I přes dosti chmurný vzhled divadla jsme od počátku zažívali hodně radosti.

V roce 1996 jste společně s Janem Bornou vyhráli výběrové řízení. Jak vlastně vzniklo vaše spojení s ním?

S Honzou jsme se krátce potkali ve smíchovském Labyrintu, kam jsme se Štěpánem Otčenáškem přišli s několika herci v září 1992 a odešli v červenci 1995. On mezitím založil s absolventy kKatedry alternativního a loutkového divadla Dejvické divadlo, kde vytvořili krátkou, ale věhlasnou éru a začínalo jim tam být těsno. A my byli se šesti herci na volné noze. Někdy kolem Vánoc volal teatrolog Petr Pavlovský, že bude konkurzs na Divadlo nNa Starém Městě a jestli do toho s Bornou a Vondráčkovci (jak se tehdy taky říkalo Dejvickým) nechceme jít. Protože šlo o divadlo pro děti a mládež, bylo podmínkou výběrového řízení alespoň částečně zachovat tvorbu pro školy a rodiny. Honza už měl s dětským divadlem zkušenosti a já aspoň s tím pro mládež, tak jsme se dohodli, že to spolu zkusíme. Jako ředitelku jsme si k sobě vybrali Danielu Šálkovou, schopnou produkční a ekonomku. Všechny nás lákalo, že konkurzs byl vyhlášen na takzvaně prázdný dům, kam jsme mohli přivést své herce a začít od nuly. Měli jsme trochu obavy z velkého hlediště, i proto jsme si s novou koncepcí zvolili i nový název Divadlo v Dlouhé, aby k nám diváci trefili.

 

A opravdu jste dostali prázdné divadlo?

Ale kdeže. To byla největší zrada, protože František Ringo Čech, který tam byl instalovaný magistrátem jako prozatímní ředitel po Janu Řeřichovi, těsně před konkurzsem celému souboru DNSM prodloužil smlouvy. A my jsme je pak museli ještě půl roku platit.

 

Neměli jste obavy, že si byste si třeba nemuseli se skupinou z Dejvic rozumět?

Byli jsme napnutí, zda nám to společně půjde -– byl to trochu sňatek z rozumu. Moc se nám líbily jejich dejvické inscenace, nejvíc asi Sestra Úzkost, kterou jsme divadlo posléze otvírali. S Bornou jsme se znali už z dřívějška, když ještě dělal s Duškem a Kužílkem Vizitu, a on taky sledoval naše práce. Spojoval nás humor, hravost, touha zkoušet různé žánry, i obecně lidské věci. A pak jsme společně přišli do vybydleného prostoru, kde se navíc pokazilo topení, což odložilo slavnostní otevření až na 16. listopad. Začátky byly tedy trochu depresiívní. Ale všichni jsme byli zapálení pro společnou věc – a tou společnou vůlí, humorem a pracovním nasazením jsme to zvládali dobře.

 

Soubor byl seskládáaný z různých stran,  přivedla jste si herce z Labyrintu a pak tam byla dejvická parta. Jak jste to dali dohromady, jak jste na sebe začali slyšet?

Začali jsme zkoušením nové věci a zároveň přenášením našich inscenací z Labyrintu a z Dejvic. To bylo dost náročné, a proto vbrzku odešla drtivá část technických pracovníků divadla, kteří už neměli na takové nasazení síly. Nás naopak to vražedné tempo naopak stmelilo, ale nedivím se těm, co odešli, přenášeli a obnovovali jsme totiž v rychlém sledu jednu inscenaci za druhou, celkem asi deset. Někdy na to byly jen tři zkoušky, na Školu základ života s živou hudbou, kde jsem přezkušovala jedenáct postav, a obsadila do ní i některé dDejvičáky, jsem spotřebovala měsíc. A ještě do Vánoc Borna udělal zcela novou inscenaci pro děti Kdyby prase mělo křídla s hudbou Petra Skoumala. To byl velký úspěch, rychle jsme tak vytvořili základ repertoáru pro děti a mládež. Druhou velkou premiérou byl Konec masopustu, ve kterém se taky obě skupiny taky potkaly. Každá měla jinou průpravu, tak přirozeně vznikaly diskuse, ale vždycky konstruktivní a obapolně přínosné. Byli jsme otevření, vzájemně jsme se respektovali a hodně se spolu nasmáli. Takže jsme hned od počátku i přes dosti chmurný vzhled divadla už zažívali hodně radosti.  Rekonstruovalo se až po povodních 2002, které přišly v době, kdy jsme byli na vrcholu.

 

Dlouhá dostala opravdu plný zásah. Neměli jste tehdy chuť s tím praštit?

Naopak, zase nás to semklo, i když to byl perný rok. Jezdili jsme po zájezdech a hostovali i v Praze, kde se dalo. Dokonce jsme v pronajatých divadlech udělali i obvyklé tři premiéry. Vydrželi jsme, protože lidi měli pocit, že má smysl spolu být. Těch prvních deset -patnáct let bylo nejlepších.

 

Vaše dramaturgie byla od počátku dvojkolejná, což je hodně náročné, jak jste řešili tu část zadání, která se týkala tvorby pro děti a mládež, jaký systém jste vymysleli?  

Honza ze začátku dělal moc rád pro děti, jeho chef d’´oeuvrem je inscenace Aškenazyho povídky Jak jsem se ztratil, která se hraje čtvrt století a má dnes přes šest set sedmdesát repríz! Ale nemohl zkoušet víc než jednu inscenaci do roka, protože vážně onemocněl záhy po našem zahájení. Navíc chtěl občas dělat taky občas věci pro dospělé. A tak jsme se dohodli, že budeme zvát každoročně režijní hosty, pro děti a mládež u nás třeba dělala Zojka Mikotová či Jiří Havelka. Honza udělal ale více hravých rodinných inscenací a výborně také kabarety. To jsme kombinovali s vážným repertoárem – a to vyvažování bylo důležité směrem do souboru i pro diváky. Byli jsme nejen podle zvolené koncepce skutečně žánrově pestrým divadlem pro všechny věkové kategorie diváků.

 

Původní soubor se postupně proměnil. Jak se vám dařilo jej budovat tak, abyste nemuseli dělat nepříjemná rozhodnutí?  

Doplňovali jsme hned v prvních letech soubor staršími jako Vlastík Zavřel, Naďa Vicenová či Jarka Pokorná, ale -– i kvůli mateřským – taky mladými - jako Klára Sedláčková, Madla Zimová, Maruška Turková. Po deseti letech soubor omladili Helenka Dvořáková a Míla König. Po roce 2014 začali někteří „staří“ členové Pavel Tesař, Ivana Lokajová, Peter Varga, Ilona Svobodová a Mirek Táborský odcházet na volnou nohu, ale všichni u nás dál dohrávali a někteří z nich i dál hostují. Další omlazování přišlo s Honzou Medunou, Veronikou Lazorčákovou, Evou Hacurovou a potom s příchodem SKUúTRů, kdy přišli do angažmá Maruška Poulová, Pavel Neškudla, Ondra Rychlý, později Honza Sklenář s Mírou Zavičárem. SKUTRy jsme si vybrali ještě s Honzou Bornou, než zemřel, jako své nástupce v roce 2017. Doufali jsme se Štěpánem, že jim k sezoóně 2022-/2023 divadlo předáme, ale odešli do Národního.

 

Proč jste se Štěpánem tak moc chtěli odejít?

Po dvaceti letech v jednom domě jsme už přirozeně cítili únavu a jisté vyčerpání, stejně jako to pociťovali asi ti, kdoteří odcházeli. Chtěli jsme, aby přišli už mladší a dělali to po svém. Se SKUTRy si část souboru porozuměla, menší část naopak odešla, začala proměna, ale do toho přišel covid. Otravovaly nás ty nečekané pauzy v práci, překládání zkoušek a premiér, streamování a vymýšlení náhradních forem živého divadla, a tak i proto, že divadlu chyběly peníze, dal Štěpán dal v roce 2021 své pracovní místo k dispozici. Mě už taky zmáhalo vedení a provozní starosti. Do toho mi pořád někdo psal žádosti o angažmá…... uUž jsem si moc přála, ať se tím zabývá ten, kdo divadlo převezme.

 

Nakonec jsi to ale musela vydržet?

Po nečekaném odchodu SKUTRu mě herci přemluvili; chtěli, abychom nástupce řešili my, takže se Štěpán ještě na čas do angažmá vrátil. Domluvili jsme režijní hosty na další dvě sezoóny a doufali, že během nich v neveřejném výběrovém řízení najdeme někoho slušného, komu to pádlo předáme.

 

Jaké jste měli vymezení?

Chtěli jsme někoho perspektivního, zhruba od třiceti do padesáti let, kdo by už měl zkušenosti s vedením a byl schopen spolupracovat se stávajícím souborem. Vytipovali jsme asi deset lidí a někteří rovnou řekli, že ne, třeba proto, že chtěli zůstat tam, kde jsou. Vybírali jsme uchazeče s ředitelkou, pro kterou je umělecký šéf stěžejním spolupracovníkem, a písemné koncepce finalistů jsme konzultovali i se souborem. Nechtěli jsme jim přivést někoho, komu by nerozuměli nebo by se ho dokonce báli. Z ústních pohovorů nám s Danielou pak vyšel jako vítěz Ivan Buraj, který byl zajímavý už tím, že osm let šéfoval HaDdivadlo a formoval ho. Cenili jsme si na něm, že je pracovitý a má jasnou vizi. Protože u nás taky už hostoval, věděli jsme, že umí nadchnout, své představy dotáhnout, má snahu o porozumění a není konfliktní -– to je také důležité.

 

Jak už jsme o tom mluvili, zvali jste hosty – režiséry. Podle čeho jste si je vybírali?

Chtěli jsme, aby to byli špičkoví umělci a přinesli do divadla něco jiného, než jsme dělali my s Honzou. Třeba J. A. Pitínský u nás opakovaně režíroval a vždy to bylo krásné. Naposledy to mělo být v době, kdy se rozjížděl covid, ale on to nakonec zrušil a vlastně od té doby režírování zabalil. Takže místo něj u nás udělal svou čtvrtou inscenaci Honza Nebeský. Opakovaně u nás pracoval Mikulášek, také Františák…... všechno to bylo velmi přínosné. Ne vždycky to byly divácké trháky, protože než přijmou diváci jinou poetiku, někdy to trvá. Ale byly to inscenace většinou velmi dobře kriticky hodnocené, a to nás těšilo. Souboru prospívalo i hostování herců, v minulosti to byli například Karel Roden, David Prachař, Marie Málková, vícekrát s námi hrál Arnošt Goldflam, Miloš Kopečný, Petra Špalková, Emma Černá, Marek Němec nebo Michal Isteník a vždy přinesli oživení.

 

Mám tu jakýsi svůj top ten Hany Burešové v Dlouhé, a to je Konec masopustu, Ještě žiju s věšákem a, čepicí a plácačkou, Běsi, Faidra, Polední úděl, Oblomov, Tři mušketýři, Don Juan a já, Zítřek se nekoná a Velkolepý paroháč.  KA které ze svých inscenací považujete za nejlepší vy?

Určitě Běsi a Polední úděl byly zásadní inscenace a zúčastnění na ně taky rádi vzpomínají, taky třeba na Lidskou tragikomedii. Fajn práce byla i na kratochvilných kouscích, třeba Lháříchi či Pratchettových Soudných sestrách či Maškarádě, to byly velmi divácké kusy, ale podobně jako Tři mušketýři i dost náročné stran provozu, už proto, že v tom hrál celý soubor, často doplněný i o hosty. Asi nejnáročnější pro všechny složky ale byly Obrazy z Francouzské revoluce, to jsme byli ovšem o dost mladší. Celosouborová byla vlastně i Lucerna, která bude mít derniéru letos na sSilvestra. Nezapomenu, že 16. ledna 2017, kdy jsme ji začali zkoušet, mně bylo tak blbě, že jsem se nemohla účastnit první čtené. A ten den Honza Borna umřel. Na Lucerně se vlastně sešla ještě naposled sešla i skoro celá „stará parta“. Honza udělal v životě taky dost souborovek, vždycky to pomohlo nějak stmelit kolektiv, i diváci měli zážitek z toho společného vyzařování energie. Ale ráda jsem to střídala s komornějšími věcmi, zajímavá byla třeba práce na obou inscenacích antiky – Faidry a Elektry.

 

Říkala jste, že prvních deset, patnáct let bylo bezvadných. Přišla pak krize?

Honzovi bylo čím dál hůř, sám už nemohl režírovat. Ale pomáhala mu práce a všichni, co s ním dělali. Dlouho mu asistoval Honza Vondráček, později už jako spolurežisér Mirek Hanuš. Ale bylo jasné, že to někdy skončí. I vztahy v souboru, lidié začali být vyčerpaní. Někteří cítili, že jim chybí perspektiva, a začali odcházet na volnou nohu. I já jsem v roce 2014, při další ansámblovce Mnoho povyku pro nic, už měla krizi z toho, jak přibylo těch, kdoteří točí, dělají dabing a další aktivity, bylo těžké dát zkoušení dohromady, unikalo soustředění. Pamatuju se, že jsem s požehnáním Honzy, který už se tehdy nemohl tolik podílet na vedení, měla řeč k souboru, že to takhle nemůže jít dál.

 

Není to tedy soumrak ansámblového divadla?

Doufám, že ne. Jsem fanda ansámblového divadla, ale netvrdím, že je to jediná možnost, jak divadlo dělat. Pro mě je to lepší záruka společného kontinuálního tvůrčího hledání, vzájemného poznávání a seberozvíjení. Chápu, že herce samo divadlo neuživí, i to, že chtějí poznat práci v jiných médiích. V divadle je ale nezbytné se dohodnout na pravidlech a tay dodržovat.

 

Jak to vidíte do budoucna, nebude vám Dlouhá chybět?

Režie je vyčerpávající, ale nezříkám se jí nadobro. Když mě někdo vyzve k hostování, budu se nad tím zamýšlet. Zatím si nic neplánuju, teď zkouším ještě v Brně, příležitostně dělám i „sousedské divadlo“ na chalupě. Do Dlouhé určitě budu chodit, nejen na dozory inscenací, které mi ještě běží. Nějakou tvář jsme divadlu vtiskli a teď mě samozřejmě zajímá, jak se bude měnit. Držím palce, aby se ten přerod zdařil a založil další krásnou éru Divadla v Dlouhé