně formulované otázky světu, který nikdy nepřekonal důsledky kolonialismu, industrializace a divokého kapitalismu. Steffi je hráčka, kterou něco takového inspiruje. „Správňácká“ divadla v německy mluvících zemích řeší v poslední době úplně všechno, ruskou „zahraniční politiku“, změnu klimatu, uprchlickou krizi, konflikty na Blízkém východě apod. atd. Steffi chápe, že nechci publikum poučovat. A že divadlo potřebuje padouchy. A že si divák či divačka dokáže z dění na jevišti vyvodit vlastní závěry. Ani jsem jí nemusel vysvětlovat, proč se chci vrátit k jednomu z kořenů současného „krizového vývoje“. A že veškeré zmíněné problémy jsou spojené nádoby. A že je správné ukázat, že i žena může být pachatelkou. A to pořádnou.

Stefanie je úžasná herečka, ohromně proměnlivá a na jevišti ochotná úplně ke všemu, vůbec jí nevadí zohyzdit se, jít do absolutního extrému. Pracujete s ní opakovaně, byla vždycky taková?

Poznal jsem ji v Düsseldorfu v roce 2012. Dramaturgyně divadla mi tehdy spolupráci se Steffi nedoporučila. Prý je příliš emotivní, příliš labilní. Byla emotivní, ale taky nejistá. V tom nejlepším slova smyslu lidská. Málokterá hráčka, málokterý hráč dokáže jít na jevišti do extrému a přitom za veškerých okolností zachovat lidský rozměr. Tehdy se mi zdálo, že ona by tuto schopnost mohla mít. Nemýlil jsem se. Někdy dělá divy, když herečce jen kladete správné otázky a do ničeho ji netlačíte. Jako Eva v Kleistově Rozbitém džbánu nakonec stála nahá před stovkami lidí. Před společností, které musela říct, jak ji soudce Adam sexuálně napadl. Stalo se to ale až při desátém představení 31. prosince 2012. Potřebovala čas. A ten tenkrát využila. A poté znovu a znovu.

 

Zdá se mi, že váš styl se proměňuje, že je v něm víc čistého humoru, i když je groteskně laděný. Jak to cítíte vy?

Snažím se dívat na svět s odstupem – a přistupovat k tomu, co vidím, s nadhledem. Za těch dvanáct nebo třináct let, co jsme rozpustili tehdejší soubor Komedie, jste viděla jen několik mých inscenací. Možná mě a můj pohled na svět vnímáte jinak. I vy jste získala odstup.

 

Svůj minimalistický styl jste dovedl do naprosté dokonalosti, ale Johanka mi vlastně připadala docela opulentní, hodně barvitá. Spějete ke změně?

Je to prázdný prostor ze světlého dřeva. Barevné akcenty jsou založeny na komplementárních kontrastech, které určují kostýmy a bankovky padající na jeviště. Co vás možná překvapilo, je růžové světlo na konci, kterým lež o kapitalismu s dokonale lidskou tváří dovádíme do extrému. Nevkus a zlo v gigantickém měřítku. Růžové světlo jsem použil poprvé v životě. Snad to není začátek něčeho nového.

 

Scénu si často navrhujete sám, kostýmy vám vytváří Kamila Polívková. Nedůvěřujete scénografům, nebo je to tak, že uvažujete o inscenování textu od začátku v jasné vizuální podobě, která je součástí vaší výpovědi a jiný tvůrce by vám ji třeba rozbíjel?

Když si poprvé přečtu předlohu, obvykle mě napadnou prostorové determinanty nebo obrazy určitého řádu či systému, proti nimž se jedinec může na jevišti vzbouřit. Nebo musí. Tato vzpoura často znamená trvalou změnu, něco nevratného. Přestavby dekorace se mění na demolice. Jistým bodem počínaje není již návratu – toho bodu je třeba dosáhnout, jak píše Kafka. V průběhu let se z toho vyvinul styl, který momentálně nepotřebuji ani nechci měnit.

 

Jaké byly v Německu na Johanku ohlasy?

V sobotu jsem se zeptal naší dramaturgyně Karolin Trachte. Říkala, že velmi dobré.

 

Teď zkoušíte pro Salzburger Festspiele Krausovy Poslední dny lidstva. Už jste je jednou inscenoval v Komedii. Proč se k nim vracíte?

V Praze to byla trochu jiná spolupráce. Byl jsem iniciátorem inscenačního triptychu Poslední dnové lidstva. Formuloval jsem návrhy na výběr dějových linií a postav, pomáhal Viktorii Knotkové s úpravou a Andreji Ďurikovi s dotažením scénografické koncepce. Během generálek jsem rád podporoval Viktorii Knotkovou, Katharinu Schmitt, Alexe Riemenschneidera a Thomase Zielinského. Tentokrát se jedná o mou inscenaci. Jsem rád, že jsem s textem Karla Krause už předtím prožil tak intenzivní zkušenost. Pomohla mi při rozhodování o tomto projektu i v rámci dramaturgické přípravy. Titul navrhla před dvěma roky Marina Davydova, tehdejší ředitelka činohry Salcburského festivalu. Bohužel po názorových neshodách mezi ní a představenstvem festivalu její působení v prosinci 2024 skončilo. To nic nemění na tom, že Marina letošní divadelní program koncipovala a odvedla skvělou práci. Její zkušenost ruské občanky, která musela jako disidentka uprchnout na Západ, byla jedním z důvodů, proč jsem souhlasil, že budu letos opět pracovat v Salcburku. Dystopická témata procházejí jako společný jmenovatel operními a divadelními akcemi. Marina přispěla k celkově vážnějšímu a současnějšímu vyznění festivalového programu.

Připadá vám, že také žijeme v době před velkým válečným konfliktem?   

Vzpomínáte si na Kauzu Švejk? Roční dobrovolník Marek v mé úpravě říká, že Evropa je kontinent, kde nedostatek politických schopností dláždí cestu do nejvyšších politických funkcí. A že stejně jako některé primitivní národy zbožňují své vesnické idioty, Evropané uctívají politickou idiocii a podle toho volí své vůdce. V tom nepochybně překonávají primitivní národy, které se omezují na pouhou adoraci a uctivý odstup, ale jinak se svými vesnickými idioty netáhnou do války. Volně převzato z Haška a Tucholského. A teď si vzpomeňte na Putinův projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. Nebo na jeho obhajování a vysvětlování ruské agrese na Ukrajinu v únoru 2022. Kdo takovému člověku věří? Proč ho před dvaceti lety nikdo ze světových lídrů nebral vážně coby bezpečnostní hrozbu? A co dělají dnes Trump, Orbán nebo Fico? Po prvních oficiálně potvrzených bojových operacích ruských vojsk na Krymu, tedy od konce února 2014, jsem se začal loučit s utopií trvalého míru na tomto kontinentu.

 

Když jsem viděla Moskoviádu, připadalo, mi, že jste se se svou partou z Komedie rozešli včera. Není vám po těch časech smutno?

Čas se nedá vrátit. Ale ve výjimečných případech můžete po letech navázat přesně tam, kde jste skončili. Náš soubor byl takovým případem. Pražská setkání s Kamilou, Gábinou, Standou a Martinem patří k tomu nejproduktivnějšímu, co jsem v posledních letech zažil. Ukázala to i hostování s Moskoviádou a Frontou. Naše představení v Berliner Ensemble a v hamburském Schauspielhausu byla vyprodána během několika hodin. Mnoho lidí ani nevěřilo, že jsme si dali desetiletou pauzu.

 

V německojazyčných divadlech režírujete už pomalu čtvrt století, je to pěkný výčet – Kolín, Berlín, Curych, Vídeň. Cítíte se v nich doma? Jsou rozdíly a kde je to pro vás nejpříjemnější?

Nejčastěji jsem režíroval v Berlíně, Hamburku, Vídni a Curychu. V Berlíně jsem pracoval v několika divadlech a mohl jsem tam také hostovat s inscenacemi z Prahy, hlavně v berlínské Volksbühne. V Hamburku jsem pracoval pouze v Schauspielhausu, ale mohl jsem tam také vyvážet pražské inscenace nebo je s hamburským divadlem koprodukovat. V Curychu jsem musel – s výjimkou prvního případu – vždy režírovat na velké scéně. Hostování z Prahy nechtěli. Ve Vídni je všechno jiné. Složitější. Politika mě odpuzuje, město přitahuje. Kolegyně a kolegové ze souboru Burgtheateru se mě po mé poslední inscenaci v roce 2018 opakovaně ptali, zda by byla možná další spolupráce. Navštěvovali představení v Praze a Bratislavě, udržovali kontakt. Nejdřív to bylo obtížné kvůli pandemii, pak kvůli nemocem v rodině. Až teď jsem mohl nabídku přijmout. Mám z toho radost. Vídeň je jediné město, kde se mi dobře spí.

 

Když jste režíroval Grillparzerovo Štěstí a pád krále Otakara ve vídeňském Volkstheatru, řekl jste mi, že Rakušané se od dob Thomase Bernharda nezměnili, neumějí se vypořádat s vlastní minulostí. A že jste jim jako nepřítel sáhl na národní poklad. Setkáváte se i jinde v německých nebo švýcarských divadlech s tím, že jste cizinec, notabene Čech, a šťouráte do našich vzájemných vztahů? Bylo to někde vyhrocené?

Už jsem mnohokrát jako příklad uváděl Kleistovu Heřmanovu bitvu. Geniální zpracování mýtu o sjednocení rozkmotřených germánských kmenů, které spojil společný nepřítel – Řím. Banda divochů, kteří se mezi sebou ani nedomluví jedním jazykem, způsobí velmoci v roce 9 našeho letopočtu drtivou porážku. V případě Kleistovy verze jde ale i o intriky, šíření poplašných zpráv, teror Němců proti Němcům a nástroje propagandy a špinavé politiky. Nikdo před Kleistem tak jasně nepopsal, jak účel světí prostředky. Hru jsem režíroval dvakrát. Podruhé v Lipsku na podzim roku 2019. Úspěch AfD, která tehdy získala přes 27 procent hlasů a stala se druhou nejsilnější stranou v zemském parlamentu, mi dal za pravdu. Bylo správné se tímto textem zabývat. Po premiéře si na mě před divadlem počkalo několik buršáků. Stáli tam ve svých přiblblých stejnokrojích, skandovali nacistická hesla a chtěli mi dát po papuli. Což není podstatné. Zajímavé je, čím jsem je naštval: nikoli tím, že herec v roli Heřmana na konci představení přerušil potlesk, aby jako budoucí vládce získal hlasy publika. Pupínkovité, rudolící německé mladíky vůbec nezajímalo, že Heřman přešel od Kleista k Ottovi von Bismarckovi, od něj k Hitlerovi a pak k projevům Björna Höckeho. Nemohli snést, že Dirk Lange ztvárnil německého hrdinu jako – cituji – „zasranou buznu“. Když jsem namítl, že Björn Höcke, předseda AfD v Durynsku, je pravděpodobně také „to“, co oni sami označili za „zasraného buzíka“, chtěli se na mě vrhnout. Což by pravděpodobně také udělali, kdyby mezi nás nevstoupila asi sedmdesátiletá dáma s deštníkem. Před ní a jejím saským dialektem měli respekt. Německá žena, německá matka. Ať žije matriarchát.

 

A jak se vám pracuje v Burgtheateru, jaké je tam klima?

Ve Vídni se v průběhu let vyvinuly a prohloubily důležité pracovní, mnohdy i přátelské vztahy. Týká se to samozřejmě hráček a hráčů, jako jsou Dörte Lyssewski, Marie-Luise Stockinger nebo Michael Maertens, kteří už řadu let patří k souboru Burgtheateru. Ale také Stefanie Reinsperger, která se teď vrací do Vídně současně se mnou. Nebo také mého dlouholetého spolupracovníka Petera Faschinga, který teď v Burgtheateru poprvé hostuje. A nesmím zapomenout na skvělé kolegy z technických oddělení, jejichž ředitele Thomase Bautenbachera znám už patnáct let. Nebo na Wernera Fritze, vedoucího kostýmního oddělení, kterého Kamila Polívková a já známe už dlouhá léta. Kamila se do Vídně vrací skoro stejně ráda jako do Brna – a to je už co říct. Mohl bych jmenovat mnoho dalších. Nový ředitel Burgtheateru Stefan Bachmann a jeho šéfdramaturg, režisér a autor Thomas Jonigk, mi řekli, že „neměli na výběr“ a prostě mi „museli“ nabídnout spolupráci. Právě mi dochází, že mám ve Vídni celou řadu „agentů“, kteří mi tak kompetentně „dohazují“ práci.

Máte zkušenost i s prací ve Švýcarsku v curyšském Schauspielhausu. A to se zase dostáváme zpět ke Králi Otakarovi, protože tam jste pro změnu – a dřív než ve Volkstheateru – bořil jiný mýtus jejich národního hrdiny Viléma Tella. Iva Mikulová ve své studii tvrdí, že jste programový bořitel národních mýtů. Opravdu?

Nehledal bych v tom nic programového. Většina divadel ode mě očekává, že pro ně budu psát. Pracovní procesy jsou proto většinou zdlouhavé a velmi intenzivní. Někdy si od tohoto „totálního nasazení“ rád odpočinu. Samozřejmě ale i v takových případech se chci zabývat tématy, která jsou relevantní pro město, ve kterém a pro které pracuji. Nebo mi umožňují poukázat na slepé skvrny, místa, jimž se vyhýbá vědomí společnosti. Tell je toho dobrým příkladem. Na žádost divadla jsem tehdy shromáždil informace o Švýcarsku, které vděčí za svůj národní mýtus a největšího hrdinu německému autorovi. Vzhledem k problematickému vztahu Švýcarů k Němcům jde o pozoruhodný rozpor. Celá tradice uvádění a historie recepce této hry je tedy založena na sebeklamu. Na lži, která funguje tak dokonale, že podle názoru velké části obyvatelstva – zejména voličů a představitelů konzervativní a pravicově populistické SVP – na ní dodnes spočívá národní identita Švýcarska. Pro hodnocení každé éry curyšského Schauspielhausu je rozhodující, zda a jak se vypořádá s tímto textem. Podařilo se mi tenkrát překvapit: nikdo nečekal, že převrátím mýtus naruby a Tell zastřelí svého syna. Respektive já. Někde někdo napsal, že jsem zavraždil Walterliho. Čech z postkomunistického zločineckého prostředí přijde a zavraždí národní ikonu! Pro mne jako režiséra je to úspěch, ve kterém se ale odráží alibistický postoj vedení divadla: najmout Čecha, aby Švýcarům nakálel do hnízda? Takovou inscenaci měla spíš udělat ředitelka divadla, režisérka Barbara Frey, se svým tehdejším dramaturgem, autorem Lukasem Bärfussem, jinými slovy dva Švýcaři.

 

Když jste studoval DAMU a už měl první úspěchy s Pražským komorním divadlem, točili jsme spolu televizní medailon. Poskakovali jsme po střeše Disku a já měla pocit, že pro vás v životě nic jiného než divadlo není. A tenhle dojem léty jenom zesílil. Ale teď už si nejsem tak jistá. Jak důležité je pro vás divadlo teď ve zralém věku?

Právě teď je to vítané resocializační opatření. Osm set stran Karla Krause mě přivedlo na jiné myšlenky. A to opravdu na jiné.

 

Máte za sebou složitou dobu, vyrovnáváte se se ztrátou vám nejbližšího člověka. Pomáhá vám divadlo a přehodnotil jste dosavadní způsob svého života? Z čeho čerpáte energii?

Když se mě moje matka na jaře 2022 zeptala, jestli bych nemohl trochu ubrat v práci, pokud bude na podzim ještě naživu, bylo mi jasné, že musím něco změnit. Jsem jí tak vděčný za to, co jsme spolu za poslední tři roky mohli prožít. Ale také si kladu mnoho otázek, protože vím, že podstupovala léčbu, aby mohla strávit více času s námi. Kvůli nám. Pro nás. Pro mě. Doufám, že cena pro ni nebyla příliš vysoká. Přijal jsem ten čas navíc, během kterého jsem se mohl znovu naučit být synem. Jsem nekonečně vděčný. Za všechno.

 

Jste pomalu v půlce šestého decennia, divadlo vám pořád jde skvěle, ale dovedete si představit, že se to změní? Myslíte, že to tvůrce dokáže poznat a vyvodit z toho nějaké závěry? To ostatně platí v každé tvůrčí profesi. Jak vidíte otázku odcházení, úbytku sil a energie? Je v tomhle divadlo a profese režiséra krutější než jiné?

Myslím, že jsem se na to dobře připravil. V roce 2012 jsem věřil, že s koncem divadla Komedie končí i nejplodnější léta mého profesního života. Jak se ukázalo, byl to teprve začátek. V roce 2022 jsem začal rušit pracovní zakázky, abych mohl trávit čas se svými rodiči. Tři roky jsem téměř nerežíroval. Kolegové v tuzemsku i zahraničí si mysleli, že jsem se zbláznil. Nyní vám píšu z Vídně, kde právě začíná něco nového. Moje matka chtěla, abych tuto práci nerušil: „Tak se těším na premiéru…“ řekla. Snažím se ji nezklamat. Možná je to začátek něčeho nového. Pokud ne, jsem připraven.