Někdy je třeba shodit svou postavu a zahrát pitomce

První velkou roli jsi odehrála jako Bivoj ve Starých pověstech českých, inscenaci podle původního scénáře, který vznikl pro vaši třídu. Byla to skutečně tahle role, co tě připoutalo k divadlu? Nebo to bylo dřív – když jsme s tátou Petrem Formanem a strýcem Matějem kočovaly po Evropě?

Touha hrát přišla až s Bivojem, kdy jsem si herectví poprvé pořádně vyzkoušela. V tom byl Bivoj opravdu nejintenzivnější. Tehdy jsem byla ve druhé nebo třetí třídě základky. Každý ze třídy si mohl požádat o konkrétní roli. Přála jsem si Bivoje a to jsem ani nevěděla, že půjde o hlavní roli. Já prostě chtěla hrát chlapa.

 

Zajímavé. Když jsem zkoušela hrát divadlo na prvním stupni a na střední, také jsem chtěla hrát muže. Co za tím bylo?

Asi jsme to měly všechny tři sestry podobně, ne? (Kromě Antonie a Josefíny také Emílie – pozn. aut.) Možná to bylo tím, jak nás táta brával na klučičí sporty. Možná to bylo věkem, nevím. Ale ve třídě nás takových tolik nebylo. Vzpomínám, že jsme se spolužačkou Toňou Zichovou obě požádaly o roli Aloise Jiráska nebo Bivoje. Tonička dostala Jiráska a mně připadl Bivoj. Byla na mě naštvaná, protože jsme záhy zjistily, že Bivoj má mnohem delší text a Alois se objeví až na konci hry. Toňa nicméně Aloise ztvárnila bravurně. A navíc, jak se říká, není malých rolí.

Takže za tím nebyla chuť hrát intelektuála nebo siláka. Prostě jste toužily po co největší roli?

Ne, rozsahy rolí jsme skutečně odhalily až poté, co karty byly rozdány. A já si díky tomu mohla pořádně vyzkoušet, jak moc mě baví učit se text. Najednou jsem měla úkol, jehož plnění mi bylo vlastní. Neotravovalo mě to, necítila jsem ostych. Já se při vystupování občas styděla. Ale jak jsme v tom byli celá třída a Kazi, postavu ke mně do páru, hrála Anežka Velinská, má někdejší nejlepší kamarádka, najednou to šlo. Zní to banálně – dětská hra ve škole. Ale ono to bylo výborně napsané! Reprízovali jsme asi třikrát i mimo školu.

 

Pamatuji ten úspěch. Kanec je ostatně dosud uložený u našich v baráku.

Mě to tehdy tak bavilo, že jsem se naučila všechny role. Dělala jsem i nápovědku, když ostatním vypadl text. Doteď si některé verše vybavím. Takhle jsem začala objevovat své herecké schopnosti.

 

Různé role jsi ale zvládala zpaměti už dřív. Během kočovných přejezdů jsme si i s Emilkou přeříkávaly celé filmy jako Shrek 2. Milošovi, našemu dědovi, jsi přehrávala scénky Kaisera a Lábuse nebo Felixe Holzmanna.

Jo, ale dřív mě nenapadlo, že bych se tím jednou mohla živit. Vždycky to byla sranda. I když jsme se jako malé s tátou pohybovaly okolo Boudy (La Baraque, 1995, inscenace francouzského Théâtre Dromesco – pozn. aut.). Věděla jsem, že v tom chci žít, ale ještě ne, že chci dělat divadlo. Bavilo mě všechno kolem: cestování, opětovné zařizování interiéru „šapitó“ v každé další destinaci.

 

Taky jsi asistovala tátovi během představení.

Jo, „nabíjela“ jsem loutkové slepice, podávala „obludám“ kostýmy, zatahovala oponky. Ale jelikož jsem v představení přímo nevystupovala, nenapadlo mě, že bych jednou mohla i hrát. Pohybovat se v zákulisí, pomáhat roztáčet tu ohromnou mašinerii, to mi stačilo.

 

Vášeň pro život více než reflektory. Radost ze společenství.

Ano. Ačkoli jako malá jsem hrála v jednom německém filmu. Byl to válečný film, jméno si nepamatuji. Já to pak ani neviděla. Na natáčení se mnou tehdy šla máma. Šlo o roli dětské podoby hlavní hrdinky. Měla jsem se rozbrečet a říct: Ich habe Angst. A já nic! Nešlo to. Taky ve mně tehdy nic neprobudilo touhu dělat film. A dodnes mám problém se na jevišti nebo na place rozbrečet. Asi to souvisí také s tím, že jsem se mockrát rozplakala během zkoušení ve škole, před třídou, když jsem něco neuměla. Dnes to umím zadržet. Až moc.

 

A jak dopadlo to natáčení?

Zkoušeli na mě různé finty. Ve filmu měl zemřít tatínek mé postavy, a tak jsem mu nakonec v hlavě vtiskla tátovu podobu. Rozbrečela jsem se. Jenže tak moc, že jsem nebyla s to říct tu repliku. Vsadila bych se, že mě pak vystřihli.

 

Dnes máš široký záběr. Hraješ rakvičkárny, maňáskové divadlo, vodíš marionety, tančíš, účinkuješ v alternativních projektech, klasické činohře, ve filmu. Kde jsi nejvíc doma?

Nejdůležitější je pro mě pracovat s lidmi, s nimiž mě baví zkoušet, ohmatávat své možnosti i limity. Jako herečka jsem ráda součástí tvůrčího procesu. Ne když mi jen někdo říká, co mám dělat. Nemám vysněnou roli.

Otázka na vysněnou roli mi u tebe ani nepřišla na mysl. Nemáš ji ráda.

Přesně. Nejprve mě zajímá, kdo se na projektu podílí. Pak situace. Třeba s Emilem Rothermelem, režijním spolužákem z DAMU, nás dalo dohromady téma. Jako absolventskou inscenaci jsme uvedli autorskou performanci RAF RAF RAF o letcích královského letectva a západoněmeckých ultralevicových teroristech, které spojuje zkratka RAF. Zároveň už jsme spolu předtím dělali, a tak i forma vznikala přirozeně. Na začátku zkoušení pro mě ale není rozhodující.

 

Nicméně bylo období, kdy jsi chtěla zkoušet hlavně různé formy, žánry.

Leccos mi otevřela DAMU. Některé performativní workshopy mě nebavily, přesto z nich čerpám. Snažila jsem se brát i z toho, co mě otravovalo. Také jsem pro sebe skrze divadelní historii objevila dosud nepoznané druhy divadla. Všechno mě zajímalo. Poslední dobou už v divadle tolik neexperimentuji. Zkoušet měsíc, abych výsledek zahrála jednou a v obtížných podmínkách, to je časově, finančně a energeticky strašně náročné. Zároveň se rozhodně nechci uzavírat spontaneitě. Upadnout do pohodlnosti. Jsem ráda, že jsem experimentálním obdobím prošla. Nasbírané zkušenosti používám k práci stále. Akorát mi momentálně pro větší risk chybí energie a zápal.

 

Nasbírané zkušenosti. Připomíná mi to jeden „damácký“ výraz. Co znamená v divadelním žargonu „uložit si něco do šuplíčku“?

„Šuplíček“ mám od Simony Babčákové, z její improvizační skupiny. Během hereckých cvičení říkávala: „Dobrý, tohle šoupni do šuplíku.“ Typicky šlo o výrazový, charakterový rys postavy, kterou jsem mimoděk zahrála. Ne Shakespearova Julie, ale její interpretace: Julie kulhající, Julie s hlasem Felixe Holzmanna a tak podobně. Jsou to různé výrazové znaky postav, které si ukládám do pomyslných hereckých přihrádek. Během jevištní improvizace je používám jako kápézetku. Je to jistota.

 

Kdy tedy saháš do šuplíků?

Mám k nim ambivalentní vztah. Brát z nich považuji za ústupek, slabost. Odhalují strach riskovat. Šuplíčky jsou komfortní zóna. Vím, že něco funguje, tak po tom sáhnu, aniž bych zkusila něco nového. Někdy to dělám nevědomky. Samy se mi otevírají, třeba když zkoušíme novou inscenaci. Když jdou herci poprvé do prostoru, většina nějaký ten šuplíček otevře. Neudusané jeviště je šikmá plocha. Všichni se stydí, i zkušení herci v Dejvickém divadle. Každý někdy neví, co se sebou. Na druhou stranu používat šuplíčky je normální: vytáhneš něco z jiné hry a skrze to pak hledáš novou postavu. A v improvizaci je to skoro nutnost, jsi v permanentní nejistotě a napětí. Šuplíčky či zažité role ti pomohou najít, co hledáš, aniž to předem znáš.

 

Taková genealogická metoda. Skrze opakování k jedinečnému…

Třeba Anča Fialová, moje velká kamarádka a kolegyně z Dejvického. Je výborná v imitaci různých postav, herců, lidí. Během zkoušení leckdy nabídne určité ztvárnění role podle postavy z filmu, ze života.

 

Ty jsi taky obstojná imitátorka. Dovedeš napodobit celou škálu osobitých projevů.

Při improvizaci často sklouznu ke zmíněnému Holzmannovi. Nebo si vzpomenu na kamarádku, jejíž hlas má zvláštní tón či dynamiku. To jo. Ale nemám to tak, že si v tu chvíli řeknu: teď to udělám takhle. Moje paměť funguje samostatně. Její sílu pociťuji třeba i v tom, jak mi replika či slovo z jedné inscenace připomene repliku nebo roli z jiné. A jako když zmáčkneš tlačítko – celé se to spustí a nejde to zastavit. Mám pak nutkání doříct i tu druhou repliku, postavu. Paměť se mi pořád zlepšuje, texty se učím stále rychleji. Ale bojím se momentu, kdy se to zlomí opačným směrem. A najednou bude na jevišti ticho a já ho nebudu umět zaplnit správnou replikou.

 

Inscenuješ samu sebe, třeba během rozhovorů? Učíš se odpovídat novinářům určitým způsobem, zužuješ koryto, jímž vypouštíš informace? Mimochodem, nepřipadá mi to kontroverzní. Může to být pomůcka, ochrana. Vnímáš u sebe takovou tendenci?

Nemyslím, že se inscenuji. Ale dnes se umím lépe vyhnout tomu, o čem nechci mluvit. Ačkoli i to se mi stává. Mluvím, mluvím a najednou mi dojde: aha, tohle jsem říct nechtěla. Při autorizaci škrtám a opravuji. Nemám ráda, když je mi něco vkládáno do úst. Když autor textu mění význam toho, co jsem se snažila říct. Jsem přirozeně upřímná a neumím si s tím hrát. Kdekdo z mých kolegů to dovede: dostane otázku a začne odpovídat na něco jiného. V jistém období jsem dávala hodně rozhovorů a otázky se opakovaly. Hledala jsem cestu, jak reagovat originálně. Nudilo mě, jak odpovídám – pořád stejně! Cítila jsem se hloupě. Nebo jsem měla podezření, že to nikoho nemůže zajímat. Mrzelo mě to i od novinářů: proč se opakují?

 

Proto máš s textem víc práce…

Zajímavou zkušenost jsem měla na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech. Jela jsem tam jako patronka neziskové organizace Sue Ryder a poskytla v té souvislosti asi šest rozhovorů. Najednou jsem dostávala úplně nové otázky. A zajímavé! O stáří, o stárnutí. U prvního rozhovoru jsem tápala. Byla jsem nervózní, že se o mně někdo dozví něco nového. U posledního jsem už stoprocentně věděla, co říkám. Otázky byly osvěžující, nutily mě nad tématy intenzivně přemýšlet.

 

A jsme zase u opakování: teprve když opakujeme, začínáme myslet?

Vlastně asi jo. Když opakujeme stále stejné věci, získáváme nad nimi kontrolu. Také jim lépe rozumíme. Divadlo je repríza. S každou jsem svobodnější. Získávám jistotu v jednotlivých replikách a mohu si pak víc hrát s intonací, důrazy na jednotlivá slova. Do premiéry se všichni soustředí hlavně na to, aby to bylo hotové. Proto často zjišťuji až během reprízování, že používám intonace, které jsem s režisérem nahodila, ale nevyzkoušela jiné varianty. Po nějaké době, třeba po půl roce, pak začnu něco zkoušet. A často zjistím, že to mohlo být mnohem lepší už dřív. Takových věcí si kolikrát nevšimne ani režisér. Ačkoli jsou i tací, kteří ti intonačně předříkávají větu po větě, jasně. Nebo si zvou experty. Eva Spoustová z DAMU mnohokrát přišla jako hlasový poradce, aby řekla, že ta a ta věta má význam úplně jinde, než kam klademe důraz. To je nedocenitelná pomoc.

Kdekdo se herců ptá na režiséry. Co tvoji „osudoví“ dramaturgové? Máš zkušenost, kdy ti dramaturg odkryl smysl postavy či repliky, změnil chápání role? Možná je to nepoučené klišé, ale přijde mi, že režisér řeší hlavně celek. Dramaturg má více času na drobnosti.

V posledních letech si čím dál více uvědomuji nezbytnost pozice dramaturga. Při studiu na KALD DAMU byly pozice dramaturgů a režisérů spojené, tam jsem to ještě tolik nevnímala. Bylo zvykem pracovat v tandemu a zvát si „třetí oko“ na předpremiérové zkoušky. Proto bylo skvělé, že jsme na přípravu absolventské inscenace byli s Emilem dva. A také jsme měli navíc dramaturga. Osobně mi mnohokrát pomohla a představila nové úhly pohledu na daný projekt Zuzanka Šklíbová – spolužačka, dramaturgyně a režisérka. Anebo režisérka Anna Klimešová.

 

A teď v Dejvickém divadle?

Tam pro mě nezastupitelnost dramaturgie vyvstala hlavně při zkoušení Krkavců (2025) Honzy Friče a Marty Ljubkové. Friky má specifický způsob práce: soustředí se hlavně na vizuál, celkový obraz, méně na herecké motivace. Jsou tací, co je vyžadují. Já je nepotřebuji hned, ale ráda vím, jaký má mít postava vývoj, abych se v ní zorientovala. A tady byla výborná Marta, která s námi, herci, o motivacích mluvila. S Frikym si ani nepotřebovali nic vyjasnit. Marta si mě prostě vzala stranou a zasvětila mě do jejich představ. Jsou na sebe s Frikym silně napojení. A Krkavci jim hodně sedli. Marta navíc udělala skvělé škrty v předloze – další věc, kterou je třeba na dobré dramaturgii vyzdvihnout.

 

V Dejvickém divadle dnes režírují či píší hry i herci – Martin Myšička, Ivan Trojan. Zapojují se i techničtí pracovníci a „zákulisní“ členové souboru: Eva Suková jako dramaturgyně či Eva Suková mladší jako produkční a inspicientka hrají v nejedné inscenaci. Stejně tak kostymérky Klárka Šlahorová, Denisa Smutná. Je výhoda, nebo omezení, že všichni dělají všechno?

Nepovažuji to za nic omezujícího. Z tvůrčího hlediska to naopak poskytuje svobodu. Jasně, pro techniky je to asi náročné, když vedle přestaveb ještě hrají. Samozřejmě mohou říct, zda o to stojí, či ne. Také vím, že u některých inscenací si to vysloveně užívají. Zároveň je pravda, že leccos se poslední roky mění. A ty změny asi budou výraznější s nástupem Marty Ljubkové a Jirky Havelky do uměleckého vedení. Dlouho se tu točili stále titíž režiséři – Michal Vajdička, Petr Zelenka, Jirka Havelka. I v tom to od příští sezony bude jiné.

Na to se těšíš?

Rozhodně. Na druhou stranu, já se při nástupu do angažmá těšila i na Dejvické, jak jsem ho znala. Bavilo mě zkoušet s režiséry, od kterých jsem viděla všechny ty kultovní inscenace. A třeba Michal Vajdička je během práce fantastický právě v tom, jak umí zohlednit každého na scéně. I když je nás tam deset. Je schopen říct, kdo zrovna má jakou motivaci. Neopomene jedinou drobnost. Jeho práci mám moc ráda.

 

Režim v Dejvicích ti tedy vyhovuje?

Určitě, právě proto, že tvůrčí proces vždy začíná společnou schůzí u stolu na jevišti nebo v kavárně. Režisér představí svou vizi a pak se hodiny, dny diskutuje. Herci tak nemají jen ztvárňovat postavy, podílejí se na přípravě spolu s režisérem a dalšími. Mají spoluautorskou úlohu. To je mi sympatické. Takhle jsme to dělali i na DAMU. A tak to vlastně dělá i náš táta. V Dejvickém je jedním příkladem za všechny inscenace Černá díra (2007).

 

Inscenace, která nakonec vznikla během generálkového týdne…

Herci řekli týden před premiérou režiséru Jirkovi Havelkovi: takhle to nechceme. Vzniklo pak něco nového – výjimečného. Legendárního! A vzniklo to právě z popudu herců. A také skrze cvičení, s nimiž Havelka přišel. Taková vůle a svoboda říct „pojďme to hrát jinak“ mě strašně baví. Nebojíš se vyslovit svůj názor – obrovská výhoda souboru.

 

Co je vedle režisérských a dramaturgických poznámek tvou oporou v procesu zkoušení?

Hodně dělá kostým. Když ho dostaneš, někdy zjistíš, že tě třeba omezuje v určitém pohybu. V případě, že už mám postavu herecky usazenou, hledáme společně s kostýmním výtvarníkem či výtvarnicí kompromis, jak kostým upravit. Anebo zjistíš, že to je vlastně výborná věc. Kostým ti pomůže k tomu, abys dotvořila charakter – například jen změnou základního postoje. Na kostým jsem zkrátka vždy zvědavá. Je to osvěžení.

 

Příklad průlomového kostýmu?

Třeba ti Fričovi Krkavci. Když jsem viděla návrh kostýmu, strašně jsem se lekla. Moje postava má nosit burku? Větší problém byl, že burka dlouho nepřicházela. Zkoušíš a zkoušíš a celou dobu myslíš na to, že ve finále prakticky neuvidíš. Čím tedy hrát? Snažila jsem se rozehrávat oči. Byla to hrozně zajímavá práce. Pak jednoho dne burka dorazila a ukázalo se, že je poloprůhledná, takže bylo třeba volit zase jinou techniku hraní. S Frikym jsme na tom hodně pracovali. Dlouho jsme hledali, který prostředek s burkou nejlépe interaguje: nakonec kombinuji hru očí a výrazné pohyby hlavou a rukama. Mimika totiž pod látkou zanikne a s ní i některé jemnější pohyby krkem. Samotná burka hraje parádně.

 

Vidíš, abychom nezapomněly. Co je zač ta oboustranná vyřezávaná ručička, kterou jsi přinesla na focení pro titulku Divadelních novin? Odkud ji máš?

Mám ji od Milana Formana, známého také jako Hugo Forman. Skvělý loutkář, tátův a strýcův jmenovec, o něco starší než oni – hrávali spolu. Však víš. S Milanem mám spjaté dětství kolem divadla. Hlavně ty loutky. Zároveň mě k tomu předmětu poutá jeho nedokončenost. Jsou to ručičky, které měly patřit nějaké loutce. Ale nedodělané zůstaly spojeny v jediném kusu dřívka. Milan mi je dal, nejspíš při našem posledním setkání. Váže mě k nim i to, že jsem sama žádnou loutku nikdy nedotáhla. I proto mi připadalo vtipné ji vytáhnout na focení – možná něco, co mě charakterizuje? Nepovažuji se přímo za člověka, co nikdy nic nedokončí. Ale na institucích různých stupňů studia včetně DAMU po mně zůstalo pár loutkových polotovarů. Robert Smolík kdysi řekl, že z nedodělků, které zbyly po studentech, uspořádá výstavu.

 

A aktuální oblíbená rekvizita?

Nejoblíbenější se asi najdou v loutkárnách. Dlouhý, Široký a Bystrozraký (2023) sestává jen z krásných rekvizit. Včetně loutek, které beru jako herecké partnery. U činoherních věcí to jsou spíš drobnosti, které mi pomáhají postavu dokreslit. V Krkavcích to pro mě nakonec není burka, ale modré pantofle, které zahrají až v závěru inscenace. V Každý má svou pravdu (2022) je to žvýkačka. Tu vymyslela Veronika Khek Kubařová, která tuto roli obstarávala přede mnou. Docházela k jejímu charakteru dlouho. Nakonec si jednou strčila do pusy žvýkačku a bylo. Skrze banální gesto přežvykování zjistila, že její postava je zkrátka prosté mysli. Což z ní také dělá komickou figuru. A to je důležité: člověk se nesmí bát svou postavu shodit. Anička Fialová řešila totéž v Krkavcích. Její postava je nejstarší ze tří sester. Na pohled inteligentní holka. Jenže se ukázalo, že je takříkajíc mimo a v klíčové chvíli se vzdá, přenechá rodinné břemeno prostřední sestře. Anča musela uznat, že její postava není zas tak silné povahy. A v jistém okamžiku ukazuje i její naivitu.

 

Pěkná lekce: nepřeceňovat své postavy. Prozradila ti některá z tvých rolí něco zásadního o tobě nebo jiném člověku? Umožnila ti sobě či někomu lépe porozumět?

V tomto smyslu pro mě byla zásadní inscenace Nothing Else, Mothers, kterou jsem zkoušela s Aničkou Klimešovou a Cécile da Costa. Čerpaly jsme ze vztahů s vlastními matkami.

 

Pochopila jsi lépe naši mámu?

Nebrala jsem to tak, že hraji o mámě. Víš, že máma si to ani nepřála. Měla obavy, aby v nahrávce rozhovoru s ní, kterou jsme v inscenaci využily, neprozradila příliš ze svého soukromí. A také to neměla být žádná terapie. Spíš mi došlo, že mnoho věcí, které u mámy vnímám jako charakteristické, jsou typické pro roli matky obecně. Že leccos máme s matkami všichni stejně: třeba konflikt týkající se toho, že matka nikdy nechce pustit své dítě ze zřetele. Všechny ty příběhy se podobají. Některým lidem tak naše inscenace otevřela rány. Diváci za námi chodili, svěřovali se. Já se naopak zdráhala zkoumat skrze inscenaci vztah s naší mámou do hloubky. Asi platí, že jsem spíš pozorovatel druhých než sebe. Ale jasně. Pak přišli ti Frikyho Krkavci, kde mi mnohé scény silně evokují běžné životní situace.

 

Jsi tam nejmladší ze tří sester. Jako v životě.

Právě. Tam jsem pro sebe leccos objevila. Také jsem během zkoušení dávala ostatním příklady z rodinného soužití. Jak interagujeme my tři sestry s naší mámou: čemu se společně smějeme. Jak se smějeme mámě. Používala jsem ty modelové situace k tomu, abychom s ostatními herečkami našly klíč k jednotlivým situacím a vztahům. Chápala jsem to jako pozitivní znak našich skutečných rodinných vztahů. Stejně jako my tři se také sestry v Krkavcích chovají jinak, když jsou spolu a když je s nimi někdo další. Mají zvláštní komunikační kód.

V Bitvě o Hernaniho (2023), inscenaci Jirky Havelky a Marty Ljubkové, jsem zase mohla pozorovat sebe. Ve zcizovacích scénách jsme inscenovali svá reálná já. Šlo o maximální přirozenost a uvěřitelnost našich osobností. A ty najednou přemýšlíš, jak vlastně v té které situaci přirozeně reaguješ. Zároveň musíš sebe samu zapřít, nesmíš se názorově utrhnout. Pořád to je role. Nejlepší je umět si ze sebe dělat legraci. Nebrat se vážně. Je to hra – na diváka i mezi námi, herci.

 

Je herectví recept na pilování odstupu od sebe sama? Co herectvím získáváš a o jaké své vlastnosti při tom zakopáváš?

Schopnost přepínat mezi charaktery nechtíc využívám i v takové zhoubné podobě. Jako formu obrany – vstupuji do rozličných rolí. Někdy prožiji den se spoustou různých lidí a večer na mě padne tíseň. Nevím, do jaké míry jsem byla sama sebou a do jaké jsem se jen snažila být tím, kým se čeká, že budu. Přitom slýchávám, jak je fajn, že jsem přirozená, stále sama sebou. Jak tohle jde dohromady? Když je mi trapně nebo nepříjemně, běžně měním hlas, sehraji vtipnou etudu. Nechci nikoho bavit, leckdy se naopak toužím ohradit. Jenže to nedovedu jinak než třeba „po holzmannovsku“. Dělám ze sebe klauna, abych ze situace vybruslila bez pocitu, že jsem ublížila. Nevstupuji do konkrétních postav. Spíš se bráním tím, že se stávám někým jiným. Introvert?

 

V tom jsme taky sestry.

Taky myslím.