Není komedie jako komedie

Crazy komedie

Inscenování komedií na českých regionálních scénách je téma, jež by vydalo na samostatnou rozsáhlou studii. Dramaturgie některých divadel projevuje přiměřenou dávku vkusu a snaží se mezi komediemi hledat smysluplnější texty, nebo aspoň usiluje o jejich kultivované režijní uchopení. Někteří z dramaturgů se naopak spokojí s divácky vděčnými, ovšem umělecky zcela vyprázdněnými hrami. Slovácké divadlo patří do první zmiňované skupiny. I když občas sáhne po titulech, které kvalitou úplně neoslní, dokáže jim vtisknout takovou interpretační a hereckou úroveň, že jde ve výsledku o divácky vděčnou a přitom nepodbízivou repertoárovou položku. Slovácké divadlo momentálně nabízí pět komedií.

Zářným příkladem výše uvedeného je francouzská konverzační komedie Sébastiena Thiéryho Dva úplně nazí muži. Jedná se totiž o text, který na mnoha českých scénách skončil jako trapná pitoreskní fraška, nicméně v Hradišti získal pod zručným vedením Lukáše Kopeckého překvapivě pevné obrysy. Velkou zásluhu na tom mají i herci Tomáš Šulaj a Pavel Šupina v hlavních rolích, kteří odolali pokušení sklouznout k lacinému pitvoření, jež známe z jiných provedení této hry. Ne náhodou patří „Muži“ již sedm sezon k trvalkám tamního repertoáru. Divadlo má také stále v nabídce solidně zpracovanou komedii Třináctkrát za svědka, kterou pro Slovácké divadlo napsal Jan Šotkovský. Režisér Lukáš Kopecký ji vystavěl s citem pro rytmus a s důrazem na hereckou akci, přičemž jí v roli čtyřicátníka Adama Fojtíka, asistenta režie v České televizi Brno, vévodí Zdeněk Trčálek. Na opačném pólu pak stojí bláznivá komedie dramatika Michaela Parkera Zamilovaný velvyslanec. Nešťastná dramaturgická volba. Eufemisticky řečeno jde o nepříliš chytrou hru plnou nepravděpodobných situací a postav jednajících naprosto nelogicky. Tyto nedostatky nedokázala zakrýt ani režie Igora Dostálka či jako vždy suverénní výkon Jiřího Hejcmana.

Nejproblematičtějším komediálním titulem současného repertoáru je v dubnu premiérovaná inscenace Ortonovy hry Klíčovou dírkou. V době svého prvního uvedení v roce 1968 (autor se premiéry nedočkal, ve čtyřiatřiceti letech byl zavražděn svým žárlivým milencem – pozn. red.) šlo o dílo, které diváky šokovalo, jenže ona provokativnost se léty značně obrousila. Lukáš Kopecký se pokusil k textu přistoupit radikálním režijním gestem, a to genderovým prohozením rolí. Nápad na první pohled zajímavý a hodně slibující, nicméně jakmile se divák s konceptem sžije, přestává být nosný a již nenabízí další překvapení. Přestože se hraje ve zběsilém tempu grotesky a postavy se vyznačují expresivním líčením a kostýmy, situace pozbývají humor, ačkoli celé obsazení v čele s Jiřím Hejcmanem vydává neskutečné množství energie. Herci naštěstí nejsou stylizováni do přepísknuté travesti, v tomto směru jde o opravdu vkusné nastudování. Na sledované repríze se moc diváků nebavilo, smích se z hlediště ozýval jen sporadicky. Přesně v tom spatřuji zásadní potíž a složitost žánru komedie. Ačkoli se v zárodku zdá zvolený režijní klíč správnou volbou, samotná realizace může ukázat, že se inscenátoři vydali do slepé uličky. Nicméně i o tom je divadlo.

Shakespearova klasika

Po jednadvaceti letech se Slovácké divadlo vrátilo k nejhranější Shakespearově komedii Sen noci svatojánské, tentokrát v překladu Jiřího Joska. Z dramaturgického hlediska jde o logický krok, poněvadž došlo k přirozené generační výměně souboru a hra nabízí ideální role pro jeho nejmladší členy. Inscenace Janky Ryšánek Schmiedtové, pro niž jde o první pracovní setkání se Slováckým divadlem, se snaží skloubit klasický text s fantaskní vizuální stylizací, přičemž právě scéna i kostýmy posouvají inscenaci místy až do surreální roviny. Kostýmní výtvarnice Lenka Hollá propojila více než čtyři sta let starou hru se současnými motivy. Překvapivě ovšem společně s režisérkou zvolily osmdesátá a devadesátá léta minulého století. Nabízí se proto otázka, zda právě tato volba skutečně přibližuje Shakespearovu komedii nejmladším divákům. Rekvizity jako například kazeťák už dnešní generaci moc neřeknou… Přesto je nutno přiznat, že právě kostýmy spolu se scénografií utvářejí působivou atmosféru, na níž má nemalý podíl i originální hudba Vladivojny La Chia, jejíž skladby, včetně zhudebněných pasáží Shakespearových veršů, dodávají inscenaci emotivní hloubku. K fantasknímu rázu novinky přispívá využití masek představujících nejrůznější tvory pohybující se v oné magické svatojánské noci.

Ve Snu noci svatojánské se prolíná několik dějových rovin – svět mileneckých dvojic, řemeslníků a říše kouzel. Režisérka bohužel některé vztahy znepřehlednila, proto si nejsem zcela jistý, zda je divák, který se s hrou setkává poprvé, všechny správně rozklíčuje.

Pomyslným „energetickým jádrem inscenace“ je Puk v podání talentované Kláry Ondrůškové. Herečka zde uplatňuje svoje pohybové nadání a vytváří postavu na pomezí člověka a nadpřirozené bytosti. Zdařile jsou vystavěny scény s řemeslníky, jež bývají u této hry většinou pomyslným kamenem úrazu. V tomto případě se staly zdrojem komediálního odlehčení, zejména díky Davidu Vaculíkovi v roli Mikiho Špulky a hostujícímu Ondřeji Kolínovi představujícímu dráteníka Toma Dráta, který se do souboru začlenil s nevídanou lehkostí.

Čtveřice mladých milenců v podání Daniela Gajdoše, Pavla Šupiny, Petry Staňkové a Kateřiny Michejdové zaujme především svěžím hereckým nasazením. Velice živě je zpracována například scéna přetahování se o Helenu, která využívá pohybových možností herců na maximum. Nejvýraznějším z této čtveřice je Demetrius Pavla Šupiny, jenž ho modeluje jako lehce namyšleného floutka. Za zmínku stojí i ztvárnění vztahu mezi Titanií a Oberonem. Tereza Novotná a Lukáš Matěj vykreslili jejich manželské půtky s přiměřeným nádechem hořkosti a únavy z dlouholetého vztahu.

Inscenace působí svižně, ačkoli místy i trochu povrchněji aktualizovaně. Ani humor, který by ve Snu noci svatojánské mohl být stěžejní, není nejsilnější stránkou tohoto nastudování. Přesto má inscenace potenciál oslovit širší okruh diváků, i když spíše než k hlubšímu porozumění textu směřuje k příjemné a lehce zasněné divadelní podívané.