Význam ježka v divadle

Starý režisér si bral ježka do hlediště z téhož důvodu – aby když na představení usne, ho ježek probudil. Což se mu osvědčovalo, držel ovšem ježka v náručí (na klíně by mu nebyl nic platný, v tom se pohádka mýlí nebo záměrně mystifikuje. Režisér dokonce jednou na své zahradě usedl pod jabloň a dlouho zkoušel, jak asi mohl králevic sedět, že se při usínání popíchal o ježka na klíně, ale nepřišel na to).

V divadle tenhle režisérův zvyk znali, sedával tak s ježkem v náručí na režijních dozorech svých inscenací, nosil ho v tašce s pevným dnem a uměl ho vyndat a držet po stranách jeho bodlinatého tělíčka tak, že se nepopíchal a ježek se nebál a neměl potřebu se sbalit do opevněného klubíčka. Každého ale napadne: co legendární ježčí blechy? Samozřejmě že o ty se režisér postaral, ježka odblešil za asistence známého veterináře, který pro celou akci projevil mimořádné pochopení, neboť měl s usínáním v divadle své zkušenosti. Veterináři lze spánek v divadle ovšem odpustit, pokud zrovna nechrápe na celé hlediště, protože vstává velice časně a koná fyzicky docela náročnou práci (ten známý byl veterinářem pro velká zvířata, takže pomáhal v zimě v létě zejména v kravínech, kde se telata rodila zpravidla v hodinách mezi psem a vlkem). Injekcí aplikoval ježkovi pod kůži na krku prostředek, jímž blechám znechutil ježkovu krev natolik, že svého hostitele do jedné opustily. Přiznejme, že de facto ježka lehce otrávil, ale to dělají současné protibleší obojky taky a chovatele to nijak netrápí. Po dobu, kdy blechy chcípaly nebo opouštěly ježkovu srst (zahrňme do toho pojmu i ostny), byl bodlináč držen v izolaci na zahradě, doslova se stal ježkem v kleci a byl krmen vařenými kuřecími krky a granulemi pro kočky.

Těmi ho režisér přikrmoval i poté, co ho z klece vypustil, jednak proto, aby se držel u domu, a jednak proto, že měl ježka rád a podstrojoval mu. Ježek se měl dobře a znal svá práva i povinnosti: když se režisér opozdil a miska na prahu byla prázdná navzdory tomu, že měsíc už dávno stál vysoko na obloze, ježek keramickou nádobu nadzvedával nosem a třískal s ní o dlažbu zápraží. Také ovšem v podvečer, když byl čas jít do divadla, vzorně stál na zápraží, nechal se vzít do rukou, vložit do tašky a nést.

Jednou šel takhle režisér s ježkem na dozor své inscenace Brechtovy Žebrácké opery. Nebyla to moc povedená inscenace, herci divadla, kde byl režisér v angažmá, nebyli dostatečně dobří zpěváci pro náročné songy Kurta Weilla a ani místní orchestr, složený zejména z učitelů základní umělecké školy, na partituru úplně nestačil. Režisér chodil na dozor téhle inscenace nerad, výsledek cítil jako svoji prohru, v případě podařenějších repríz jako ubohý kompromis, ale právě pro ty nedokonalosti ho odpovědnost hnala vývoj inscenace v reprízách důsledně sledovat. Tak zase jednou s ježkem v tašce prošel služební vrátnicí, odpověděl na pozdravy a otázky po ježkově zdraví včetně ironické starosti představitele Mackieho Messera, jestli se ježkovi „Žebranda“ líbí, a usedl do šéfovské lóže. Představení běželo celkem hladce až do chvíle, kdy došlo na Barbara song, herečka jako obvykle nevytáhla dvoučárkované ef (ačkoli to není žádná zázračná výška), režisér bolestně stáhl obličejové svaly, ale ježek to zaznamenal dřív a v rozčilení svého pána a přítele v tu chvíli kousl do předloktí. Režisér v leknutí ježka upustil a ten okamžitě zmizel v temném koutě lóže. Ani o přestávce, ani na konci ježka nikdo nenašel, někam se zavrtal nebo skutálel a prostě nebyl. Zato na režisérově předloktí se šklebila docela ošklivá rána po kousnutí, kterou šel v rámci připomínek ukázat herečce, jež se dopustila té falešné intonace, jako argument, že by si opravdu měla najít učitele zpěvu a něco se sebou udělat, protože její zpěv vyvolává agresi i u zcela mírumilovných tvorů, za jaké rozhodně nelze označit všechny diváky. Herečka se však výjimečně nebránila kritice protiútokem a poukázáním na nedostatky režie, špatného korepetitora a vůbec nemožnou hudbu a celou hru toho zatraceného německého komunistického dramatika, který dnes nikoho nezajímá, ale upřímně se vyděsila té rány a autoritativně prohlásila, že ježek se musí najít a oba, režisér však především, musí okamžitě do nemocnice. Ježek se, jak už víme, nenašel, i když ho hledal veškerý umělecký, technický i pomocný personál, v tu dobu přítomný v divadle. Režisér tedy odešel do nemocnice sám a podrobil se preexpoziční profylaxi, což znamenalo, že byl zavřen na izolaci, kde mu po šest týdnů aplikovali injekce do břicha, což je docela bolestivé. (Příhoda se odehrála dávno, dnes už se to tak nedělá.) Zamřížovaným oknem komunikoval s návštěvami podoben Mackiemu Messerovi čekajícímu na popravu a také – to si bolestně uvědomoval – ježkovi za odblešovacího procesu, nudil se, a když se domohl přinesení knih a psacích potřeb, začal vymýšlet koncepci své další inscenace, tentokrát beze zpěvu. Co kdyby v Ibsenově Divoké kachně rozšířil půdní živočišnou rezervaci starého Ekdala o ježka? To je blbost, už mu z té izolace hrabe, ale co třeba něco z Osvobozeného divadla s hudbou – ani snad nemusím psát čí. I když je na zpívání stejně těžká jako songy Kurta Weilla.

Když se režisér po šesti týdnech vrátil z nemocnice domů, smutně a zcela bez zášti pohlédl na prázdnou ježčí keramickou misku na zápraží. Ježkovi kousnutí nevyčítal ani vteřinu, ale měl vůči němu špatné svědomí, protože byl pevně přesvědčen, že zvíře zahynulo někde v rourách divadelní vzduchotechniky, a vyčítal to sobě. Odemkl, vešel do domu a pustil si rádio. Do zvuků poledního koncertu vážné hudby, kde zrovna světově proslulá koloraturistka zpívala árii Královny noci, se začalo nečekaně ozývat třískání misky o kamennou dlažbu zápraží. Vzal tedy krabici s granulemi pro kočky a nasypal ji plnou. Ježka neviděl, ale nikdo jiný by nedokázal miskou tak mlátit, ten, který zvuky vyluzoval, byl možná jiný než ten, s nímž režisér chodil do divadla, ale to už se nikdy nezjistilo: ježka od ježka těžko rozeznáš a režisér svého divadelního blbnutí s ježkem zanechal. Jen mu dál podstrojoval kočičí granule, ať to byl „ten jeho“, nebo jakýkoli jiný.

Ta příhoda se uším znalce může zdát vycucaná z palce (jak píše Emanuel Frynta), a skutečně, pravdivá je jen zčásti. Z které části, na to si každý musí přijít sám. Anebo jí prostě věřit.