RECENZE: Něžné a vtipné Přání

Herečka Jana Paulová má letos významné životní výročí. Pryč je ovšem doba „babiček v zástěře a šátku“, tato dáma nejenže dobře vypadá, ale v soutěži Star Dance dala najevo, že je stále v neobyčejné kondici. Popularita Jany Paulové se odvíjí především od některých filmových rolí (mezi nimiž Kameňáky hrají výraznou roli).  Nicméně, mnozí fanoušci ji znají i (nebo především) z mnohých rolí divadelních.

Po semaforském a karlínském období, kde uplatnila své pěvecké a taneční dovednosti, a éře v Městských divadlech pražských, kde se dostala k dramatickým rolím (mj. Smutek sluší Elektře), nakonec zakotvila v divadle Kalich. To jí nabídlo nejen množství vděčných komediálních rolí, ale také možnost režírovat (Lady Oskar). A nejnověji právě od tohoto divadla dostala k narozeninám novou původní hru PŘÁNÍ, což je patrně ten nejlepší dárek, jaký si může herečka přát. Hru podle námětu samotné Jany Paulové napsal Roman Vencl (který si v inscenaci zahrál menší roli), a herečka ke spolupráci přizvala Marka Němce, který je jí nejen výborným partnerem, ale i režisérem kusu.

Jana Paulová a Marek Němec v inscenaci Přání Foto archiv divadla

Na první pohled to vypadá, že zápletka hry směřuje k dosti lechtivému tématu. Tomu alespoň odpovídá začátek, kdy značně nervózní žena očekává z hotelovém pokoji „zákazníka“. Vzápětí vyplyne, že má jít o placený sex, a že v případě této ne už mladé, ale velmi šarmantní ženy je to poprvé (a bezpochyby naposledy).  Postupně se dozvídáme další dílčí informace, a sami si skládáme mozaiku příběhu v situacích "teď a tady", ale také průhledy do minulosti dvou lidí, kteří se tu na pár chvil setkali. Příběh ukazuje, že většinou nás předsudky či momentální zaujetí mohou v myšlenkách zavést velmi daleko od pravdy. To ovšem neznamená, že takové dobrodružství nebude zážitkem na celý život, tak, jako se to stane Anně a Davidovi.

Různé vedlejší postavy hraje autor textu Roman Vencl (alt. L. Hampl) a Klára Oltová (alt V.Wronka) Foto archiv divadla

Je těžké neprozradit pointu příběhu jedné noci Anny a Davida, ale je nutné zachovat tajemství. Podobně jako v detektivce by prozrazení zásadního faktu ubralo na diváckém zážitku. Postupné odkrývání jednotlivých fází vzájemného vztahu, vzpomínek (ano, setkali se už dřív, ale Anna tuto vzpomínku potlačila) je z hlediska diváka velmi zábavné, ale zároveň i něžné a poetické.

Jana Paulová si postavu Anny doslova užívá, velmi autenticky balancuje na hraně vážnosti a humoru. Je to právě sebeironický, sarkastický humor, v konfrontaci s křehkým elegantním zjevem herečky, který dodává její postavě a celému příběhu šťávu. Marek Němec je Paulové výborným partnerem,  nabízí zajímavou postavu, v níž propojuje pocity někdejšího samotářského teenagera a životního outsidera ve středních letech. A stejně jako Paulová dokáže prodat nejrůznější gagy jak v dialogu, tak v samostatné akci. Text Romana Vencla ovšem nabízí protagonistům velmi dobrý základ pro situační humor, vtipné hlášky a dialogy, v nichž právě různá nedorozumění a rozdílné chápání situace vytvářejí pro postavy spoustu trapných momentů, ale pro jejich představitele množství podnětů k slovní i pohybové hravosti. Společné naladění herecké dvojice vytváří lahůdkový komediální ping-pong, v němž i míče mířící mimo hrací plochu vytváří napínavou součást děje, a umocňují zážitek. I když se jedná v podstatě o něžnou komedii, kterou ocení především ženské publikum, hra se zároveň dotýká velmi podstatných momentů v životě člověka, které jej citově ovlivní na celý život. A jsem si jista, že mnozí diváci a divačky v nich poznají záblesky toho, co možná kdysi rovněž zažili. Jak Anna, tak David totiž prožívají před očima diváků proces zrání či stárnutí s nejrůznějšími průšvihy, trapasy a zklamáními, které jim život přinesl. Zápletka, ale i půvab celé hry a vzájemného vztahu je ovšem v tom, že Annu dělí od Davida poměrně široká generační propast. A tak David žije frustrací středního věku ve chvíli, kdy už má Anna „to nejhorší“ dávno za sebou. Herecká dvojice nenásilně ukazuje, že věk je jen číslo, a pro intenzitu vztahu nemusí mít zásadní význam, Záleží spíše na vzájemném porozumění a duševní spřízněnosti. Představitelé jsou natolik autentičtí, že se pocitově můžeme chvílemi cítit v jejich kůži. A to je - alespoň pro mě -  jeden z aspektů, který podvědomě od divadla očekáváme…

P.S. Inscenaci Přání můžete vidět nejen během sezóny v Divadle Kalich, ale i na Letní scéně pod Žižkovskou věží.

Roman Vencl: Přání
Režie Marek Němec, kostýmy Michaela Červenková, scéna: Jan Kříž, hudba: Ondřej Rychlý, premiéra v Divadle Kalich Praha  6.dubna 2025