Třikrát od Bezručů

Ukázalo se, že Bezruči nabízejí velmi kvalitní program – přivezli současnou hru Pozdě příchozí (Late Company) kanadského autora Jordana Tannahilla a Ibsenova Nepřítele lidu, obojí v režii uměleckého šéfa Jana Holce, a úpravu Dykova Krysaře v režii Daniely Špinar. Tři dny prožité s Bezruči ukázaly, že tato scéna disponuje zajímavými tvůrčími osobnostmi, připravenými herci a herečkami a že si dokáže i pohrát s prostorem a jeho scénografií. Zároveň přinesly důležité zastřešující téma, a to různé formy jinakosti, s níž se okolí jen těžko vyrovnává.

Pozdě příchozí

Ti mladí i ti starší v digitálním věku

Sebemrskačstvím hrdinů příběhu můžeme nazvat výchozí situaci ve hře Pozdě příchozí (světová premiéra 2013). Inscenace rozdělila diváky a vzbudila kontroverzní reakce. Někteří byli dojati závěrem, jiní takovou situaci naopak považovali za citové vydírání a celou hru za pochybnou. Zkusme se tedy podívat, v čem je hra aktuální a co může vadit. V anotaci najdeme charakteristiku, že hra „citlivě, a přitom nekompromisně rozkrývá složitosti rodičovství v digitálním věku“. Tannahill je považován za enfant terrible kanadského divadla, patrně i proto, že se zaměřuje na queer identitu, mocenské vztahy a tělo jako politikum. Kanadské autory obecně u nás patrně příliš neznáme a Tannahill dobře zapadaná do angloamerických trendů dneška. Podobně jako mnozí dnes módní autoři se chytá hledání identity, a mezi řádky vyloučení lidí s rozdílnou sexuální orientací z kolektivu, případně jejich šikany. S tím se ovšem dá i nedá souhlasit. Za mého dětství jsem zažila šikanu (naštěstí ne na vlastní kůži), která rozhodně nebyla takto motivována. Šikanovaný, kterému tehdy vyrazili zuby, se nijak nelišil od ostatních, jen v něm vůdce třídní smečky vycítil jistou slabost a získal pro tento způsob zvýšení hladiny adrenalinu další kumpány. Od té doby mám pocit, že obětí šikany se může stát kdokoli, na něhož si někdo z jakýchkoli důvodů zasedne. Je pravda, že digitální věk, možnost sdílet na Facebooku, na Youtube či dalších platformách své tělo i názory může probouzet choutky takového člověka potrestat. Tannahill ji prý napsal jako reakci na případ sebevraždy patnáctiletého chlapce z jeho rodného města, aby tím přispěl do celospolečenské debaty o šikaně, duševním zdraví a homofobii. Více o tomto lokálním případu nevíme, je ovšem jasné, že lidé v teenagerovském věku páchají sebevraždy z rozmanitých důvodů a že nepřijetí kolektivem nemusí mít nutně jen homofobní motivace. To je jeden ze sporných bodů, které hra nabízí. Tím hlavním ovšem je, že ji nemůžeme brát jako reálnou situaci. Je to v pravém slova smyslu modelová hra „co by, kdyby…“. Logicky se nedá předpokládat, že by se sešla rodina mrtvého kluka (o němž – jak postupně vyplývá – toho rodiče zas tolik nevěděli) a rodina jeho „mučitele“, pro kterého byla tato záležitost spíše kanadským humorem. A strávíme-li s oběma rodinami, mezi nimiž jsou velké sociální rozdíly – otec mrtvého je politik, matka umělkyně, zatímco druhá strana patří spíše k nižší střední třídě –, večer, který měl sloužit ke smíření (což je nesmysl na první pohled), naše pochyby spíše vzrostou. Vzniká tam celá škála nelogických momentů, s nimiž se herci snaží vyrovnat, co to jde. Nakonec se ukáže, že smíření není možné, a obě strany zůstávají neuspokojeny až do konce, kdy nejlidštější gesto udělá právě obviněný šikanující kluk, když se po hádce vrátí a beze slov obejme matku mrtvého.

Česká premiéra tohoto kusu může vzbudit nejrůznější diskuse, což je dobře, ale na které straně je pravda, je-li vůbec nějaká, se nedá určit. Šikanovaný kluk, který produkoval provokativní narcistní videa na Youtube, měl bezpochyby problém sám se sebou a vysmívání i násilí spolužáků byly jen tou pověstnou poslední kapkou k jeho rozhodnutí ukončit život. Tvůrčí tým umístil pokoj, v němž se obě rodiny scházejí, do skleněné krychle, která se otáčí na točně. Symbolicky tak sledujeme problém z různých úhlů, herci a herečky mají možnost krychli opustit a ocitnout se na chvíli mimo děj, doslova na straně diváka, na němž je, aby informace postupně vstřebal a udělal si na věc svůj názor. Z hereckých představitelů je nejzapamatovatelnější Viktor Lukáše Melníka, i proto, že působí svými – mnohdy extrémně naštvanými – reakcemi výrazněji než ostatní, zatímco další podávají své reakce mnohem zaobaleněji. V každém případě má tato inscenace několik plusů. Jednak je českou premiérou a jednak svým tématem dává podnět k zamyšlení i polemice. Což je bezpochyby jedna z funkcí divadla.

Nepřítel lidu

Hrdina sebedestruktivní, nebo obdivuhodný?

Ibsenova hra Nepřítel lidu z roku 1882 mě při každé inscenaci překvapí svou naprostou aktuálností, takže si ji vždy musím znovu přečíst. Abych zjistila, že takhle to Ibsen opravdu napsal. I když text inscenace v režii Jana Holce jistými úpravami prošel, podstatný základ je skutečně od Ibsena. Ať už jde o mocenské politické boje na malém městě, srážku pravdy a lži, etiky a prospěchu, ovlivňování a prodejnost médií, strach z veřejného mínění, nebo tvrdohlavé trvání na svém, byť za cenu sebezničení. To vše je v inscenaci obsaženo a aktuálnost si můžeme ověřit dennodenně ve zprávách ze světa politiky a společnosti, ale i z obyčejného světa „malých lidí“. Zároveň příběh nepostrádá existenciální rovinu: případ nemá jednoznačné řešení, a záleží tedy na pragmatismu a etických hodnotách těch, kdo rozhodují, schopnosti zakrýt nekalé praktiky a manipulovat informací tak, že se nakonec obrátí proti tomu, kdo chtěl dobro. Je pozoruhodné, jak důkladně měl Ibsen odpozorované lidské charaktery, vztahy v rodině i v přátelstvích, které se rychle mohou změnit v kritické situaci.  A tak s napětím můžeme sledovat příběh o tom, jak se z nadějného lázeňského městečka stala nebezpečná past a jak ve jménu prosperity města měla být závadnost zdánlivě léčivých pramenů utajena. A jaké důsledky to přineslo doktoru Stockmannovi, který se rozhodl sdělit pravdu a stal se tak z obdivované autority nepřítelem lidu.

Scéna má půdorys poschoďového domu, ale kromě domu Stockmannových se v jednotlivých částech scény proměňuje v redakci místního plátku, schůzovní místnost radnice či fitness centrum. Poslední jmenované prostředí přitom může sloužit jako jeden z klíčů k inscenaci, i když nemusí být srozumitelný na první dobrou. Jan Holec vkládá do děje scény, které se odehrávají ve fitku, kde se cvičí, a přitom jedná o vrcholně důležitých věcech. Symbolicky – tělo je v kondici, ale duše zůstává zanedbána. Objeví se tu i scéna zápasníků sumo, která nabízí dva protilehlé pohledy – je to čestný boj, nebo bezohledná bitka, kdo je silnější? 

V modernizované úpravě příběhu dojde i na imerzivní postupy, především ve scéně, kdy se diváci stávají součástí společné schůze týkající se problému závadného zdroje vody i prosperity města a jsou vyzýváni, aby se připojili k hlasování. V centru případu neustále probíhá souboj mezi idealistickým doktorem Stockmannem a jeho pragmatickým bratrem Petrem, starostou města. Pragmatismus a prospěchářství postupně zachvátí i někdejší doktorovy příznivce, jeho mladého spolupracovníka Billinga (kterého naláká nabídka stát se Stockmannovým nástupcem) i šéfredaktora místního listu Hofsteda, který je závislý na finančním příspěvku města. Herci před námi rozehrávají společenskou hru, v níž se pravidla rozostřují, či dokonce zcela ztrácejí. Vzhledem k aktuálnosti textu a citlivé aktualizaci i sugestivním hereckým výkonům máme opravdu pocit, jako by hra byla napsána nyní. Herecky opět dominuje Lukáš Melník v roli rozlíceného zásadového doktora, který se bije za svou pravdu s takovou vehemencí, až se chvílemi blíží nepříjemnému „ekoteroristovi“. V souboji o dominanci je mu dobrým sparing partnerem jeho bratr starosta, elegantní „had“ v obleku, v interpretaci Mariána Chalányho. Jednou ze změn oproti originálu je, že z tchána podnikatele, který obchodním trikem dovrší Stockmannovu zkázu, je v tomto případě protivná emancipovaná tchyně-podnikatelka (Kateřina Krejčí).

Stařičká hra tedy překvapivě osvětluje věčné problémy jak v politické, tak společenské i osobní rovině. Ty se – jak se ukazuje – v průběhu doby příliš nemění, stejně jako metody, jak se dostat k moci a dovedně manipulovat s lidmi kolem. Mění se jen kulisy.

Krysař

O krysách zvířecích i lidských

Do třetice si soubor vyzkoušel spolupráci s Danielou Špinar, která zvolila rovněž starou předlohu, totiž Krysaře Viktora Dyka. Tato symbolická hra vypráví o krysách zvířecích i lidských, o maloměstské společnosti, která nemá ráda cizince, ale i o podvědomé touze, jež dokáže lidi přivést až na dno propasti. Je to ovšem – jak jinak – také o jinakosti, jejím nepřijetí a pomstě společnosti, která výjimečné či odlišné jedince vylučuje ze svého středu. Kvitovala jsem s povděkem, že tentokrát téma výlučnosti a vyděděnosti není jen úzce zaměřeno na genderové a sexuální motivace a má díky tomu obecnější přesah. Všichni lidé jsou tu divní a inscenace nám vlastně nabízí pohled, jak často vnímáme své okolí v běžném životě, kde spoustu věcí vidíme zkresleně, jako v groteskně zakřiveném zrcadle. 

Špinar vždycky uměla vytvořit začátek, který doslova vcucne diváka do prostředí a tématu hry. To se podařilo i v tomto případě. Už když člověk vstupuje do sálu ohraničeného na horizontu policejní páskou s molem vybíhajícím směrem k hledišti. V něm jsou průlezy do „suterénu“ či do kanálů (?) a právě na molu v bezprostřední blízkosti se odehrává většina děje. Jeviště je ze tří stran obklopeno diváky, a tak se okamžitě stáváme součástí podivného města. Každý další vstupující divák budí naši pozornost, protože působí jako cizorodý prvek (i proto, že každý vstup je doprovázen podivnými luskavými zvuky. Mezi vstupujícími do prostoru jsou také herci, upozorní na sebe trochu zvláštním oblečením, zvláště mladé ženy působí ordinérně a vyzývavě, i okázale znuděným vypouštěním žvýkačkových bublin. A proběhne kolem nás i úplně nahý místní blázen s podivnými skřeky. Ocitáme se tedy v centru města, pod jehož povrchem bublá něco nedobrého, Krysy nejsou vidět, ale jsou slyšet.

Krysař, který vstupuje na platformu, růstem převyšuje obyvatele města (až časem zjistíme ten trik – jeho černé oblečení skrývá 20centimetrové koturny). Černé šaty, tmavé brýle a kapuce skrývající tvář dokreslují jeho podivnost. Mluví do mikrofonu a jeho hlas zní zkresleně, jako z jiného světa. Vzápětí se objeví jeho společník, rovněž nadměrně vysoká hrozivá bytost. Jen po hlase poznáme, že roli ďábla hraje žena. Šustění a podivné zvuky doprovázejí celý děj. I vztah Krysaře a Agnes působí lehce mrazivě a podvědomě cítíme, že to nemůže dobře dopadnout. Krysařova soka Kristiána pojímá Vít Hoffman jako příslušníka zlaté mládeže, rappera. A Agnes Nadi Melkové jako by ve svých citech stála na úzké vratké kladině… V inscenaci není nikdo, s kým bychom se mohli (anebo chtěli) ztotožnit. Přece jen tu ale vedle zištných důvodů pro život (u živnostníků a politiků) probleskuje až bolestná touha najít klid, něco, co převyšuje běžný život. Nicméně prostor ohraničený policejní páskou jako místo činu na horizontu scény, dává tušit, že tohle je vlastně rekonstrukce čehosi podivného a tragického, co se ve městě stalo.

A diváci to rovněž pocítí na vlastní kůži.  Na konci je totiž krysař vytáhne směrem za pásku, takže v závěru představení diváci stojí symbolicky na kraji propasti, která je příslibem lepší budoucnosti. Váháme, zda je to apokalypsa, konečné řešení, nebo náznak happy endu. Tato nejednoznačnost poslání je dráždivá, stejně jako pohled na prázdné hlediště výmluvný. Stejně nejednoznačné je závěr, kdy poslední živý – blázen Sepp Jáchyma Kučery – nachází plačící dítě a vydává se hledat pomoc. Dítě ovšem nechává na místě, tedy napospas náhodě.

Tři inscenace, které jsme měli možnost vidět v pražské Arše +, ukázaly, že tento variabilní prostor jde ostravským inscenacím vstříc, takže představení vesměs působila velmi sugestivně.