Lukáš Kopecký: O některé hry je třeba znovu zabojovat

Se Slováckým divadlem léta úzce spolupracují Dodo Gombár či Anna Davidová, kteří jsou zastoupeni i v této sezoně. Podle jakého klíče s nimi probíhá volba titulů?

Všechno je o společném dialogu. S někým je dialog bohatší a otevřenější, s jiným zase třeba pracnější a zdlouhavější. Ke spolupráci každopádně zvu režiséry, s nimiž se mi daří nalézat společnou řeč a vidění divadla. Takové, kteří mi svým působením pomáhají rozvíjet soubor a tvůrčím dialogem dovedou otevírat hercům mysl i srdce. Odhodlání vydat se všanc je pro mě totiž naprosto zásadní předpoklad pro opravdu plodnou tvůrčí práci. Vyžaduje to však velkou důvěru, profesní i lidskou. Abych se ale vrátil k režisérům, na které se ptáte. S oběma onen dialog probíhá nepřetržitě už několik let. I třeba při náhodném setkání s nimi je nezávazně vysloveno to či ono, a když nazraje čas a dotyční se zamýšlejí nad další pobídkou práce ve Slováckém, je z čeho vybírat a o čem uvažovat. Pak je třeba všechny projekty připravovaného roku sladit dohromady a dostatečně vyvážit, k tomu nás ostatně zavazuje zřizovací listina. Některé nápady tak nerealizujeme hned, ale časem na ně dojde. To je třeba případ muzikálu Masaryk, který bude mít premiéru v listopadu. O něm jsme s Dodem uvažovali a snili již během jeho zkoušení Cyrana z Bergeracu, tedy před třemi roky. S Annou jsme teď naposledy hledali titul, jenž by ji v očích některých diváků, kteří podrážděně odmítli její Svatbu či Opilé a byla pro ně třeba až důvodem nepokračovat v letitém předplatném, mohl trochu rehabilitovat. Nakonec jsme konsenzus našli ve Williamsově Tramvaji do stanice Touha, kterou diváci většinově přijali s velkým uznáním a nadto nám získala nejedno pozvání na přední divadelní festivaly.

Po pravdě by mě téma osobnosti T. G. Masaryka pro muzikálovou podobu nenapadlo…

Kdybyste byl větším fanouškem muzikálu Hamilton, dřív nebo později byste na něco podobného také přišel. Asi každý tvůrce, kterému se tento opus vryje pod kůži, na moment zatouží něco takového udělat. S Dodem jsme zpočátku koketovali s myšlenkou zpracovat rovnou deset československých prezidentů, ale tuto ideu jsme brzy opustili, zvláště když byl v jejím jádru celou dobu prezident jeden.

V poslední době se režijně soustředíte především na žánr komedie. Čím je vám tak blízký?

Chci do Slováckého divadla zvát nejlepší tvůrce, o kterých si myslím, že jim to s našimi herci bude ladit a společně dosáhnou znamenitých počinů. Asi se nám to v posledních letech daří, neboť jsme pravidelně zváni na víceméně všechny festivaly u nás, herci i jednotlivé inscenace opakovaně získávají nominace v různých cenách a anketách. Viděno zpovzdálí by se až mohlo zdát, že u nás v divadle tvoříme pouze originální tvůrčí výboje, což ovšem v kontextu oblastního repertoárového divadla prostě nejde. Uherskohradišťskému publiku každoročně nabízíme žánrově a stylově vyvážený dramaturgický plán. Každému z titulů věnujeme maximální pozornost. Od oslovených tvůrců očekávám silné inscenace, silné výpovědi, inspirativní a obohacující tvůrčí proces. A co si budeme namlouvat, o žánr komedie má zájem málokterý z tvůrců, na něž si myslíme. Málokdo ho dělá, málokdo ho chce dělat, málokdo ho dokáže funkčně vystavět, zvláště má-li jít o „živou“ podívanou tak, jak o ní osobně uvažuji. Proto jsem to v poslední době vzal na sebe. Myslím, že komedii vystavět umím, výsledky mám, a když mám k ruce talentované a hravé herce, je to snad i oboustranná radost.

Jak padla volba na komedii Joea Ortona Klíčovou dírkou, jež měla nedávno premiéru?

Hledali jsme do výroční sezony nějakou rošťárnu, rozpustilou situační komedii s širokou škálou humoru. Takových komedií mnoho není, proto se všude hraje dokola to samé. Teď je navíc řada titulů asi už i nehratelná, neboť v současném světě již některé okolnosti či zápletky vyznívají nevhodně až závadně. Dlouho jsme nemohli nic kloudného najít, pak mě trochu osvobodilo, když jsem si vzpomněl na Klíčovku, která splňovala naše představy. Ale ne všechno jsem v daný okamžik rozhodnutí dokázal domyslet. Posuzoval jsem tuto hru především technicky, jak je vykonstruovaná, všímal jsem si pilířů hry, aby na jevišti fungovala. A opominul jsem celou fasádu, což mi právem otloukla o hlavu naše nová posila v dramaturgickém týmu Jitka Šotkovská, která naskočila do započatého procesu příprav a hned mě konfrontovala otázkou: Co chceš s touhle závadnou hrou dělat?! Čtrnáct dní po odsouzení Cimického nasadíme tohle…? Tak jsem se chvíli styděl za to, že se mi něco líbí, něčemu se směju, a pak jsem se začal vážně zabývat daným úskalím. O některé tituly zkrátka bude třeba znovu zabojovat podobně jako o nové hry. K celé řadě titulů se bude muset vyšlapat nová cesta, jak je pojmout a podat. Ne každý titul logicky bude stát za to, aby si jím tvůrci lámali hlavu.

Tuším, že Orton vám za to stál…

Přesně tak, a to i přes veškerou současnou problematičnost. A že jsme nakonec zvolili klíč otočit pohlaví role a představitele/představitelky, je výsledkem poctivých úvah a rešerší. Předně jsme chtěli zvýraznit umělost tvaru, abychom se ubránili možnému „vciťování se“ do postav a nikdo se v hledišti necítil nepatřičně ohrožen. Čistě statisticky je jasné, že i mezi našimi divačkami jsou ženy, které mají zkušenost se sexualizovaným násilím, ať už v práci nebo jinde. Zároveň jsme do popředí jen vytáhli téma, které je jasně patrné už v textu. Navíc Orton byl skandální autor, a i když se doba hodně změnila, otázka fluidního genderu nám přišla jako to, co je právě dnes pro mnoho lidí ožehavé a provokativní. Zároveň bych chtěl zdůraznit, že i když jde o komedii, s herci jsme k záměně pohlaví přistoupili zcela seriózně, nešlo nám o lacinou travestii.

Které tři inscenace z repertoáru Slováckého divadla vás za poslední dobu coby uměleckého šéfa opravdu uspokojily?

Jako umělecký šéf musím sledovat více aspektů a každý by mi vyhodil jinou trojici. Zásadní pro mě je třeba kritérium přínosu pro herecký soubor. Vyzdvihnu tedy především Brutovského inscenaci Láska, vzdor a smrt, kterou stále osobně považuji za vrcholný počin, vzniklý během mého dosavadního šestiletého šéfování. Poté bych zmínil Opilé v režii Anny Davidové a Zetelovu autorskou výpověď Jak jsme se dostali až sem. Každá z těch inscenací byla pro soubor mimořádně stimulující a každé zkoušení otevíralo hercům nové obzory.

Jak byly tyto tituly přijaty vaším běžným divákem?

Musím přiznat, že převážně nebyly. Přesto se spolu s dramaturgyněmi chceme neustále posouvat, ohledávat nevyzkoušené, neustrnout, přinášet souboru další a další inspirativní podněty. Zároveň by ale umělecké ambice neměly zastínit potřeby našeho publika, což se nám v poslední době trochu stalo. To osobně vnímám jako jeden z hlavních úkolů mého druhého období. Prohloubit a zpevnit vztah s naším publikem. A to nejen proto, že to potřebujeme z hlediska skladby rozpočtu organizace nebo kvůli tomu, že se blíží volby a divadlo je u nás velké politikum, ale především proto, že divadlo vnímáme jako veřejnou službu a chceme hrát pro co nejplnější sál. S tím souvisí taky lektorská činnost, kterou teď v divadle aktivně rozvíjíme.

Slovácké divadlo se léta pyšnilo nevídaným počtem předplatitelů. Jak to vypadá nyní, po covidové pauze?

Solidní počet předplatitelů máme pořád, oproti onomu legendárnímu zápisu v Guinessově knize rekordů jsme však poloviční. Od oněch časů se snížil zejména počet žákovských a studentských skupin. Nějaký úbytek nastal i v důsledku nedávné pandemie covidu. Vnímáme proměnu chování našich diváků, kdy pro velkou část z nich již není tolik atraktivní udržovat si po léta své místo a svůj hrací den, ale spíše se rozhodnout na poslední chvíli, že zajdou do divadla. Hledáme proto nové možnosti marketingu a také jsme získali grant, díky němuž výrazně zintenzivňujeme vztah se školami a mladistvými.

Vzpomenete si na svůj první kontakt se Slováckým divadlem?

Dodnes si přesně pamatuji, kde jsem byl a jaké to bylo, když mi Zetel zatelefonoval a nabídl mi spolupráci se Slováckým divadlem. Stejně tak si detailně vybavím schůzku, na které mi nabídl funkci uměleckého šéfa. Po desítkách let tehdy znovu došlo k rozdělení pozic ředitele a uměleckého šéfa. Měl jsem mu pomoct dotáhnout jeho ředitelské období a souboru vytvořit závětří v mezidobí během výměny ředitelů. Čtvrt roku jsem přebíral agendu a snažil se zorientovat ve specifickém uměleckém provozu, od prvního ledna jsme pak nastoupil jako umělecký šéf a byl jsem vnitřně ztotožněn s tím, že moje mise potrvá pouze do prázdnin, než dorazí nový ředitel se svým týmem a novým uměleckým šéfem. Namísto toho přišel covid a s novým ředitelem chaos, divadlo se propadlo do turbulentního období, z něhož naštěstí vzešlo posílené a stmelené. Během jednoho roku jsem si však postupně zvykal na tři ředitele, což jako umělecký šéf nechcete. Netajím se proto postojem, že na dalšího ředitele už si zvykat nehodlám.

Uměleckým šéfem jste od ledna 2020. S jakými pocity na svůj nástup v tak nelehké době vzpomínáte?

Snažím se při výkonu funkce nechávat pocity stranou. Usnadním si tak plno věcí, především ty nepříjemné, které s touto pozicí souvisejí. Pokud bych ale měl někdy v budoucnu zastávat znovu tuto funkci, tak bych při prvním vystoupení před souborem asi už jenom mlčel nebo jen hlesl: počkejme si. Stejně bude všechno jinak, než jak si to člověk maluje. Já jsem třeba před souborem pronesl, že rozhodně nepřicházím jako krizový manažer, a buch, do tří měsíců tu byla pandemie covidu, divadla se uzavřela a ve Slováckém jsme se začali vařit jako žáby. Celé tohle údobí by vydalo na obsáhlý rozhovor a dodnes mě trochu zaráží, že se na mě tehdy nikdo z médií neobrátil, s výjimkou Josefa Hermana s několika otázkami pro Divadelní noviny. Nerad bych ale rozjitřoval staré rány. Na druhou stranu mi tohle období osobně přineslo i pozitiva, přestal jsem si brát věci osobně. Na téhle úrovni by se člověk zbláznil.

Zároveň to byla doba personálního zemětřesení, kdy několik herců divadlo opustilo nebo bylo propuštěno. Jak se vám podařilo soubor doplnit?

Soubor byl zúžen a – teď to vyjádřím možná necitlivě, ale samotného mě dané slovo v minulosti postihlo, tak mu rozumím z obou pohledů – optimalizován podle toho, na jaké divadlo si jeho vedení myslí a co se bude hrát. Cílem bylo rovnoměrné rozdělení hereckých úkolů mezi jednotlivé členy ansámblu. Počet realizovaných inscenací se navíc musel z ekonomických důvodů snížit. Více si divadlo v danou chvíli bohužel dovolit nemohlo a každý z ředitelů, kterého jsem zažil, věděl, že situace je trvale neudržitelná. Covid všechno akceleroval a urychlil. Smlouvy na neurčito jsou beton do zdravé struktury organizace. Kdyby se tento prostředek využíval uvážlivě a více zohledňoval specifikum umělecké profese, měli bychom tady více schopných kulturních manažerů a vizionářů ochotných převzít zodpovědnost za celou instituci. Takhle vás v určitou chvíli dožene dřívější nerozvážnost, kterou jste zdědili, a vyhlídkou je umělecká stagnace a spousta otravností, které nepřetlačíte…

Současné složení hereckého souboru Slováckého divadla je mým dílem a nesu za něj plnou odpovědnost. Samozřejmě jsem sledoval i nutné generační doplnění, k němuž by dřív nebo později stejně došlo. Covid urychlil i to.

Situace přinesla i soudní tahanice…

Ano, někteří se s divadlem soudili, nakonec rozhodoval Ústavní soud, skončilo to rozsudkem ve prospěch divadla. Je třeba jít dál. Současný soubor je objektivně a prokazatelně ve výborné kondici, vnitřně soudržný, vhodně a perspektivně doplněný, pěvecky zkvalitněný a osobně z něj cítím velkou synergii, pozitivní založení a ohromný potenciál do dalších let.

Můžete už prozradit, jaké tituly chystáte na další sezonu?

Sezona 2026 bude pokračovat v práci se sloganem Slovácké divadlo umí_ a pro následující rok jej doplníme mottem PROBUDIT CITY, přičemž ono „city“ můžeme vyslovovat i anglicky. Čeká nás pět nových titulů. Poprvé bude se Slováckým divadlem spolupracovat režisér Jan Holec, který v české premiéře nastuduje australské drama Věci, o kterých vím, že jsou pravda. V mé režii uvedeme po Monumentu pro Hradiště další hru, kterou exkluzivně pro naše divadlo napsal dramatik a docent práv Pavel Molek. Nese název Slovácké jaro a osobitou formou v rámci hravé historické mystifikace tentokrát připomene lokální události, kdy se po Mnichovu rozpadalo Československo, pár zdejších lidí toho chtělo využít a připojit Slovácko ke Slovensku. Dále nás čeká světová premiéra muzikálu S tebou mě baví svět, s nímž se do divadla vrací Radek Balaš. Ve své druhé režii pak připravím Nebezpečné vztahy a sezonu završíme režií Terezy Říhové, která s našimi herci nazkouší Dogville Larse von Triera. Věřím, že se nám stejně jako v právě probíhající sezoně podaří sladit vlastní umělecké ambice a divácké přijetí.