Hrozba obdivu k průměrnosti čili Jak prodat divadlo

Podnikatelská divadla, obzvláště ta, která se nesápou po dotacích z veřejných peněz, musí na prvním místě dbát o dobrý prodej. Ten se neobejde bez nabubřelého marketingu a usilovné reklamy. Jakápak umělecká skromnost a elegantní noblesní čekání na to, kdo mě pochválí, když se mohu pochválit sám. Ne, to není výtka. V celé divadelní historii byli divadelní podnikatelé nuceni dělat psí kusy, aby sebe i své divadlo udrželi při životě. Doslova. A i ti největší, řekněme třeba Shakespeare a Molière, se v úlitbách mocným a širokému diváckému vkusu vyznali jako málokdo jiný. Proč trošku nezkreslit pravdu dějin tak, aby vyhovovala právě vládnoucímu panovníkovi, proč kolečka dramatu nepromazat pár litry krve, nezvlhčit lascivitou a fóry mířícími ke spodní polovině těla? To vše kvůli tomu, aby se divadlo vůbec smělo hrát a aby za něj byli lidé ochotni opakovaně utratit peníze. Aby umožnili jeho existenci.

Divadlo jako živnost v průběhu staletí mohutně převládá. Co si nevydělalo, to většinou nemělo. Právě nutnost obživy ale divadelní podnikatele vedla také k vynalézavosti, pestrosti obchodních i uměleckých nápadů, s nimiž si postupně přibývající, rozmanitě subvencované scény nemusely lámat hlavu.

Podíváte-li se na webové stránky ostravského Divadla Mír, uvidíte, že vedle bezostyšné sebechvály jsou plné i vynikajících nápadů. Za nejprogresivnější považuji odvahu divákům dopředu oznámit, kolikrát se nastudovaná inscenace bude reprízovat, kdy bude mít premiéru, ale i derniéru. A po tu dobu ji uvádět v každém hracím termínu. Chce-li ji obecenstvo vidět, musí si na ni koupit vstupenky prakticky hned. Pozitivní ekonomické důsledky takového rozhodnutí jsou nasnadě a týkají se jak vnitřního, provozního chodu divadla, tak hereckého i diváckého „rozvrhu hodin“. Aktivita pro středoevropské divadlo naprosto atypická, ale odvážná, v anglosaském modelu divadla úspěšně vyzkoušená.

Červnové hostování v Divadle Na Fidlovačce dalo pražskému publiku nahlédnout, jak si toto marketingově progresivní divadlo vede na hřišti, které si umí tak vynalézavě a nápaditě nalajnovat. Jaké je divadlo, které si dokáže pro svůj umělecký život vytvořit dobré podmínky.

Gogolovi Hráči jsou v autorově tvorbě naprostá výjimka. Jeho nejslavnější hry i prozaická díla jsou stvořeny jakoby pod lupou, optikou zvětšovacího skla. Realismus v sobě nese prvky grotesknosti, nadsázky i magicky ironického šklebu. Hráči jsou naopak velejemnou, do posledního detailu propracovanou studií lidské psychologie. A zároveň úvahou – velmi aktuální úvahou – nad tím, jak snadné je člověka napálit a přesvědčit o pravdách, které neexistují. Vše, co se na jevišti odehraje, není skutečnost, nýbrž inscenovaný podvod. A přitom to vypadá tak přesvědčivě, logicky a přirozeně. Divadlo jako magická iluze, jíž hlavní hrdina Icharev naprosto podlehne.

Jemný, niterný a do detailů vycizelovaný přístup, který napálí nejen Ichareva, ale především diváky, však není tvůrcům Divadla Mír vlastní. Jdou svojí cestou a ta je narýsována velmi tlustou, neořezanou tužkou. Od první chvíle je v dobově stylizované scénografii jasné, že jsme se ocitli v prostředí úlisné šalby, klamu a mamu. Jen ten nekonečný devótní předklon sluhy Alexeje hbitě vystřídaný přímostí postoje, nikoli však činů. Kartami se mlátí hlava nehlava, účinek na oběť podvodu nikdo nekontroluje, jako by si všichni byli úspěchem podrazu předem jistí. Barokně zvichřeně se hraje něco, než aby se jemně hrálo o něco. Hráči také pořádně zgangsterštěli, hbitě tasí pistole, vzduchem létají sprostá slova, hodně vodky je ve sklenici i v ksichtě. A ta věčná chuť hrát, hrát, hrát a předvádět se. Icharev by musel být dokonalý pitomec, aby takovým hráčům-hercům naletěl. Ale naletí. A tehdy přichází nejsilnější moment inscenace. Štěpán Kozub s bravurně štědrou obrazivostí a brilantní hereckou fantazií předvede němou scénu vítězství, hlavou, očima, jazykem a snad i ušima, excentrickým pohybem celého těla zhmotní svůj domnělý triumf. A pak psychologicky neobyčejně přesně a podmanivě dovede inscenaci k rozuzlení. No, a neodpustí si poslední repliku tak nějak ve smyslu „vždyť jsou to Rusové, co jsem od nich mohl čekat“.

Inscenace Hráčů režiséra Vojtěcha Štěpánka je v realistické nadsázce místy bezhlavá, často nepřemýšlí, v herectví naprosto nevyrovnaná (na rozdíl od některých hostů pánové Kozub, Čuba, Ferro a Polák moderně ovládají bleskový střih, reálnou hereckou nadsázku, pobavený odstup od role), místy odzbrojující a místy tak trochu pro legraci. Velkou podmanivou kvalitu má však v mohutné energii, která ji valí kupředu.

Inscenace hry Bořka Slezáčka Narozeniny, které náležely další večery pražského hostování Divadla Mír, začíná i končí holým zadkem. Ten první patří autorovi a představiteli hlavní role a spatříme ho v pozadí scény ve sprše, krátce po saunování. Ten druhý leží a spí na forbíně jako závěrečné gesto inscenace. Je to zadek Michala Sedláčka, který v Narozeninách hraje arogantního mladého bouřliváka, nadaného mimo jiné zeleným myšlením. Jako definitivní potvrzení tohoto faktu mu mezi půlkami čouhá drobná zelená větvička. Dámské zadky v inscenaci k dispozici nejsou, prsa ovšem ano. Kdo si tipoval, že k odhalení hrudi, které se tušeně blížilo v průběhu celého večera, dojde vzadu v sauně, mýlil se. Bylo to opět na předscéně a nadvakrát.

Netvrdím, že duchovní rozměr hry i inscenace je vykolíkován těmi dvěma zadky. Naopak, témat se tam rodí jako ryb v rybníce. Nic z toho, o čem se dnes mluví, nepřijde zkrátka. Stále více opilá a posléze i zkouřená narozeninová společnost zmíní kdeco. Tak třeba ponožky v sandálech, adopci dětí homosexuály, romskou problematiku, vojnu, která dnes mladým chybí, aby z nich nebyli buzeranti, africké děti, skutečnost, že se dnes máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, tomu odporující sociální problematiku nezaměstnaných ostravských havířů, svobodu jako univerzální hodnotu, klimatickou krizi, LGBT problematiku, pohrdání intelektuálů prostým lidem, solární energii, odběr semene, přechod k euru, uprchlickou krizi, klimatickou změnu a tak dále ad libitum. Vše nahlíženo shora, jakoby intelektuálsky, pohledem úspěšného ortopeda, i zdola očima obyčejného taxikáře, burana, který se přes břicho neohne k tkaničkám od bot.

Vysoká i nízká témata na tuhle společnost jen prší a jsou neustále konfrontována s tělesností svých nositelů. Takže vedle nich jsme průběžně informováni o chlupech lezoucích z prdele, urologických vyšetřeních a následně stažených půlkách, vnitřní ejakulaci jako následku urologické léčby, holubech z nosu, které se buď žerou, nebo cvrnkají pod sebe, močení spojeném s následujícím vysráním, mořském ježkovi v píči, blití z kolotoče, klíšťatech ve frndě a tak. (Sprostá slova jsou citace ze hry.)

Autor hry ve svém díle zmíní kdeco. U ničeho se ale nezastaví a nenasytně se žene dál. Jedna myšlenka přináší druhou, pro niž se na tu první okamžitě zapomene. Narozeniny nejsou komponovaným dramatem, uzavřeným světem, v němž každé slovo má svůj smysl a důvod, nýbrž sledem krátkých estrádních skečů, většinou ne těch nejlepších. Proudem průměrného vědomí sajícího vše kolem sebe jako houba, kterou autor posléze zase důkladně vymačká. Ten úprk tématy je až obsesivní, a když začnou docházet, doplní je dvě nové postavy, policisté (muž a žena), kteří mají svá další témata. Sexuální i sebeidentifikační, spojená s močením i souloží. A do toho, jak v Shakespearově Marné lásky snaze, vstoupí náhle smrt. Ale i tu, jako všechno ostatní, odnese závěrečný opojný kouř, společné zfetování, jež postavy zanechá v pozicích, které by si za střízliva nepřály.

Banalita a nízkost Slezáčkova textu hercům nenabízí prakticky nic. Vyrovnávají se s tím podle míry své herecké zkušenosti. Humpoláckou účinnou šarží (Vladimír Polák), zkušeně přehlíživou jemnou konverzací, která na většinu zhůvěřilostí prostě nereaguje (Pavlína Kafková), nebo neústupným setrvale povýšeným gestem, jež vystačí na celý večer (Jiří Sedláček). Představitel hlavní role (Bořek Slezáček) dispozice pro hraní činoherního divadla nemá.

Součástí každého předvedení divadelní inscenace je publikum. A publikum skutečně to, co se děje na jevišti, svým způsobem ovlivňuje. Je poctivé říci, že obě vyprodaná představení, o kterých píši, vidělo publikum naprosto nadšené. Hekticky reagující, tleskající, řvoucí smíchy, publikum ve valné většině – přestože za vstupenky zaplatilo neobvykle vysokou sumu – naprosto spokojené a šťastné. A to nelze odbýt slovy, že v hledišti seděli samí hlupáci. Neseděli a ani na to nevypadali. Přitom – a za to ručím – viděli jedno průměrné představení a jedno, které se řadí k tomu nejhoršímu, co jsem kdy na jevišti viděl.

Jsme zpátky u úvodu tohoto článku. Neobyčejně obratný marketing, reklama, vše, co se kolem Divadla Mír děje, divákům vytrvale podsouvá, že pokud toto divadlo nenavštíví, o cosi neobyčejně významného, vzrušivého a fantastického přijdou. Zvláště méně zkušený divák pak má pocit, že to, co před sebou vidí a o čem tolikrát slyšel, jak úžasné to je, je opravdu úžasné. Vždyť do Prahy přijelo to slavné Divadlo Mír. Obratnost propagace a až geniální schopnost prodávat způsobuje, že kvalita prodeje převyšuje kvalitu zboží. To je ale přece obchod! Jak si ovšem vysvětlit, že vůbec největší ohlas, který div nezboural divadlo, mělo slovní spojení „sluníčkářská kunda“, to opravdu nevím.

P. S.:

Režisér Narozenin Jan Hřebejk v komentáři ke hře zmínil, že je svědectvím této doby. Nelze vyloučit, že má pravdu. Říká se, že divadlo je odrazem doby a společnosti, která v ní žije. Stává-li se předmětem obdivu v divadle průměr až podprůměr, aby se jeden bál souvislostí společenských a především politických.