Recenze 24. 7. 2025

Rozostřenost jako možný horizont umění

Eva Kulová

Neoklasicistní budova pařížské Orangerie v Tuilerijských zahradách je proslulá především Lekníny Clauda Moneta. Pozdním cyklem velkoformátových „vodních krajin“ mistra impresionismu, instalovaným dle představy umělce ve dvou speciálně pro ně upravených oválných sálech muzea před téměř sto lety. Svou „nečitelností“ dráždily odjakživa. Nyní se staly výchozím bodem velké výstavy Dans le flou. Une autre vision de l´art de 1945 à nos jours (V rozostřenosti. Jiné vidění umění od roku 1945 do současnosti), jejíž téma se zrodilo z lehce provokativního konstatování: Nevidíme nic.

V souvislosti s legendárními Lekníny – které Monet postižený v závěru života šedým zákalem maloval už takřka poslepu – prohlášení snad až příliš radikální. Vidíme toho totiž dost, a i když jen hádáme, i v nezřetelnosti rozeznáváme vodní plochu s odlesky, rýsující se smuteční vrby, lekníny… Podle básníka a dramatika Paula Claudela „dílo umělcova stáří, když už jeho příliš zakalenému zraku unikala forma a rozpoznával už jen světlo.“ Ve výsledku však přece fascinující dílo. Veřejnosti poprvé představeno v roce 1927, tehdy ovšem bez většího ohlasu. Impresionismus už byl „démodé“. Teprve až po druhé světové válce a v souvislosti se vznikem nového ohniska moderního umění v New Yorku se začalo na jedno z největších monumentálních děl první poloviny dvacátého století – jež André Masson označil za „Sixtinskou kapli impresionismu“ – nahlížet jinak: jako na modelový příklad nového druhu abstraktní malby „All Over“, i s jejím meditačním rozměrem. A obdiv pokračuje i u dalších generací umělců a kritiků, kteří v Leknínech pro jejich dokonale organické propojení s prostředím spatřují předzvěst budoucích velkých „imerzivních“ instalací.

Originální výstava spolu s objemným katalogem (kde kromě výkladů historiků umění zaujme i text oftalmologa) představuje ambiciózní projekt, jehož cílem nebylo představit fenomén rozostřenosti jako novou programovou estetiku či umělecké hnutí. Zájem kurátorek výstavy, Claire Bernardi (která je též ředitelkou muzea) a Emilie Philippot se soustřeďuje především na mnohovýznamovost pojmu flou, který předkládají jako možný klíč k jinému čtení historie moderního a současného umění, kdy se přiřazování umělců k určitému stylu, škole či hnutí, anebo užívání některých tradičních pojmů (jako třeba figurace nebo abstrakce) může ukazovat už jako naprosto neúčinné.

Rozostřenost (neostrost) je představena jako další možný horizont umění. Není to jen ztráta ostrosti, oční vada (kterou kromě Moneta trpěl například i William Turner, na výstavě jednou svou „rozmlženou“ krajinou rovněž zastoupený), ale také záměrné gesto, svébytný výrazový prostředek, způsob, jak vyjádřit svou zkušenost ze světa, který už nelze ve smyslu karteziánské tradice s jasností pohledu rámovat, definovat, zjednodušovat, zpřehledňovat. Výstava tak napříč generacemi a skrze nejrůznější média (malba, socha, fotografie, video, instalace) a jejich kombinování umně předestírá „rozostřenost“ hlavně jako široce podnětné téma, citlivě propojené s kontextem stálých sbírek muzea, přitom vyložené jako vysoce současné a mimořádně silně rezonující s proměnlivostí a rozechvělostí dnešního tolik nejistého (tekutého) světa.

Výstava je pozoruhodným dialogem pečlivě vybraných děl od jedenašedesáti umělců a nabízí vskutku originální procházku historií umění, kdy si divák připomene i starý známý termín malířské techniky italské renesance „sfumato“, již Leonardo da Vinci popisoval jako malbu „bez čar a ohraničení, na způsob kouře“, čili „do ztracena“. I v tomto kontextu má bohaté zastoupení fotografie, u níž byla „neostrost“ přítomna a různě diskutována od počátku jejího vynálezu, včetně fotografie vědecké. Vystaveny jsou tak například i první rentgenové snímky, dokazující, že přece jen existuje něco, co lidské oko nerozezná, nevidí, co mu uniká. Zkušenost z neuchopitelného, již Viktor Hugo popsal při pozorování Měsíce v pařížské Observatoři slovy: „Kdyby nic mělo formu, bylo by to právě toto.“

Přestože instalace nesleduje chronologickou linii, kolem senzitivního tématu se krouží natolik opatrně a s rozmyslem, že se díla neztrácejí v chaotické změti, i když se divák seznamuje s fenoménem rozostřeného vidění napříč časem a ve zdánlivě „náhodném“ dialogu jednotlivých děl od Clauda Moneta, Williama Turnera, Augusta Rodina přes Alberta Giacomettiho, Marca Rothka, Hanse Hartunga, Wojciecha Fangora, Gerharda Richtera a Sigmara Polkeho, až po Christiana Boltanski, Thomase Ruffa, Nan Goldin a mnoho dalších. K obzvlášť silným setkáním přitom u některých z nich dochází zejména v momentech, kdy jejich tvorba osciluje mezi médiem fotografie a malby. To hlavně v reflexi pojmů reprezentace, svědectví a pravdy, kdy „ne-úplnost“ obrazu napovídá, že obraz není všechno a že příliš vidět může také znamenat nevidět nic.

Neustálý různosměrný pohyb v interpretaci pojmu (jehož výklad může být stejně znejišťující a bolestný jako radostný a opěvující) činí z rozostřenosti nevyčerpatelné téma a z výstavy, na niž je dobré si udělat čas, vizuálně i konceptuálně opravdu vrcholný zážitek. V době, kdy právě kvetou lekníny, umocněný snad už jen návštěvou Monetovy kouzelné květinové zahrady v Giverny nedaleko Paříže.

Dans le flou. Une autre vision de l´art de 1945 à nos jours – V rozostřenosti. Jiné vidění umění od roku 1945 do současnosti, Paříž, Musée de l´Orangerie, 30. 4.-18. 8. 2025