Každodennosti aneb Continuo u jezu

Po letech zkoumání exteriérů kolem Malovic, kdy věrní diváci vyzkoušeli vlakovou jízdu krajinou, putování pěšky kolem jezer či zkoumání polorozpadlých starých hospodářských usedlostí, se v loňském roce Continuo stalo součástí přípravy na projekt Evropského hlavního města kultury pro rok 2028, kterým se staly České Budějovice. Jakýmsi předskokanem byla loňská imerzivní inscenace, v níž na pár dní zabydleli budovu bývalé českobudějovické pošty. Letos v rámci dlouhodobého konceptu Site-specific LAB vyzkoušeli nový formát, nabízející performační kytici nejrůznějších tvarů a barev, jinými slovy čtrnáct dní trvající projekt u Velkého jezu řeky Malše v parku v centru Českých Budějovic pod názvem Každodennosti. Jedná se o několikaletý site-specific či imerzivní projekt Krajina příběhů, v jehož rámci se až do roku 2028 plánuje každoročně uvést performance (2026 Týn nad Vltavou, 2027 Novohradské hory, v roce 2028 jej završí velkorysá část věnovaná novodobé historii Českých Budějovic a Jihočeského kraje).

Jak víme, počasí na sklonku července příliš nepřálo, nicméně přesto se nám nakonec podařilo k budějovickému jezu na poslední chvíli dorazit – a měli jsme štěstí. I poslední den se totiž odehrával dosti hutný program. I když imerzivní performanci v kavárně Fér Café (principem bylo pozorování každodennosti z oken kavárny) jsme museli oželet.

Paměť jednoho obýváku

V letošním ročníku byli diváci, kteří přišli do šapitó Continua u Velkého jezu, aktivizováni, aby vyplnili dotazníky a sdíleli jejich prostřednictvím svůj příběh nebo zážitek týkající se například zvyklostí a každodennosti v historii, v současném běžném životě či konkrétně v budějovickém regionu. Tyto vyplněné dotazníky prý poslouží jako podklad pro chystaný sborník, který chce Continuo publikovat. Za vyplnění dotazníku, které mohlo být i anonymní, byla možnost získat kafe nebo polévku zdarma.

Maringotka stojící opodál šapitó skrývala tajemství, kterého jsme mohli být (po jednom) účastni. Totiž jakýsi typ imerzivního či spíše voyeurského divadla pod názvem Obývák. Když člověk vstoupil a usedl v poměrně malém prostoru prostě zařízeného pokoje, jemuž ovšem dominovaly několikery dveře (a jedny celoplošně pokryté zrcadlem), stal se součástí časoprostoru, v němž se na přeskáčku beze slov odehrávaly různé příběhy. Sem tam sice zazněly hlasy, ale nebyly podstatné, vytvářely spíše zajímavou atmosféru světové pospolitosti, neboť jejich majitelé pocházeli z různých částí světa. A divák se mohl začít rozhlížet… Gauč, na kterém se postupně vystřídalo několik jednotlivců či dvojic, kuchyňský kout, malá knihovnička, stůl a dvě židle (na jedné seděl neviditelný svědek, divák). Na stole dopis v angličtině hovořící o lásce, ale také o rozloučení. A kouzlo časoprostoru, v němž se střídavě pohybovaly postavy jakoby z různých časů, děje se vrstvily, překrývaly, jako když listujete albem fotek na přeskáčku. Jednotlivé postavy odpočívaly, chvílemi ustrnuly v zamyšlení, aby se vzápětí daly do hektického pohybu. Jiní snad i chvílemi meditovali, ale třeba také pili pivo či se chystali na cestu, přicházeli a vzápětí odcházeli jiným dveřmi, aby je nahradil někdo další. Byla to vlastně taková tříšť vzpomínek, paměť jednoho pokoje. Která nám mohla připomenout okamžiky z našeho života.

Pindíky důležité u lidí i zvířat

Performativní přednášku v šapitó pod názvem Úloha člověka v dějinách poměřování pindíků měl Petr Tureček, člověk balancující mezi vědou a uměním. K obojímu má evoluční biolog a vysokoškolský pedagog, zároveň ale i performer a básník blízko. Prezentace trvající 45 minut kombinovala dokazatelná fakta a vědecké vývody a s lehce cimrmanovským humorem seznámila přítomné diváky, jak to chodí se seznamováním a párováním v živočišném světě, především u opic. Jeho prezentaci pak pohybově doplňovali jednotliví performeři ze semináře Continua, které jsme pak měli možnost vidět v nočním open air představení v okolním parku.

Mozaika vztahů a drobky příběhů

Poslední představení Každý den je noc začíná po setmění. I když tentokrát kvůli silné bouřce hrozilo, že se možná neuskuteční. Nicméně performeři i diváci jsou stateční. A Bůh se smiloval… Přestalo pršet ve chvíli, kdy se začalo stmívat – a tak představení mohlo začít. Nejprve diváci prošli jakousi symbolickou branou do světa fantazie, který jim dalších sto minut ukazoval záblesky alternativní reality, kde se zhmotňují pocity prostřednictvím tance a rozmanitých pohybových, ale i zvukových aktivit. Soustředění performerů z celého světa, mezi nimiž jsou zkušení i začátečníci, pod vedením manželů Štouračových vždycky dokáže performery až neobyčejně stmelit a společně vytvořit „plovoucí“ tvar, v němž každý může ukázat některou ze svých dovedností (někteří jsou více zaměřeni na hudební stránku a utvoří kapelu či zpívají, jiní se více soustředí na pohybovou stránku, oživenou nějakou konceptuální akcí). Myslím, že programově tu zaznívají mnohé světové jazyky, což nenásilně poukazuje na propojení nejrůznějších národností a kultur.

Ale slova jsou spíše ilustrací, tvůrci upozorňují na to, že není nutné, aby diváci textům rozuměli. Spoléhá se totiž především na vytvoření specifické atmosféry, propojení lidského elementu s okolní přírodou a zároveň překvapivé prolnutí přirozeného prostředí parku s artefakty, které sem jsou na chvíli vloženy (pohovka, stůl, židle, provazy visící ze stromu, plátno na stínové divadlo a další). Představení začíná na rozlehlé louce, kde se k nám pomalu blíží jednotlivci, kteří si diváky nakonec „rozeberou“, aby nevznikaly tlačenice v jednom místě. Pozornost se však rozptýlila mezi jednotlivé epizody odehrávající se mezi stromy a u jezu (včetně odvážného vstupu do vody jedné z performerek). Prostor rámují světlonoši, kteří diváky ve tmě baterkami navigují k místům dalších dějů. Můžeme se pokusit dát si dohromady skládanku zlomků příběhů, ale lepší je podlehnout tajemné noční atmosféře, v níž se vynořují jednotlivé momenty jako ve snu. Některé scény působí romanticky, jiné až agresivně, konfrontačně, další vzbuzují otázky a nutí diváka domýšlet si příběhy po svém. Vše se ovšem odehrává, aniž by docházelo k interakci s publikem. V paměti bezpochyby utkví například zprvu neforemný černý igelitový pytel, z něhož se postupně vyklube lidská bytost, němá milenecká hádka na gauči umístěném neadekvátně kdesi mezi stromy, dívka kráčející k Malši (na konci července v ní mnoho vody nebylo) a Velkému jezu, aby tu usedla u stolu napůl ponořeného do vody, či záblesky životů, které můžeme sledovat skrze střídavě odkrývaná a zakrývaná okénka z obou stran nízké dřevěné stavby (to je ovšem jeden z osvědčených efektů metody Štouračových, který nikdy neomrzí).

Když se jednotlivé skupinky diváků nakonec sjednotí, znovu překročíme hranici „mezi dnem a nocí, mezi městem a krajinou, mezi každodenním a mimořádným“. Postupně projdeme za zářící plátno a vynoříme se tam, odkud jsme vyšli. Totiž na louce, kde se začínalo, ale která se mezitím změnila v koncertní sál pod širým nebem, kde vyhrává kapela a kde diváci mohou na chvíli usednout ke stolům ozářeným svíčkami. Continuo i tentokrát nabídlo výjimečný zážitek, který je pokaždé jiný – díky dispozicím performerů, ale hlavně díky momentálnímu počasí. Je to takový rituál léta.