ROZHOVOR: Grotta - místo jako stvořené pro divadlo

Na počátku srpna zahájilo svůj festival na Letní scéna Grébovka Divadlo MA. Jeho zakladatelkou je Marianna Arzumanová, která  žije už několik let v Česku. Z Ruska odešla vzhledem k nesouhlasu s Putinovou politikou.   

Zakladatelka Divadla MA Marianna Arzumanová Foto Maria Sergijevskaja

Jste velmi všestranná umělkyně - autorka, režisérka, herečka. Dokážete si mezi těmito profesemi vybrat tu nejoblíbenější, nebo dáváte přednost kombinaci všech oborů. Jak jste se vy sama dostala k divadlu a konkrétně k divadlu v Čechách?

Ano, dokážu si vybrat to, co mám nejraději, a tím je nejspíš režírování, práce s herci a výuka herectví. To je pravděpodobně to, co miluji ze všeho nejvíc. Režírování je podle mého názoru svým způsobem kombinací všech zmíněných oborů.

Začala jsem vyučovat herectví na škole argentinského tanga. Právě tam vzniklo moje první představení v Česku, a to se studenty školy, tanečníky. Představení, které jsem tehdy zrežírovala a vytvořila se souborem, se jmenuje Buenos Aires, vystupte! Vzniklo v roce 2013 a hrajeme ho dodnes, vždy před vyprodanými sály. Byla to moje první autorská inscenace a vznikla jako závěrečné představení hereckého kurzu, kde jsem vyučovala podle systému Jevgenije Vachtangova.

A tak vlastně vzniklo Divadlo Marianny Arzumanové. Později jsme z celého jména ponechali jen dvě písmena – M a A – takže se dnes jmenujeme jednoduše Divadlo MA.

 Jak si vybíráte herce? 

Divadlo MA vzniklo původně jako amatérský soubor, ale postupně se ke mně začali přidávat profesionální herci. Začaly vznikat nové projekty, začala jsem vybírat a oslovovat herce z různých divadel, z konzervatoře i z DAMU… Dnes mohu říct, že kromě prvního představení hrají ve všech mých inscenacích výhradně profesionální herci – Češi působící v předních pražských i mimopražských divadlech.

Jak si vybírám herce? Zásadní je samozřejmě talent a chuť na sobě pracovat a neustále se rozvíjet. Důležitá je pro mě vnitřní zapálenost a nelhostejnost. Nesnáším intriky, nevděčnost ani lenost. Miluji, když je herec upřímný a ochotný se opravdu otevřít – nejen na jevišti, ale i v procesu zkoušení.

Grotta v pražské Grébovce je jako dělaná pro divadlo Foto archiv

Vaší letní štací je Grébovka. Jak jste na toto místo přišli. A jak se tam hraje?
Během covidu jsem často chodila na procházky do parku – bydlím na Královských Vinohradech a Grébovka je můj nejoblíbenější park. Jednoho dne jsem se dívala na Grottu a říkala si: „Proč se tady nehraje divadlo?“ To místo je přece jako stvořené pro divadlo. A tak jsem se rozhodla uspořádat festival. Hraje se tam nádherně. To místo má své jedinečné kouzlo, které vždy pomůže naladit se na správnou tvůrčí vlnu. Je to nesmírně inspirativní prostor.

Letošní premiérou byla inscenace Být Marlene Dietrich. Čím vás tato herečka zaujala, jak ji vidíte?

Tu otázku mi lidé pokládají docela často. A odpověď je možná trochu dětinská – vždycky se pouštím jen do toho, co mě vnitřně trápí. Ani nevím, co jiného říct. Nápady přicházejí samy. Někdy narazím na hru, která už v sobě nese silnou, se mnou rezonující myšlenku a mám potřebu o ní mluvit svým režijním jazykem. A pokud taková hra neexistuje, vytvořím si vlastní. Nikdy nepřemýšlím nad tím, co je zrovna trendy, co má šanci na úspěch, co naplní pokladnu nebo ne. Pokud cítím nutkání o něčem mluvit s divákem, prostě to udělám.

Marlene Dietrich je pro mě synonymem svobody. Je to osobnost – lidská i tvůrčí – která nikdy nešla s davem. Uměla přemýšlet a jednat ve jménu dobra a svobody. Měla vysoké morální zásady, zejména v politických otázkách. A zároveň byla neuvěřitelná perfekcionistka. To všechno mě velmi inspirovalo – nejen k jejímu portrétu, ale i k reflexi doby, v níž se zrodila hvězda, která mi v mnohém připomíná dnešní svět.

Velmi dobře si uvědomuji, že Marlene Dietrich byla složitá osobnost. Nebylo jednoduché s ní žít – být členem její rodiny, ani jejím partnerem. Přesto si myslím, že legenda, která se kolem ní vytvořila, je o něčem jiném. Podle mě říká, že skutečný talent je především touha po dokonalosti.

Při režii vycházíte z metody Stanislavského. Jakou máte zkušenost s českými herci - je pro vás snadné předat jim svou představu, jak by měly postavy a celé představení vypadat? 

Setkala jsem se v Česku s tím, že pojem „systém Stanislavského“ je zde často chápán jinak, než jak jsem na něj zvyklá z Ruska, Ameriky nebo z hereckých škol v Londýně. Je to dlouhý příběh o tom, jak se ten pojem přetvářel – i pod vlivem politických okolností, zejména odporu ke komunismu. Přesto pro mě zůstává systém Stanislavského naprostým základem. Nemluvím o realistickém divadle jako takovém – to je záležitost minulého století – ale o schopnosti hluboké analýzy, pochopení psychologie postavy a dalších principech, které podle mě nejsou ani moderní, ani zastaralé. Jsou nadčasové. Ten systém se totiž zabývá psychofyzikou člověka – a ta nestárne.

Pokud o systému umíte mluvit jednoduše a skutečně mu rozumíte, pokud víte, jak ho aplikovat a chápete význam slova prožívání, pak vám herci rozumějí. A prožívání přece neznamená, že si musíte vzpomenout na někoho, kdo zemřel, nebo se zbláznit, když hrajete Ofélii. Znamená to myslet a jednat, jak o tom mluvili Stanislavskij a Vachtangov.

Při práci s mladými studenty DAMU jsem byla velmi mile překvapená, jak rychle a dobře mi rozuměli a jak výborně se s nimi spolupracovalo. Jsou velmi dobře připraveni. A samozřejmě – klobouk dolů jejich pedagogům. Mluvím o ročníku pana profesora Korčáka. Jsou to opravdu šikovní mladí lidé!

Kde jste mimo letní sezónu k vidění?

Během sezóny uvádíme naše inscenace v Divadle v Celetné. A nově – od října – budeme hrát také na scéně Divadla Ypsilon.