Obvykle cituji jen naše předky…

Člověk čte tu knihu – a žasne! Od první do poslední stránky. Vážně! Nad tím jazykem, stylem, a možná nejvíc nad metodou, s níž autor rozebírá témata, která jsou tak všední, obyčejná, prozaická. Tak banální, že je většinou den co den míjíme, jako třeba život, láska anebo smrt. O tom všem píše autor s gustem a suverénně, málem jako pámbů: s humorem a hloubkou, trefně a pádně, prostě a jasně. Notabene v žánru tak omšelém, starobylém, a sice fejetonu. Jenže kde jsou dneska klasici jako Neruda, Čapek, Vaculík nebo Křesťan – a kde je on, Jan Stern? Ročník 1977, aby se nepletl s jinými borci téhož jména a příjmení. Jeho novinku navíc vydalo nakladatelství, co je spojováno hlavně s tou populárnější, nenáročnou, možná rovnou pokleslou literaturou: Motto. Ta kniha se pak jmenuje totálně ironicky: Jak být šťastný a sexy. Není to nakonec celé jedna velká sranda, autorsko-čtenářská hra na schovávanou? Anebo spíš na „nalézanou“, případně „objevovanou“?