RECENZE: Loutna česká jako vizuální zážitek na úkor duchovního rozměru

Operní soubor Jihočeského divadla sice nemá přímo v Českých Budějovicích optimální prostory (Malé divadlo je vhodné jen pro komorní inscenace a Dům kultury Metropol, kde si JČD pouze pronajímá termíny, je akusticky nevyhovující), ale o to aktivnější je mimo své domovské centrum a využívá atraktivitu památek ve svém okolí. Bezmála sedmdesátiletou tradici má letní sezona na Otáčivém hledišti v parku českokrumlovského zámku (před lety doplňovaná ještě uváděním „staré opery“ v tamním Maškarním sále) a divácky přitažlivá je open-air inscenace Prodané nevěsty na návsi mezi malebnými staveními v Holašovicích

Nyní umělecký šéf budějovické opery Tomáš Ondřej Pilař přišel s nápadem propojit osobnost Adama Václava Michny z Otradovic (asi 1600–1676), s geniem loci Jindřichova Hradce, kde se skladatel, básník narodil  a spojil s ním svůj život. Jakkoli zastával post varhaníka v jiném jindřichohradeckém kostele, proboštském Nanebevzetí Panny Marie, scénické uvedení jeho Loutny české ve zdejším kostele sv. Jana Křtitele a minoritském klášteře je v kontextu našich stálých operních souborů bezpochyby ozvláštňujícím počinem.

Michnova  Loutna česká je dnes považována za jeden z klenotů českého hudebního baroka.  Na rozdíl od jeho České mariánské muziky a Svatoroční muziky není tradičním kancionálem, ale myšlenkově sevřenou básnicko-hudební meditací plnou symbolů a metafor i biblických citací se sňatkem Nevěsty a (dokonalého) Ženicha jako alegorie námluv, opěvování krásy i ctnosti a svatebního obřadu lidské Duše s Kristem a církví, která jediná může zachránit před věčnou zkázou. Loutně české dal Michna barokně mnohomluvný podtitul „v svátek, v pátek, v kostele, při stole, jak se líbí, radostně, žalostně, spasitelně znící“. I tato variabilita možného uvádění byla pro Tomáše Ondřeje Pilaře jako režiséra inspirací k proměně Loutny české v imerzivní site-specific inscenaci. Diváci, hudebníci i sólisté v ní putují po různých místech kostela včetně presbytáře, klášterního ambitu, centrálního rajského dvora i Soukenické kaple.

Scénický rituál s Michnovým geniem loci
Už začátek přestavení na přilehlém dvoře, stylizovaný jako pozvánka na svatbu včetně frťanů a připínání myrty, rozostřil hranici mezi publikem a sólisty. Všichni společně, vedeni ministranty, vcházejí do kostela a zapojují se do příběhu, který Pilař s výtvarníkem Petrem Vítkem sklenul nad Michnovým cyklem: Kaplan (Marek Žihla) žehná svátosti manželství „prvorepublikových“ snoubenců (Markéta Klaudová a Jakub Hliněnský), v rajské zahradě s ruční pumpou, konvemi a holínkami tanečnice v bílých šatech a polonazí tanečníci v rokokových parukách pečují o stromy a do dřevěných beden sklízejí jablka. Taneční stylizace v choreografii Jana Kodeta a Zdeňka Mládka provází svatební noc, Anjel (Eliška Zajícová) se radostně „vznáší“ v „oblacích“ růžových okvětních lístků. Jsme zváni i k hostině, na které nám jsou u dlouhého stolu pokrytého bělostným ubrusem servírována jablka. A přihlížíme pohřbu za malou bílou rakví, když do tohoto mementa mori vpadnou se závěrečným morálním dodatkem Smutek bláznivých Panen před rudě nasvíceným oltářem v hysterickém šílenství křepčící rozcuchané dívky s rozmazanými rtěnkami po tvářích, nad nimiž triumfuje Tajemný host (Jaromír Nosek), nyní v přiznané podobě ďábla.

Vrchol večera se s monumentalitou barokní efektnosti ovšem vzedme už s devátou nejznámější písní Anjelské přátelství – Nebeští kavalérové: postava Nevěsty se prolne  s Madonou a Ženich se nejen v Michnových textech, ale přímo vizuálně promění v ukřižovaného Krista s krvavými ranami. Kostel se rozezní mohutným plénem varhan, orchestru, sboru rozsazeného v lavicích mezi diváky a sólistů včetně Anjela z kazatelny a pod klenbou kostela je vyzdviženo obrovské zlaté jablko s křížem nahoře, které je rozhoupáno se jako kadidelnice, k níž tanečnice vyhazují okvětní lístky. Vizuální atraktivitu Pilařem zamýšlenému „očistnému rituálu duše“ s permanentní vznešeností pomalých pohybů dodávalo efektní svícení umocněné chuchvalci mlhy (světelný design Daniel Tesař). V inscenaci se sugestivně prolíná estetika barokního tableaux vivant, filmového detailu a postmoderní instalace.

Hudba v pohybu, slovo v mlze
Takové scénické řešení, při kterém se hráči i s nástroji přemisťují po celém prostoru, jejich hra se z kostela přelévá i prolíná do všech čtyř rohů křížové chodby a diváci kolem nich procházejí nebo setrvávají v bezprostřední blízkosti, je mimořádně náročné na hudební souhru i logistiku. O to víc, že Mikoláš Troup, jihočeský skladatel, varhaník, cembalista a sbormistr originální obsazení Loutny české pro dva pěvecké hlasy, smyčce a continuo rozepsal pro celý orchestr, pro smíšený sbor, jehož členové sedí „nenápadně“ mezi diváky, dětský sbor i desítku sólistů. A cyklus s koncertní délkou zhruba 45 minut pro téměř dvouhodinovou inscenaci doplnil loutnovým madrigalem, chorálními jednohlasými i vícehlasými zpěvy a další hudbou. I když se na hudební koordinaci vedle dirigenta Davida Švece podílel i sbormistr Martin Veselý a přímo Mikoláš Troup, který usedl také k varhanám, hudba, „rozmazaná“ i dlouhým dozvukem, často tvořila k intenzivním obrazům spíše jen zvukovou „kulisu“, jakkoli působivou.

Loutnu českou můžeme slýchat na koncertech a zejména nahrávku souboru Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory lze dnes považovat za referenční. Očekávat v rámci projektu repertoárového Jihočeského divadla vytříbenou historicky poučenou interpretaci by bylo pošetilé. I když lze přijmout Troupovu úpravu připravenou speciálně pro tuto inscenaci v duchu barokní provozovací praxe s běžným přizpůsobováním daným podmínkám, hlasy a operní pěvecký styl zejména Markéty Klaudové a Elišky Zajícové se míjely s prostou melodikou  Michnových písní. O to zřetelněji, že zejména Jaromír Nosek s temným basem, ale i Marek Žihla se svěžím tenorem a Jakub Hliněnský svým barevným hlasem s charakterem písní Loutny české souzněli.

Základním handicapem inscenace ovšem zůstala  nedostatečná srozumitelnost zpívaného slova. Přitom právě propojení hudby a slov, jakkoli pro dnešního člověka s nesnadno dešifrovatelnými epitety, hyperbolami a symboly v barokně dramaticky rozbouřeném textu, tvoří samu esenci Michnova díla – básně jsou nositeli mystického významu, jejich obrazy vyvěrají z hluboké znalosti mariánské zbožnosti, Písně písní i lidové obraznosti. Bez jejich zřetelného uchopení zůstával publiku nejvlastnější obsah Loutny z velké části uzavřen.

Návrat Loutny do Jindřichova Hradce, kde Michna kdysi žil a tvořil, byl působivý. Je zážitkem, který rozechvívá smysly, těší oko a okouzluje vizuální opulentností. Přesto v ní něco chybí – ona „spasitelnost“, jak si Michna v podtitulu přál. Celá inscenace se místo kontemplace obrací k pozlátku světské krásy.

Adam Václav Michna z Otradovic: Loutna česká. Hudební nastudování a dirigent: David Švec, režie: Tomáš Ondřej Pilař, scéna a kostýmy: Petr Vítek, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Jan Kodet
Jihočeské divadlo České Budějovice - Kostel sv. Jana Křtitele a minoritský klášter v Jindřichově Hradci, premiéra 11. června 2025, psáno z reprízy 20. června 2025.