RECENZE: Ulice je náš hood (I.)

Utéct ruchu velkoměsta zatouží čas od času každý. Výhoda pražské metropole spočívá v tom, že kromě ruchu skrývá i své oázy klidu. Jednou z nich se už sedmnáct let stává mezinárodní festival pouličního divadla Za dveřmi. Jeho sídlem byla již druhým rokem Holešovická tržnice a letos se program rozšířil i na Ostrov Štvanice.

Z  rozpálené Andalusie přivezlo na festival svůj hřejivý humor klaunské duo Álexe Ramose a Santose Sáncheze ze souboru Ymedio Teatro. V inscenaci EchO se pokoušejí porozumět dynamice vzájemného vztahu a podobně jako Bratři v tricku staví na umně vystavěných komediálních charakterech. K tomu pak přidávají klaunérii, pantomimu, objektové divadlo a další škálu uměleckých prostředků, které na první pohled baví svou originalitou, ale souběžně s tím poskytují hlubší vhled do vzájemného mezilidského fungování. Další ochutnávku španělského divadla přivezl argentinský rodák Federico Menini, který v cirkusové jednohubce LLAR (v katalánštině „domov“) netradičním využitím žonglérského umění, poutavých balančních etud ve spolupráci s publikem na scéně pozvolna představí, jak kreativně využít dřevěné konstrukce. Inscenaci by se sice hodila pevnější struktura s menším množstvím zdlouhavých prodlev, ale nad neotřelými nápady, s nimiž si nakonec úspěšně sestaví domov na scéně, nelze než uznale pokyvovat hlavou.

Komediálních dvojice jsou divadelně vděčná forma, obzvlášť, když jde o nesourodé duo, jaké představuje Angličan Richard Kimberley a Kyrgyzstánec Juri Kussmaul ze souboru Barada Street. Zdánlivě obyčejní klauni brázdí svět stejnojmennou show už od roku 2013 a úspěšně si podmanili i pražské publikum. V sérii skečů mísí přehršel neotřelých akrobatických kousků, klaunských vtípků, hry na ukulele, a především situačního humoru, kterým se vzájemně překvapují i sami umělci – jejich kouzlo netkví v omamujících tricích, nýbrž v prosté autenticitě, která se neokouká ani po několika zhlédnutích.

Sérii klaunů završil maďarský klaun Imre Bernath, který není na festivalu žádným nováčkem – již v předchozích letech oblažil diváctvo svým odvážně nevybíravým humorem skrytým za maskou prostořekého prosťáčka a letos v tom vesele pokračuje. Na festivalu představil dvě inscenace – Boris Checker, v níž se terčem jeho nejapného humoru stali dospělí a Social Salto, ve kterém se zaměřil na dětského diváka. Ačkoliv na první pohled působí dílo dráždivě, Bernath umně balancuje na oné tenké hranici, kdy jde stále o zábavu, publikum se baví a žádné ego není pošramoceno. Do toho s lehkostí předvede pár náročných akrobatických kousků, posmívaní dobrovolníci sklidí vydatný potlesk a pocit domnělého ponížení se mění na obdiv uměleckého šarmu výstředního Maďara.

Jednu z méně obvyklých podob inscenací na festival dovezla Janne Gregor s Tanzkomplizen, kteří se svým interaktivním počinem Ich kann’s nicht lassen nalákali sérii dobrovolníků, aby si s minimální znalostí, ale maximálním nadšením vyzkoušeli pouliční taneční styl krump. Masa nejistě se vlnících jednotlivců vedená čtyřmi profesionálními tanečníky pozvolna splynula v kolektivní vědomí následující impulsy vlastního těla. Za doprovodu žhavých beatů se publiku krump obnažil v celé své kráse jako taneční energie, kterou v sobě máme všichni. Díky Gregor vznikl prostor ji pustit ven a být pro jednou zas o trochu víc sám sebou.

Kromě energických a zábavných show nabídl letošní ročník i několik děl z civilnějšího spektra. Jedním z nich byl krakowský soubor Migro Teatr, který v inscenaci Echa odkrývá polskou snahu o nalezení vlastního místa ve světě. V série oživlých obrazů pozvolna se přelévajících z konce 19. století až po současnost mlčky poukazují na vlastní komplikovanou minulost. Bez patosu a nářků ji citlivě zachycují pohybovou technikou Gaga zahrnující precizní gesta, taneční choreografii i výraz tváře. Přestože inscenace střídá obrazy poměrně rychle, právě herecká práce umožňuje publiku plynule procházet prostorem, časem i novými postavami. Ač na mnoha místech palčivě zaznívá pocit frustrace a melancholie, ve finále převažuje naděje. Soubor totiž prezentuje polský národ nejen jako bloudící, ale především jako nezlomný a soudržný.

Své místo na festivalu má každoročně i žánr pohádky- ne všechny však musí končit dobře, což věděl i Hans Christian Andersen, když psal Děvčátko se sirkami. Tragický příběh si vzal pod křídla belgický soubor La Cie Des Six Faux Nez, který dílo zasadil do rozpadajícího se karavanu. Jejich Fiammiferi kombinuje řadu oslnivých faktorů – scénografie je tvořená karavanem, který se strukturně i výtvarně proměňuje coby kovošrotové leporelo. Do něj vstupuje brilantní trio umělců (Benoit Creteur, Barbara Moreau, Vincent Verbeeck), kteří doplňují dílo melancholickou hudbou a k tomu citlivě vedou hadrovou holčičku bez rtů – upomínajíc nejen k chudobě, ale i nevinné bezbrannosti. Díváme se tak na uměleckou hrací skříňku, která s posledním zaklapnutím zanechává mrazivý pocit nad nespravedlností světa.

Skvostná byla inscenace La tortue de Gaugin (Gauginova želva) francouzského souboru Compagnie Lucamoros, která na hodinu proměnila prostory Ostrova Štvanice v živoucí live-action painting událost. O velkoleposti tohoto vizuálně okouzlujícího zážitku vypovídá již čtyřpatrová konstrukce, kde šest umělců v rámci tematických kapitol vytváří úchvatné malby různých druhů, stylů i významů. Živě vznikající obrazy pak doprovázela hudebně-šansonová poezie ve francouzštině otevírající rezonující témata lásky, ztrácení, smyslu umění či touhu po tichu. Gauginova želva zafungovala jako silný umělecký prožitek, který vzdává hold „chudým“ umělcům.

Stejně tak rychle jako se objevovaly a mizely nádherné obrazy Compagnie Lucamoros, stejně tak rychle uplynulo i sedm dní festivalu, který však svým způsobem stále zůstává – otiskl se do svého publika jako štětec do krunýře želvy z onoho bájného příběhu Paula Gaugina.

Ymedio Teatro: EchO. Koncept: Ymedio Teatro, režie: Delfín Caset, Zero en conducta Company, scénografie: Ymedio Teatro, grafický design: Olaavi Naamio, technický design a režie: Anette Malaussène, Álex Ramos. Hrají: Álex Ramos a Santos Sánchez.

Federico Menini: LLAR. Koncept, režie, scénografie: Federico Menini. Dramaturgie: Lucas Escobedo, světelný design a zvuk: Manolo Ramírez, kostýmy: Raquel Molano. Hrají: Federico Menini.

Barada Street: Barada Street. Koncept, režie, kostýmy a hrají: Richard Kimberley a Juri Kussmaul.

Imre Bernath: Boris Checker. Koncept, režie, hrají: Imre Bernath.

Imre Bernath: Social Salto. Koncept, režie, hrají: Imre Bernath.

Janne Gregor a Tanzkomplizen: Ich kann’s nicht lassen. Vedení a choreografie: Janne Gregor, scénografie a kostýmy: Johanna Schraut, světelný design: Luigi Kovacs, dramaturgie: Thomas Schaupp. Hrají: Queen Buckhype, Iman Gele, Baby Wave, Solomon „Big Liveness“ Quaynoo.

Migro Teatr: Echa. Režie, scénář: Monika Kozłowska, choreografie: Natalia Iwaniec, kostýmy a scénografie: Joanna Jaśko-Sroka. Hrají: Justyna Orzechowska, Magdalena Pamuła/Julia Szewczyk, Justyna Wójcik/Anastazja Kowalska, Kacper Lech/Piotr Majewski/Jan Niemczyk, Michał Orzyłowski, Adam Plewińskii.

La Cie Des Six Faux Nez: Fiammiferi. Režie: Micheline Vandepoel, dramaturgie: kolektiv. Hrají: Benoit Creteur, Barbara Moreau, Vincent Verbeeck.

Compagnie Lucamoros: La tortue de Gaugin. Text a režie: Luc Amoros, hudba: Alexis Thépot, choreografie: Eric Lutz, kostýmy: Pauline Kocher, technická režie: Vincent Frossard, světelný design: Vincent Frossard. Hrají: Léa Noygues / Lou Amoros-Augustin / Brigitte Gonzalez / Agnès Bourgeois / Thomas Rebischung / Sylvie Eder / Emmanuel Perez / Ignacio Plaza Ponce.