Čest panen českých

Trauma

Aby bylo jasno: vítám jakoukoli rozumnou debatu o uměleckém díle, o jeho kvalitách, relevanci pro současného diváka či zábavnosti. V tomto případě se však diskuse soustředila na něco jiného: Má takový film vůbec právo na existenci? Podle některých totiž může způsobit takzvanou druhotnou viktimizaci obětí starších trestných činů, kterými se tvůrci díla inspirovali. Oběť takového činu podle této argumentace, většinou aniž by film viděla, ale pouze po zjištění, že se film promítá, a z doslechu a reakcí diváků či lidí, kteří film často také neviděli, může utrpět trauma. To pak v očích některých lidí zpochybňuje samotné právo na vznik díla.

Jako starší ročník mám vrozenou nedůvěru ke všemu, co napadá umělecké dílo z pohnutek, které nesouvisejí s jeho kvalitou. Za socialismu mohl být takovým úhelným kamenem nesoulad s principy socialistického realismu, či prostě odklon od vládnoucí ideologie. V případě Sbormistra je tím hlediskem ale něco rafinovanějšího: (domnělý) ohled k traumatu oběti, (domnělé) prosazování lidské slušnosti, (domnělá) selhávající etika filmařů, kteří (prý) měli mít dost citu a takový film vůbec netočit, alespoň dokud nebudou mít písemný souhlas od všech obětí trestných činů, kterými se inspirovali nebo které mohou mít pocit, že se jich téma díla osobně dotýká. A možná jej neměli točit vůbec. Věc je prostě příliš citlivá, lepší nechat vše spát. Nebezpečí terciární viktimizace obětí (druhotná viktimizace proběhla ve chvíli, kdy se celá záležitost začala vyšetřovat a dostala se před soud) je podle této teorie natolik závažné, že scenáristům a režisérům upírá právo o těchto příbězích psát. Novináři a soudci mohou dělat svoji práci, ale autoři hraných děl mají smůlu.

Zdá se vám takový požadavek příliš radikální? Vězte, že skutečně opakovaně zazněl, snad nejradikálněji z úst producenta a člena Filmové a televizní akademie Radovana Síbrta. Podle jeho vyjádření byla jeho sestra členkou Bambini di Praga a také jednou z Kulínského obětí. Během procesu vypovídala před soudem, což dle jeho slov způsobilo její druhotné trauma a teď, ve svých 35 letech, když se dozvěděla, že do kin jde film Sbormistr, zažila trauma potřetí. Pan Síbrt na karlovarském festivalu loboval proti ocenění zmíněného filmu u mezinárodní poroty, načež se následně v dopise členům Prezidia Filmové akademie dožadoval, aby film nebyl vyslán do oscarového klání, a pohrozil, že jestli se tak stane, zdiskredituje dílo před Americkou filmovou akademií. To vše má k etickému chování daleko, a být jeho sestra, měl bych z toho možná trauma. Kvartérní. Ale to je jedno.

Nechci zpochybňovat pocity té ženy ani její právo na klidný život v ústraní. Ale požadavek, který vznáší její bratr, je natolik absurdní, že se jím můžeme těžko seriózně zabývat, aniž bychom zároveň zpochybnili jednu ze základních kulturních funkcí společnosti. Podstatné je, že příběh nejslavnějšího českého pedofilního sbormistra je příběhem veřejným. Režisér filmu se o kauze nedozvěděl od sestry pana Síbrta ani v důvěrném rozhovoru s jinou sboristkou, ale z novin, stejně jako my ostatní. Byli jsme jí ve sdělovacích prostředcích vystaveni celé týdny a slovní hříčce „kulínská voda po hulení“ se smějeme dodnes. To je mimochodem také jedna z funkcí médií. Nejen že informují veřejnost, ale mění i charakter informací – činí je veřejnými, právě proto, aby se pak mohly stát součástí kultury dané společnosti v mnoha svých podobách a variantách umělecké reflexe.

Lidské společenství je živo z potravy fyzické, stejně jako duchovní, tedy z událostí, snů, představ a mýtů, zasazených do příběhového rámce. Jedna z definic národa dokonce zní „společenství lidí, kteří si vyprávějí stejné příběhy“, nebo „lidí, kteří shodně rozumějí určitým příběhům“. Právě vyprávěním příběhů se stáváme kulturní entitou, zatímco jejich zamlčováním, vytěsňováním a tabuizací zůstáváme společností nedospělou, nemocnou a ve svém důsledku traumatizovanou. Platí to o válkách, o znásilnění, o kuponové privatizaci, o všem. O čem se mluví, zpívá, o čem se skládají básně, to je na povrchu, je vidět a nemůže se v našem nevědomí přeměnit v patogen.

Národ, jehož historie je minové pole, pro který je skutečný příběh Mnichova 1938 dodnes překvapením, který nezná komplikované okolnosti vzniku svého prvního novodobého státního útvaru a který zavírá oči před hrůzami nuceného exodu několika milionů spoluobčanů, rozhodně nepotřebuje další zakázané téma. Tím spíš, když o něm mluví umělecké dílo tak citlivě a ohleduplně, jako to dělá Sbormistr. Vlastně bychom měli Ondřejovi Provazníkovi líbat ruce. Nebo hlavu, nebo srdce, nebo čím ti režiséři ty filmy vlastně vymýšlejí. Film Sbormistr nám připomíná, že zlo často stojí v životě těsně vedle krásy a že vaši nejbližší vám mohou ublížit nejvíc. Ale je to i film o emancipaci, o dospívání (i dozpívání), o překročení hranic, o velkém světě, který nás pohltí, pokud budeme příliš důvěřiví, nekriticky ambiciózní či slepě fascinovaní.

Ve svém předposledním filmu popsal Provazník bídu nefunkční novodobé české justice, které se nepodařilo napravit zločiny doby minulé a vnést do povědomí současné společnosti zdání spravedlnosti a rovnosti před zákonem (Staříci, 2019, spolurežie Martin Dušek). I to byl velice důležitý film. V té době se ovšem nikdo z příbuzných obětí prokurátora Karla Vaše neozval.

Ne všechna témata jsou totiž pod stejným veřejným drobnohledem. Příběhy o vraždách procházejí bez protestů, dokonce tvrzení, že seriál nebo film byl inspirován skutečnými událostmi (skutečnými vraždami), jednoznačně zvyšuje jeho sledovanost. Když jde ovšem o čest českých panen, objevuje se u naší společnosti nová citlivost. Tak tomu bylo ostatně i v pět let starém filmovém počinu, který je odvrácenou stranou filmového Sbormistra.

 

Hra na dokument

Film V síti šel do kin na jaře 2000. Projekt chtěl šokovat tím, s čím je možné se setkat na internetu a vyvolat generální odsouzení takzvaných predátorů, v tomto případě starších mužů, kteří především na adrese lide.cz oslovovali mladé dívky, aby na nich následně mámili jejich nahé fotografie, ukájeli se před nimi, případně je vydírali či přiměli k osobnímu kontaktu, kde se pak snažili mít s nimi intimní styk. Záměrem tvůrců od začátku bylo dokázat a zdokumentovat, že internet a diskusní fóra jsou podobných mužů plná, a poukázat na to, že jejich choutkám mohou být vystaveny i naše dcery, pokud budou na takových serverech inzerovat. Uspořádali experiment, který měl jejich teorii potvrdit. To, jakými prostředky pracovali, nikdo nezkoumal ani nezpochybnil.

Zásadní problém projektu V síti je, že se vydává za dokumentární film. I producent a spolurežisér Vít Klusák mluví o dokumentu, když na castingu svůj záměr vysvětluje uchazečkám, které mají hrát dvanáctileté oběti predátorů. Dívkám je ovšem dvacet či více let, jsou to herečky (méně známé) a za svoji roli dostanou zaplaceno. Stejně tak jejich pokojíčky jsou postavené v ateliéru, vybavené architektem Janem Vlčkem, jehož touha po autentičnosti občas hraničí s roztomilou úchylností. Dokumentárního na tom celém není vůbec nic. Jenže pracovat se skutečnými dvanáctiletými dívkami by znamenalo tolik právních a etických problémů, že se filmaři uchýlili k blufování a umělecké lži. Na tu měli podle svého názoru právo. Jde přece o to, nastražit past a přistihnout úchyla!

Poté co štáb herečkám založí profily na lidé.cz, nabídky na komunikaci se jen hrnou. Tvůrci jsou nadšení a jejich emoce je autentická. Jejich past funguje. Teď zbývá dokázat ještě druhou část teze: že uživatelé jsou úchylové. Režiséři Barbora Chalupová a Vít Klusák tak nějak tuší, že jejich jednání není eticky zcela v pořádku, a vyhlašují kodex, soubor interních pravidel, z nichž některá budou časem porušena (herečky komunikují vyzývavě a manipulují své protějšky), který ale především nemá žádný smysl v parametrech, v jakých se experiment odehrává, a pouze odvádí pozornost od faktu, že skutečný kodex dokumentaristy byl již porušen.

Když se po pěti dalších minutách objeví první ztopořený penis (ve verzi 18+ více či méně rozmazaný), herečky předstírají údiv a udivený je i štáb, ale je jasné, že vše jde podle plánu. Když se pak o něco později objeví druhý nahý muž, příběh se ocitne ve slepé uličce, protože se naplno vyjeví skutečná povaha projektu: voyerismus vydávaný za spravedlivé rozhořčení a ujištění se v morální nadřazenosti těch, kdo vědí, jak se věci mají, a mohou tedy s klidným svědomím odsoudit úchyly na druhé straně. To, že určité procento inzerentů exhibicionisté a predátoři nejsou, pak u hereček vyvolá hrané dojetí, tvůrci to však vydávají za výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Celému procesu je přítomna i psycholožka a právník, oba ryze formálně. Bohužel se nedočkáme jejich komentáře v momentu, kdy se filmaři rozhodnou splnit přání predátorů a zaslat jim erotické fotky dívek (hereček). Z důvodů „ochrany soukromí“ ale nevyfotí svlečené herečky, ale vytvoří koláže, kdy hereččina tvář je spojena s tělem někoho jiného, pravděpodobně striptýzové tanečnice či pornoherečky. Angažují se tedy ve výrobě erotických fotek, a to s vědomím, že velmi pravděpodobně budou rozšířeny online. To se také záhy stane. Režisér je naoko šokován, ale do kulhajícího filmu to vnese trochu energie. Nikdo nereflektuje, že zde tvůrci dělají to samé, za co jsou dnešní školáci trestáni, když s pomocí AI takto generují nahé fotky svých spolužaček.

Stejně tak zůstane bez právní reflexe skutečně zajímavý zvrat, kdy filmová maskérka pozná jednoho ze zúčastněných inzerentů. Zde jsme zřejmě svědky skutečného dokumentárního momentu. Ten ale zároveň zcela jasně ukáže limity celého experimentu. Ve chvíli, kdy tento muž pošle jedné z hereček dětskou pornografii, divák znejistí. Stal se trestný čin, o kterém je třeba uvědomit policii? Nebo o trestný čin nešlo, protože vše je jen filmová hra? Jaká má ale potom taková hra pravidla? Filmaři jsou nyní v bizarní situaci, kdy přesvědčují diváka, že to, co se děje na internetových seznamkách, je trestné, zároveň ale potřebují, aby to, co se děje u nich ve filmu, trestné nebylo, protože jinak by museli vše hlásit policii (později – po premiéře – policie na základě některých záznamů skutečně začne sbírat svůj vlastní důkazní materiál) a především: zastavit svůj experiment, který by v tuto chvíli mohl být považován za nabádání k trestnému činu. Na konci příběhu pak štáb tohoto muže fyzicky konfrontuje přímo před jeho domem. To, co by mohla být v hraném filmu skvělá scéna, se v tomto případě zvrhne v pouhé pokřikování.

Kdo je tady predátor?

Představa, že jsme spolu s filmaři vstoupili do prostředí online seznamek a spolu s nimi odhalujeme bahno internetové džungle, je iluze. Filmaři svým experimentem online prostředí spoluvytvářejí, jejich filmová lež činí ze seznamky ještě méně důvěryhodné místo (jaký musí být pocit někoho, kdo se rozhodne zde poprvé oslovit nějakou dívku a stane se obětí mašinerie Klusákova štábu?). Navíc všechna jejich zjištění jsou banální a až pozoruhodně nepřekvapivá, což platilo už v roce 2000, kdy film vznikl.

Snímek neřeší žádnou ze skutečně důležitých otázek, kterých se okrajově dotýká. Proč správci seznamek nemoderují debaty na svých serverech? Proč tolerují dětskou pornografii a nespolupracují s policií? Nepřítomnost majitele zmíněného portálu, absence skutečné diskuse o psychologii uživatelů sítí a především diskuse o právním aspektu celé věci, včetně filmu samotného, není náhodná. Lehkost, s jakou tvůrci dávají svým účinkujícím nálepku „predátoři“, rozuměj odstrašující monstra číhající v kalných hlubinách internetu, zpochybňuje jejich základní schopnost empatie a smyslu pro fair play.

Nenechme se mýlit: to, co film ukazuje na sítích (především portálu lide.cz), je skutečný hnus. Ať už budeme protagonisty filmu diagnostikovat jakkoli, nejsou to – až na výjimky – rozhodně žádní sympaťáci. Jenomže svět za kamerou na tom není o moc lépe. Něco nezdravého se totiž děje na obou stranách. Zmatení, psychicky poznamenaní ubožáci zde stojí tváří v tvář všemocnému filmovému štábu a všudypřítomné filmové lži. V naučeném dialogu se dvacetiletá herečka ptá: „Nevadí ti, že je mi dvanáct?“ a šedesátiletý muž, který se vydává za čtyřicátníka, jí odpovídá: „Nevadí.“ Přitom všichni dobře vědí, že na tuto platformu je přístup od patnácti let. Nikdo netuší, zda muži herečkám jejich věk věří. Spíš mám pocit, že ne. Že je jim to prostě jedno. Vzali by zavděk čímkoli. Jsou zoufalí. Stejně jako filmaři, kteří by vzali zavděk kýmkoli, kdo se projeví alespoň trochu úchylně. Jediný, kdo prokazatelně uvěřil, že dvacetileté herečky vypadají na dvanáct, je Klusák s Chalupovou. Celý konstrukt tak hodně vypovídá o tvůrcích samotných. I proto se na tento film nedívá snadno. Nedostatečně rozmazané tváře inzerentů navíc prozrazují identitu účinkujících (jejich blízcí je opakovaně poznali). Nechci být nespravedlivý, ale mám pocit, že i zde šlo o záměr autorů.

 

Učební pomůcka

Eticky a právně problematický přístup tvůrců zůstal ve veřejné debatě nepovšimnut (zmínilo se o tom ale pár příspěvků na ČSFD, za to budiž autorům-amatérům dík). Projekt do kin nadšeně uvedla společnost Aerofilms, po všech směrech kvalitní distributor. Navíc desítky škol přijaly nabídku tvůrců použít jej jako učební pomůcku a uspořádat projekci a diskusi přímo na půdě školy. Vedlejším efektem takové „výuky“ ale bohužel bylo i potvrzení skutečnosti, že filmařům takto nefér pojatý experiment projde, dokonce za něj budou oslavováni coby zachránci našich nevinných, málem zneužitých dcer (tento motiv „lovu pedofilů“ se pak skutečně dočkal mezi žáky základních škol nápodoby, někdy s následky v podobě ublížení na zdraví).

A zde jsme svědky skutečného – byť neplánovaného – sociálního experimentu. Jestliže předmětem zkoumání neučiníme chování „predátorů“, ale naopak filmových tvůrců a jejich celkové pojetí projektu, vynoří se skutečně podstatné otázky. Jak má vypadat objektivní sociální experiment? Co všechno jsme schopni akceptovat jako „důkaz“ o něčí vině? Nejpřekvapivější je ale zjištění, že veřejnost (stále ještě) nedokáže rozpoznat morálně problematické dílo, které pod pláštíkem osvěty ostrakizuje celou jednu skupinu obyvatel. Tahle červená kontrolka se ve většině hlav prostě nerozsvítila. Možná proto, že jde o záchranu dvanáctiletých českých panen. A to, jak víme, je výjimečné téma.

Jestli existuje film, který neměl vzniknout kvůli neetickému přístupu autorů ke svým protagonistům, hlasuji pro snímek V síti. Jeho tvůrci svým dílem vědomě ublížili lidem, o jejichž vině měli pouze nepřímé důkazy. Jejich film byl předpojatý, žánrově nečistý, esteticky sporný, eticky nepřijatelný. Výraznou část stopáže tvoří materiál, který vznikl bez svolení účinkujících, jejich anonymita navíc nebyla zaručena.

 

Film jako umělecké dílo je podobenství, přičemž jeho pravdivost není dána tím, do jaké míry se inspiruje realitou, ale je obsažena v něm samotném. Je-li dobrý, dokáže původní materii proměnit v procesu tvůrčí interpretace ve sdělení, poselství.

Zatímco V síti nakonec vypovídá o něčem zcela jiném, než tvůrci zamýšleli, Provazník dokázal oslovit diváka zřetelným morálním apelem: aby se takové příběhy nikdy neopakovaly. Sestra pana Síbrta by měla režisérovi za takové poselství poděkovat. A svému bratrovi odpustit, že z ní udělal předmět sporu. Každopádně v práci s tímto nelehkým tématem zatím vítězí hraný film nad hraným dokumentem jedna nula.