Kosmologické disputace v brouzdališti

Dílo, oživující a aktualizující nikdy nekončící boj o prosazení nového, přesnějšího vhledu do zákonitostí světa, stále inspiruje a v titulní roli nabízí vděčnou, i když náročnou interpretační výzvu. Český rozhlas poměrně nedávno reprízoval verzi s Otomarem Korbelářem z roku 1957, mnozí si ještě pamatujeme kreaci Miloslava Mejzlíka v Divadle Na zábradlí před třinácti lety. Mladí tvůrci i herci (někteří z nich už získávají umělecké ostruhy v „kamenných“ divadlech, na stříbrném plátně, v televizních seriálech) tentokrát bez problémů propojují Brechtem inovovaný příběh z počátku 17. století s reáliemi zcela současnými. Vůbec ne proti autorově poetice začínají hrát ještě před nástupem na scénu, rozcvičují se před zrcadly z divadelní šatny (ty jsou umístěny po stranách jeviště, ale vlastně ho spoluvytvářejí). Představitel titulní role Tomáš Krutina první repliky pronáší ještě neoholený a ve spěchu si obnažený trup upatlá holicí pěnou. Napůl oblečený počíná svůj heliocentricky zaměřený výklad, nasměrovaný ke své žačce v podání Anežky Malé (Andrea Sarti je u Brechta ovšem chlapec), k pohybům nebeských těles využívá různé objekty včetně hasicího přístroje. Brzy se jako memento objeví narážka na upáleného Giordana Bruna a zasyčí plamen z plynového vařiče, později, když jde do tuhého a Galilei se dostává kvůli svým názorům do střetu s církevními autoritami, stačí jako náznak výhrůžky křísnutí zapalovačem. Důležitou složkou jevištního dění je i pětice tanečnic snad v kardinálských kostýmech se světélkujícími kříži na hrudích. „Názvy“ jednotlivých výstupů kompozice jsou zobrazovány promítáním, objevují se velká elegantně stříbřitá písmena. Od chvíle, kdy se Galileo vydá z Benátek do Florencie, kde – jak se domnívá – bude tamní vrchností lépe pochopen, se po odhrnutí černé opony odkryje druhý plán dějiště, mělký bazén, vlastně brouzdaliště, v němž se pak odehraje většina divadelních výjevů. Tento zajímavý nápad zkraje upoutá, později působí jako poněkud zbytný.

Nadějné talenty

Mladý režisér Prokop Košař vede své kolegy k výkonům, které jsou sympatické především neokoralou energií, takže dynamicky vystavěným mizanscénám zajišťují patřičný drive. Tomáš Krutina se v roli zprvu rtuťovitého a pak po veřejném odvolání svých názorů zlomeného učence vyznačuje jevištní samozřejmostí i dobrou řečovou technikou, která nenechá propadnout jediné slovo v akusticky ne zcela přívětivém prostoru X-desítky. Alžběta Malá prezentuje „žačku“ Andreu s patřičnou mladistvou razancí, která se občas blíží až jedovaté uštěpačnosti. Jindřiška Hanušová, ztvárňující v celé sadě rolí především Andreinu matku a později také papeže, zvládá škálu úkolů s nadhledem, aniž by se musela pitvořivě proměňovat. Dívčím charismatem a gesticko-mimickou přesností se vyznačuje Marie Anna Myšičková, především v partu Galileiho dcery. Také ona nese na bedrech více úkolů stejně jako kolegové. Tomáš Weber hraje chlapíky spíš poněkud okázale sebevědomé, například z Holandska přibyvšího Ludovica, který Galieiho vlastně upozorní na principy fungování dalekohledu. Marek Nagl působí přesvědčivěji v roli brusiče čoček Federsoniho než jako povýšenecký kurátor padovské univerzity. A Antonín Brukner noblesně přestupuje z partů Galileovi nakloněných jedinců k rolím jeho odpůrců.

Mladé talenty na jevišti podpořili i zkušení interpreti, Jitka Smutná v roli inkvizitora dala svým výhrůžným smíchem, spojeným s labužnickým pokuřováním cigarety najevo záludnost své postavy, rady papežovi i „ochranitelská“ pomoc při úpravě jeho kostýmu pak vyjevily věcnou suverenitu toho, který ví, kdy a jak nasadit zastrašující metody. Jako trochu nepochopitelná a bizarní inscenační vložka se dvakrát jevištěm krátce a tajemně prosmýkl Vladimír Javorský.

Jak naložit s náročnou předlohou?

Vápeníkův překlad si mladí občas osvěžili výrazivem současným, kupříkladu rozhorlená Andrea po Mistrově pokorném odvolání reaguje zklamaným „ty srabe!“. Poměrně citlivé krácení textu nabídne ve výsledku cca 90 minut dynamické a nápadité podívané, v níž se však střet vědecké zvídavosti s rigidním ulpíváním na „prověřených“ pravdách neztrácí, i když patos vášnivé diskuse, otevírající nové možnosti poznávání, je oslaben. Eliminovány jsou především některé verbální přestřelky mezi učenci i méně učenými, také fabulační zákruty spjaté s morovou epidemií. Nejslavnější věta hry „nešťastná země, která hrdiny potřebuje“ není nijak mimořádně vypíchnuta. Jistou didaktičnost, která by mohla při interpretaci Brechtova textu hrozit, vyvažují pestré divadelní obrazy, na nichž se podílí i provokující světelný design.