Doufám, že si udržím svůj divnej mozek, je pro mě zdrojem veliké zábavy

Dva roky jste věděl, že budete umělecký šéfem Divadla v Dlouhé. Nestresovala vás ta situace?

Na jednu stranu,  když člověk vyhlíží asi jakoukoliv velkou životní změnu, tak by byl by nejradši, aby kdyby začala hned a on nemusel zůstávat pouze ve svých představách. Dlouhé pobývání ve fázi příprav ve vás kumuluje kromě snů a vizí kumuluje také různé obavy a úzkosti. Na druhou stranu musím říct, že každé divadlo je unikátním ekosystémem vztahů, tradic, různých porozumění věcem a je dobré mít čas to prozkoumat do hloubky. Porozumět věcem nejen hlavou, ale i  zakoušením, pobýváním v prostorách divadla, trávením času s lidmi, kteří tu instituci třicet let tvořili. Taky je pro mě důležité usnout někde v divadle mezi zkouškou a poradou, nechat k sobě přijít i jiné než striktně racionální vnímání, nacítit se na tělo divadla, znát jeho vůně. Během těch dvou let jsem se snažil do ekosystému Dlouhé proniknout postupně a citlivě proměňovat svoji roli pozorovatele v roli člověka, který něco iniciuje a spolurozhoduje. Myslím si, že je fajn občas přemýšlet pomalu a důsledně. Upřímně řečeno ani teď nemám pocit, že jsem všemu porozuměl, ale cítím se už pevnější v kramflecích. Znám pár míst, kde se dá v divadle spát. Taky už vím, kam bych se šel rozplakat.

 A v čem tedy po dvouletém pozorování a nakonec i režii podle vás spočívá identita Divadla v Dlouhé?

Má několik vrstev. Jedním z pilířů  její identity je, že je to scéna hodně komunitního charakteru, to jsem tušil už od začátku a také mě to k tomuto divadlu –, i přes moji stylovou jinakost –, přilákalo. Je to divadlo, kde se dbá na férové mezilidské vztahy, kde se lidé mají rádi. Vnímám divadlo jako důležitý nástroj, který stojí proti dehumanizačním tendencím současného světa, nebo asi světa všech věků.  Myslím si, že není možné dělat inscenace s určitým emočním nábojem, který zajímá třeba mě, pouze stylem chladného profesionála, který chápe divadlo zejména jako věcnou obživu, nebo jako položku v životopisu. Mám rád srdcaře a srdcařky a taky trochu lidi, co se do divadla zbláznili, a díky této sdílené vychýlenosti pociťuji vůči sobě solidaritu a pochopení.

Inu, stálé angažmá má pořád něco do sebe.

Myslím si, že z kontinuity se stává čím dál tím vzácnější věc. To je jedna vrstva. Druhá vrstva, která se mi otvírala čím dál tím víc, byla vzácnost dramaturgie založená na mezigeneračním dialogu. Považuji Divadlo v Dlouhé za unikát na pražské divadelní mapě, protože hraje jak pro děti, tak i pro dospělé. A zatím co v některé fajn galerie začínají teprve objevovat, jak důležité je tvořit program pro různé generační perspektivy a jejich dialog, tak Dlouhá má tento současný trend v krvi už od svého začátku .

Také jste už zavedli „poradní  orgán“ – dětskou dramaturgickou radu. C, co to obnáší?

Je to náš způsob, jak se chceme vztáhnout k tradici dětského divadla v Dlouhé a podporovat živý kontakt diváků s jejich institucí, jak posilovat a rozšiřovat komunitní charakter divadla. Zakládáme také čtenářský klub pro diváky, kde budeme číst knihy, o kterých diskutujeme pro budoucí sezony. Rádi bychom do této debaty vtáhli i publikum. Myslím si, že jestli mají kulturní instituce obstát vůči pragmatickým náhledům redukujícím všechno na kvantitu, musí iniciovat proti této tendenci iniciovat svoje podpůrné sítě, zaměřit se na kvalitu diváctví, zakládat kolem divadla různé party a tvořit pro ně útočiště. Zajímá mě zkoumat různé formy participace publika na samotném programu jejich institucí. Vyhlásili jsme tedy ve spolupráci s režisérkou Annou Klimešovou open call a vznikla parta dětí od osmi do dvanácti let, které se budou pravidelně potkávat s tvůrčím týmem naší první dětské inscenace Jak vidět neviditelné. Bereme to jako takový experiment a hru a jsme sami zvědaví, kam nás to dovede. 

V Dlouhé je vedle tvorby pro děti i vážná, až existenciálně laděná  činoherní linie. Je vám tahle dvojkolejnost blízká, budete ji pěstovat?  

Myslím si, že jedním z klíčových úkolů současného divadla je budování  nečekaných spojenectví v čím dál tím rozdělenější a atomizované společnosti. Myslím, že Pomoct nám s tím podle mě může pomoct rituální funkce divadla, ta nikdy nezmizela, jen o ní dnes moc nemluvíme. Dokud jsou lidié schopni spolu dvě hodiny spolu mlčet, přijmout svatou pasivitu a dívat se na jiné lidi, kteří předstírají, že jsou někým jiným, tak už jenom díky této rituální funkci divadla si myslím, že je důležité neztratit ze zřetele transformační sílu divadla jako média. V tomto mentálním poli můžu vyjít na chvilku ze všech svých životních rolí (jako by je herci oblékali místo mě) a uzavřených „pravd“, ze svého uboleného přemýšlení a vrátit se k hlubšímu já, které se teprve tvoří a je zvědavé. Nevím, jestli to nazvat rovnou existencialismem. Působí to na mě trochu tíživě. Představuji si spíš tvorbu myšlenkových experimentů jak pro děti, tak pro dospělé, divokou dramaturgii, tvůrčí odvahu dělat díla, kterým věřím, zvát statečné režisérky a režiséry a režisérky. Chci věřit, že je v Praze je dost divokého a zvědavého publika, které na to začne slyšet.

Co bude osou vaší dramaturgie,  jaká jsou vaše témata?

V našem konceptu jsme zmínili sousloví „nová upřímnost“. Mě osobně  ten pojem trochu provokuje, ale možná jsme si ho právě proto zvolili. Stále víc si uvědomuji, že s obrovským vzmachem nových technologií, zejména AI a různých velkých jazykových modelů, dochází k nebývalé redefinici dvou základních otázek – co je dnes lidské a co je skutečnost. Už to chvilku vypadalo, že divadlo jakožto médium je možná ve svém posledním tažení, protože v konkurenci se streamovacími platformami a se speciálními efekty, které dokáže přinášet třeba filmové médium, není konkurenceschopné.  Jenže i během covidu jsme si uvědomili, že divadlo je snad jediný druh umění neredukovatelný do on-line prostoru, že do divadla musíte fyzicky přijít a setkat se tam s jinými živými lidmi. Potkáte se tam s určitým druhem nepravidelnosti, neočekávatelnosti. Ten večer je skutečně unikátní, což je na rozdíl od všech  seriálů, které můžete stopovat, vracet, ovládat, a kultury, která s vámi algoritmicky vždy souhlasí, obrovská vzácnost. A tato živost bude čím dál víc vzácnějším, kognitivním zážitkem a bude pro nás důležitá, abychom si zachovali atributy lidskosti, abychom byli v dialogu se světem.

Váš názor mě přirozeně těší, protože virtuální světa je cesta do pekel svého druhu a mladí lidé tomu velmi podléhají.

Myslím si, že i mladá generace si to uvědomuje, a čím dál častěji se mluví o pocitech uvěznění na sociálních sítích a řeší se, jakým způsobem se z toho vězení dostat. Velmi to také souvisí se zhoršujícím se duševním zdravím mladých lidí. Pobyt ve virtuální realitě, která vás neustále konfrontuje s nerealistickými představami o sobě samém, nebo umělé pochlebování AI, nám přináší jen úzkosti, protože nás uzavírá do umělého světa a naše duše cítí, že žijeme ve lži. Jsme evolučně konstruováni jako sociální bytosti a přitom právě teď dochází k masivnímu zániku různých typů veřejných prostorů, které byly vždy důležité, třeba tržiště, hospody, malé krámky, antikvariáty. Dějinně se nacházíme uprostřed boje o veřejný prostor, o fyzický kontakt, jsme na křižovatce mezi velkou samotou a náročným, ale vyživujícím dialogem. To pro mě vymezuje novou upřímnost, novou intimitu. Mohlo by se to nazvat i nová živost.

Souvisí s tím i váš zájem o psychologické divadlo, tak jak jste ho třeba pojal ve své první inscenaci v Dlouhé v  O’´Neillově Cestě dlouhého dne do noci?

Pociťuju potřebu jít hlouběji, než kam jdou seriály na Netflixu, což neznamená jít směrem ke  komplikovaným teoretickým konceptům, ale bavit se o našich pocitech a vztazích, které procházejí velkými změnami. Znovu si klademe  otázky, co je to být v partnerském vztahu, co obnáší být rodičem a co dítětem, k čemu nás zavazuje občanství.? Vztahy procházejí obrovskou proměnou a je důležité nic nepředstírat. Úkolem umění je provést nás tím vším, abychom si uvědomili, že být na světě a poznávat ho je proces, který nikdy nekončí, a umění by nás mohlo, – místo všech současných technologií motivovaných ziskem –, ladit k radostnému zakoušení této otevřenosti.

Jste typ  přemýšlivého režiséra, který své inscenace ladí filozoficky, což je sympatické. Co vás  přitahuje na pomalém čase přitahuje?

Začalo mě to fascinovat, když jsem asistoval u nedávno zesnulého amerického režiséra Roberta Wilsona. Psal jsem o něm i diplomovou práci a on hodně vědomě pracoval. Osobně vnímám čas jako jeden z nejzásadnějších elementů, ve kterém působí režie. Není to jen organizace prostoru, ale i organizace času. To, v čem žijeme, je totalita rychlosti a zrychlování. Zakoušet v  divadle, jak se nám proměňuje v různých časech naše vědomí, je pro mě v současnosti to nejpolitičtější divadlo. Z našeho vědomí i nevědomí se stává to hlavní politikum, stáváa se mnohem podstatnějším tématem než povrch politických tezí. Jde to proti trendu rychle si utvořit uzavřený, ucelený názor.

V první sezoně plánujte uvést Ödöna von Horvátha, konkrétně spojit jeho dvě hry, Povídky z Vídeňského lesa a Víra, naděje, láska, v dystopii. V čem je pro vás Horváth aktuální ?

Horvátha  jsem dlouho vnímal prizmatem inscenací, které jsem na českých jevištích viděl, a omylem jsem získal pocit, že je to takový měkký, malebný, sentimentální poetismus. Postupně jsem  zjistil, že Horváth je ostrý a nemilosrdný. Umí pracovat s ironickou zkratkou, ale neztratit citlivost. Jestli se v něm vyskytuje sentiment, tak je pro něj vždy podezřelou otázkou. Jako by se ptal – j - jaký stroj tento voňavý krém promazává? Hlavním napětím v Horváthových textech jsou naše iluze a cyniszmus, kterým je uskutečňujeme, a také boj o duši každého člověka, který se rozhoduje, jestli tomuto celospolečenskému chladu zabalenému do lesklé kazety zdání podlehne, nebo ne. Obě tyto hry psal začátkem třicátých30. let, kdy už viděl všechny nebezpečné tendence v meziválečné Evropě, a nemusíme moc složitě filozofovat, abychom je viděli i v současném světě. Ale líbí se mi, že jeho tón není ani  bolestínský, ani defétistický. Hry jsem spojil pod jedním názvem  Zlaté město a posunul do budoucnosti. V naší dystopii vyhrála populistická strana dějin, která se všechno snaží vrátit do „starých zlatých časů“. Ovšem tato kategorie je vždy velmi nejasná -– které to bylyi časy? A za cenu jakých deformací reality tuto iluzi ve Zlatém městě postavy tvoří? Rozhodli jsme se pro žánr live cinema, protože samotný obraz a to, co odděluje jeho rám, se dnes stává tématem.

Po Horváthovi přijde dramatizace Vegetariánky korejské autorky a držitelky Nobelovy ceny Han Kang. Co vás a Kamilu Polívkovou k této knize přivedlo ?

Uvažování o námětu vycházelo z režijního stylu Kamily. Vnímám ho jako periskop do vnitřních imaginativních krajin lidské psýché. Umí skvěle zpracovávat současné texty, cením si její schopnosti abstrakce, která vede k tomu, že některé věci zůstanou nedoslovené a dějí se ve vaší hlavě. A kromě toho Hang Kang považuji za jednu z nejlepších současných žijících autorek.  Debatujeme také o tom, nakolik se dá specificky jihokorejský kontext přenést do českého prostředí. Ale to, čím se autorka zabývá, čili tedy tématem nepoznatelnosti svých nejbližších, ale i sebe nás samotnýché, je pro mě natolik obecně lidským problémem, že věřím, že najdeme cestu, jak ji hru přenést na české jeviště přenést.

Budete proměňovat soubor?

Všichni se navzájem proměňujeme. Pro mě je Dlouhá fungující kolektiv, a nechtěl jsem do něj zasahovat zbytečně brutálně a ani to není vlastní mé nátuře a našemu programu. Kromě Štěpánky Fingerhutové, která teď odchází teď z přirozené potřeby jít dál, všichni zůstávají, ale i Štěpánka s námi zůstává v mnoha inscenacích. Přítomnost v komunitě divadla nemá jenom ostré hranice úvazku. Vnímám, že být součástí je  víc o vnitřním naladění a souznění, než o formálních náležitostech. Někdy máte naopak v úvazku naopak lidi, kteří jsou od divadla a jeho směřování vnitřně odtrženi. Těším se, že soubor posílí Veronika Lazorčáková a Matyáš Řezníček, s radostí vyhlížím naši spolupráci –, jsou to skvělí herci a moc je obdivuju i jako lidi. V první sezoně se hlavně všichni budeme poznávat a uvidíme, jak nám to spolu půjde.

Počítáte s dalším režisérem v angažmá?

Jelikož je Dlouhá koncipovaná svým rozpočtem koncipována na tři velké a jednu malou premiéru, tak si myslím, že dva pravidelně se opakující tvůrci nebo tvůrkyně by styl toho divadla až příliš zúžili. Dlouhé sluší i určitá stylová pestrost. V příští sezoóně u nás budou hostovat  Kamila Polívková, Anna Klimešová a Eliška Balog (dříve Říhová). Plánujeme spolupracovat s Dušanem Davidem Pařízkem. Ve dalších sezonách bychom k těmto jménům rádi mezi tato jména ještě nějaká přiřadili, ale o tom právě teď jednáme. Klíčovým je pro mě volit tvůrce, kterých jejichž práce sve mnou mně rezonuje a kteří v každém projektu pořád ještě hledají nanovo smysl divadla ve vztahu k proměnám současného světa.

Koukám, že budete jediným mužem mezi ženami, ve vašem týmu jsou i dvě dramaturgyně, Nina Jacques a Tereza Marečková. Chtěl jste vytvořit dámský tým? A nebojíte se dámské převahy?

Věřím, že naše já mají tolik různých vrstev, že se v naší trojici budeme dostatečně dynamicky a živě hádat kolem různých os, nejen té genderové. Na rovinu říkám, že moc nevím, co si představit pod dámskou převahou. Dlouhá má v sobě sympatickou femininní energii. Vede jií ředitelka Daniela Šálková, to divadlo má ženský rod i názvu. Líbí se mi práce s femininní energií. Myslím, že měkkost, jemnost, empatii a laskavost potřebujeme v tomhle hranatém světě (a ještě v Praze 1 obklíčené drahými auty) všichni.

S Terezou jsem spolupracoval už v Činoherním studiu a tady v Dlouhé na Cestě dlouhým dnem do noci , s Ninou se teprve poznáváme. Sledoval jsem její práci pro Národní divadlo a moc si vážím toho, co dokázala v té instituci dokázala vybudovat. Líbí se mi její důraz nejen na dramaturgii inscenací, ale také celého kontextu instituce, její zájem o ekobytí divadla, hledání cest pro větší inkluzi a taky její autentické evropanství.

 Vy se stále posunujete na západ – z Bratislavy do Brna, z Brna do Prahy. Máte v plánu s tím pokračovat, nebo si dovedete si představit, kde budete třeba za patnáct let?

Já se posunuju různě. Návraty jsou taky důležité. Jestli budu dělat divadlo za patnáct let, to nevím, ale hlavně doufám, že si udržím svůj divnej mozek, který je pro mě zdrojem veliké zábavy. Myslím, že s ním zvládnu i tramvajáka v Bukurešti. Jen doufám, že svět na tom bude fajn, moc mu i nám všem fandím.