Recenze 28. 7. 2025

Julius Caesar po Ostravě zvítězil i ve Znojmě

Helena Havlíková

Hudební festival Znojmo je vyhlášený nejen zajímavým programem ukotveným v geniu loci vinařské oblasti, ale především původním scénickým nastudováním opery, oratoria či jiného hudebně-dramatického díla období baroka nebo klasicismu s oporou v historicky poučené interpretaci. Loni to byla Vivaldiho Juditha triumfující, předtím třeba oslavná serenata Harmonie planet Antonia Caldary (2023). Letošní ročník přinesl změnu, ze které profitovali všichni – včetně publika. Na koprodukci se s festivalem dohodlo Národní divadlo moravskoslezské, takže pět představení viděli i diváci v Ostravě. NDM se tím po Národních divadlech v Brně a v Praze připojilo k rostoucímu trendu uvádění předmozartovských oper v nastudování se specializovanými interprety i v repertoárových „kamenných“ divadlech. Pro koprodukční projekt byla vybrána opera Giulio Cesare in Egito / Julius Caesar v Egyptě, HWV 17, z Händelova vrcholného londýnského období.

Děj opery adaptuje na principy opery seria historické události roku 48 a 47 před naším letopočtem, kdy se římský diktátor Julius Caesar při pronásledování někdejšího spojence a nynějšího protivníka Pompeia v Egyptě připletl do mocenských sporů mezi egyptským králem Ptolemaiem a jeho sestrou Kleopatrou, do které se navíc zamiloval. Volba to byla ambiciózní z mnoha důvodů – interpretačních, organizačních, finančních, ale i z hlediska divadelní praxe včetně diváckých návyků. Nástrahy, jimž musel čelit režisér Jiří Nekvasil s výtvarníky Danielem Dvořákem (scéna) a Hanou Kelar Knotkovou (kostýmy), vycházejí z délky oper seria a nároků i zvyklostí dnešních diváků na scénickou podobu. Schematická struktura žánru 18. století se jim vzpírá zejména tím, že děj, většinou vycházející z antické mytologie a je notně zašmodrchaný, kvačí v parlandových recitativech, zastavuje se na afektech v áriích s čtyřnásobným „omíláním“ základního dílu proloženého kontrastním blokem. A končí povinně šťastným koncem. Dnešní inscenátoři se často uchylují k většinou více než méně násilným aktualizacím. Inscenační tým ostravsko-znojemského historické ukotvení Julia Caesara jen střídmě prolnul výtvarnou stránku inscenace současnými prvky a rezignoval na barokní gestiku.

Ve Znojmě se sice kvůli rekonstrukci stále ještě nemůže hrát v Jízdárně Louckého kláštera, ovšem dočasné prostory znojemského Domečku, navzdory svému názvu s rozlehlou halou, poskytly vhodný prostor. Nejen díky akustice, ale i atraktivitě arkád v prvním patře, jakkoli s omezeným jevištním zázemím pouze se základním světelným vybavením a příchody postav pouze z bočních stran. Paradoxně tyto limity stmelily původní ostravskou inscenační koláž roztříštěnou i výtvarně. Ve Znojmě zůstalo jeviště po celou dobu beze změny se schodištěm přes jeho celou šířku, pouhými dvěma malovanými panely po stranách, blyštivými palmami v pozadí a z boku najíždějícími vysokými podstavci s trůnem pro Kleopatru a Ptolemaia. Změny atmosféry obstaraly proměnlivé barvy světel.

Úvodní umístění postav na podstavcích se jmény i kostýmy poskytly divákům přehlednou identifikaci postav – Egypťané v lesku zlatých rób, Římané v šedo/rudé kombinaci historizujících prvků a současných střihů. Pak se ale Jiří Nekvasil soustředil pouze na základní ilustraci mocenských střetů a milostných vzplanutí. I když ani ve Znojmě nebyly vždy srozumitelné dějové peripetie zejména kolem uvěznění Kornélie a jejího syna a herecké akce jen v základních obrysech naznačovaly situace a vztahy postav, blízkost sólistů vůči divákům dala vyniknout hudbou neseným emocím, které postavy prožívaly.

Händelův Julius Caesar je obtížný především pěveckými party s nároky barokního belcanta a jeho virtuózní technikou koloratur, skoků, dlouhých frází, rozsahu a dalších rafinovaností, jak jimi ve své době oslňovali kastráti a primadony. Händel měl v Londýně k dispozici vskutku špičkové. K tomu je dnes třeba vyřešit novodobé obsazení rolí určených pro kastráty, z dnešního pohledu neobvyklé i tím, že role hrdinové zpívají v ženské poloze. V ostravsko-znojemské koprodukci šli cestou čím dál častějšího využívání kontratenoristů, kteří si ovšem jsou vědomi své výlučnosti a žádanosti, což se odráží i na jejich honorářích. V inscenaci vystupují dokonce tři.

Příležitosti využil především kontratenorista Franko Klisović, který v dramatické roli Ptolemaia předvedl, kam se dnes posouvají výrazové i technické možnosti tohoto specifického hlasového oboru. V majestátním zlatém kostýmu jak herecky, tak především intenzitou pěveckého výrazu s brilantními koloraturami, rozsahem od mužských hloubek po ženské výšky naplnil roli tyrana. A k tomu robustnost basbarytonu Adama Plachetky v roli Ptolemaiova rádce Achilla dodala této egyptské straně konfliktu razanci krutých, podlých a zrádných operních „zloduchů“.

Kleopatře Händel zkomponoval ve virtuózních áriích širokou škálu afektů od mocensky vypočítavých přes svůdnicky opojené a bolestné se strachem z vlastní smrti až po pokornou prosbu bohům za záchranu Caesara a triumfální jásot nad šťastným vyústěním. Při znojemském uvedení je ještě výrazněji než v Ostravě postihla Doubravka Novotná, obdařená i ženským půvabem, takže bylo zcela uvěřitelné, že její kráse Caesar ihned propadne. Z Händelova pojetí Caesara nikoli jako nelítostného dobyvatele a mocenského stratéga, ale coby vznešeně velkodušného hrdinu, ochránce ctnosti a milence, vyšel ve svém přístupu Andreas Scholl, který tuto postavu vytvořil i loni po boku Cecilie Bartoli v Královské opeře ve Versailles. Svou introvertní interpretací postavu římského vojevůdce obdařil kultivovaností, perfektní deklamací a pěveckou vyrovnaností v celém rozsahu altového kontratenoru.

Po ostravském uvedení Julia Caesara v tradičním kukátkovém Divadle Antonína Dvořáka získalo to znojemské festivalovou atmosféru. I díky tomu, že se hudební nastudování Romana Válka se po ostravské premiéře usadilo a Czech Ensemble Baroque předvedl své letité zkušenosti s historicky poučenou interpretací. A hráči zejména na flétny, hoboj, fagot a lesní roh a housle svrchovaně využili toho, že je Händelova partitura barvitá uplatněním sólových nástrojů jako partnerů pěvců, a uplatnili se v komorním obsazení s harfou i na scéně, aby navodili opojnost Kleopatřina svádění Caesara na Parnasu.

Georg Friedrich Händel: Giulio Cesare in Egitto. Hudební nastudování a dirigent: Roman Válek, režie: Jiří Nekvasil, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Hana Kelar Knotková. Hudební festival Znojmo, premiéra 10. července 2025, psáno z reprízy 12. července 2025.