Zač vděčím kritice

Takový ojedinělý vztah od určité doby zaujímám. Přitom si vzpomínám, že jsem se ke svým prvním kritikům nechoval pěkně ani korektně. Za juvenilní básnické pokusy mě nechválili. Připouštěli, že prozrazují intelekt, ale vyčítali, že jsou chladné a rozumářské, a já jsem je za to zesměšňoval.

Jednoho jsem však vyslechl vážně. Možná proto, že nebyl kritik-profesionál, nýbrž básník, navíc můj redakční šéf. Vytkl mi otevřeně, že napodobuju společného přítele Oldřicha Mikuláška: převzal jsem nejen nejnápadnější znak jeho tvorby, totiž veršovou intonaci, ale i stavbu obrazů. „Chápeš poezii jako studium na gymplu,“ řekl mi, „chceš umět na jedničku, jenže Oldřich za své umění platil osobní zkušeností, životem, a ty jdeš na jistotu a zadarmo. To nejde, nech toho.“

Jeho radu jsem neodbyl levným výkladem, že mě nemá rád. Velmi pomalu, krok za krokem jsem dospíval k závěru, že měl pravdu. Přistihl jsem se, že píšu úporně, bez spontánní radosti. S odstupem dvou tří let jsem se přesvědčil, že mi ani volba vlastního zážitku nepomáhá k jeho ztvárnění – rodily se básně, které se podobaly Mikuláškovým tak výmluvně, že jsem si toho okamžitě všiml. Nedařilo se mi úsilí zbavit se epigonské závislosti.

Nadešlo období smutku a pohřbívání snu, že budu básníkem, ale naštěstí mě přítel Zdeněk Čecháček, později známý pod pseudonymem Turba, pozval do svého studentského divadla x61, jehož název odkazoval k Déčku E. F. Buriana. Spolu s mým spolužákem a kamarádem Radimem Vašinkou mě získali jako dramaturga. Sestavil jsem několik montáží z díla českých a potom i světových autorů. Pořad Inzerát na skřivánka měl u diváků a kritiků výborný ohlas, a když jsme se v iksce pohádali, zamířil jsem s divadelním nápadem nejprve za Bořivojem Srbou do Mahenovy činohry a poté na jeho doporučení za Evženem Sokolovským a dramaturgy Jiřím Flíčkem a Vladimírem Fuxem do Večerního Brna.

Práce na textu kabaretní hry Král-Vávra na havlíčkovské téma šla povzbudivě od ruky. Podvečery a večery jsem trávil s přítelkyní a pozdější manželkou a po návratu domů někdy v deset jsem usedal k psacímu stroji. Dialogy rostly jako houby po dešti a zápletky předháněly jedna druhou. Prvních sedm obrazů přijal režisér a společně s ním i dramaturgové příznivě a nehotovou hru pojali do plánu. Výsledkem byl drzý kus, který se zamlouval kritikům i divákům.

Až na jednoho se hodnotitelé zastávali inscenace pro její společenskou kritičnost, která pohněvala ultralevé stranické funkcionáře tak silně, že prosazovali zákaz repríz. Teprve slovenský divadelní kritik Emil Lehuta si však všiml a nahlas poznamenal, že brněnský satirik promluvil sice občansky statečně, ale „umelecky hábkavo“. Jindřich Černý charakterizoval dílko střízlivě jako kabaret a Leoš Suchařípa doslov ke knižnímu vydání v Orbisu nadepsal „Na cestě ke hře“. 

Když jsem se začetl do svého výrobku, z odstupu jsem rozpoznal, na jak umělých vazbách spočívalo jednání postav: děj se pohyboval od jednoho provokativního výroku ke druhému, většinou za použití průhledných oslích můstků. V pravém smyslu slova šlo o sled verbálních satirických šlehů, jejichž účin zastíral primitivní konstrukci. Pan Sokolovský mě povzbuzoval k práci na nové hře: „Einmal ist keinmal.“ Netušil, jak hlubokého významu pro mě nabyl jeho pseudobonmot. Kamarád Jan Zábrana to vyslovil nesmlouvavě: „Prvotina nic neznamená. Druhá hra rozhodne, jestli jsi dramatik.“

Bylo mi jasné, že kabaret to příště být nesmí. Zabloudil jsem až k antice a naplánoval, že příběh bude mít za hrdinku Antigonu a na scéně ožije ve verších sofoklovského a shakespearovského ražení. Dějový konflikt se odehraje v mocenské sféře, v níž Antigona plně neobstojí. Kreon jako její protihráč dostane určitý díl pravdy a dramatik ji nikomu nepřisoudí celou. Relativnost mravních principů se odrazí ve vítězství toho, kdo občany obdaří lepším uspořádáním státních záležitostí.

Premiéra v režii Evžena Sokolovského s výpravou Karla Vacy a se skvělou hudbou Jana Nováka proběhla v roce 1967 v historické budově Národního divadla, aniž přede mnou okamžitě vysvitla obludnost pojetí, prázdnota patosu a marnost boje, který s předlohou podstoupila představitelka hlavní role Klára Jerneková. Už během zkoušek se mi upřímně přiznala, že hru pokládá za nelidskou a nemá z čeho vystavět postavu. Jenže pánové Bohuš Záhorský, Čestmír Řanda, Ladislav Boháč a Vítězslav Vejražka se mi naopak zdáli v přesvědčivém souladu s autorským záměrem. O posledním z této čtveřice jsem přitom neměl potuchy, jakého občanského a mravního selhání se dopustil. K mé hanbě mi unikla i souvislost, že spolupráce s vedením činohry vyznívá jako gesto souhlasu s mužem, který na šéfovském místě nahradil vyhozeného Otomara Krejču, jehož tým, Josefa Topola, Karla Krause, Marii Tomášovou, Jana Třísku, jsem ctil a obdivoval.

Při druhé premiéře mi však došlo, jakou velkooperně dutou katastrofu jsem přivedl na svět. Mrtvo v hledišti a pohřební nálada na popremiérovém posezení s účinkujícími mluvily srozumitelně. Jen profesor Jan Kopecký se mě ujal. Prý mám cit pro dramatické střetnutí a „jednou na to přijdu“. 

Ostatní kritikové byli neúprosní. Jindřich Černý v Lidové demokracii zesměšnil „rudý balon vášně, který se nadouvá v textu“, ale hlavně obnažil autorovo nepřijatelné východisko: připomněl mu, že veškerá kultura byla odevždy „antigonská“ a nemohla a nemůže tudíž nikdy ani v nejmenším přitakat vladařovi, který zápas o spravedlivý nárok člověka na posmrtnou důstojnost završil hrdinčinou vraždou. Sergej Machonin, s nímž jsme se po léta přátelili, na okraj rozboru Mahlerovy komedie Svatba jako řemen dospěl v Literárních novinách k domněnce, že si autor Děvky z města Théby předsevzal stvořit Velkou současnou hru a tím se minul se základními předpoklady jevištní pravdy.  

Rozsáhlou kritickou studii publikoval profesor Jan Patočka. Má Antigona mu připadala spíš jako Hamletka, ale hru vyvrátil drtivě a bez ironie. Domácí analýza jeho argumentů mi zabrala dva tři dlouhé roky a vedla k pochopení, že jsou pravdivé a vyžadují převratnou změnu v pojetí dramatikova úkolu. Panu profesorovi jsem se šel v roce 1970 po jeho přednášce v Brně představit – osobně jsme se nikdy předtím nesetkali – a poděkovat. Pomohl mi k životnímu obratu, který mi otevřel cestu k nové orientaci občanské i tvůrčí.

Neumím stručně popsat její obsah a dosah a odůvodnit trvalou vděčnost, kterou od té doby chovám k umělecké kritice. Jsem si vědom toho, že všichni její pěstitelé nedosahují kvalit osobnosti Patočkovy ani pronikavosti zralého Machonina a mravní zásadovosti Jindřicha Černého, ale v každém případě představují zkušené hodnotitele, kteří divadlo po léta sledují a milují. Kdykoli se zabývali mými výkony jako dramatika, snažil jsem se najít v jejich soudech podnět k zamyšlení. Platí to i o soudech převážně nebo zcela negativních.

Když můj Zázrak v černém domě, u kritiky vcelku úspěšný, jako jediný zpochybnil Jiří Peňás, prožíval jsem vážně jeho námitku proti přesvědčivosti základního konfliktu. Pochybovala o něm i má kamarádka – vynikající kritička. Její jméno neuvádím, protože jsem si nestačil vyžádat souhlas s citací mínění, které pronesla mezi čtyřma očima: Zázrak v černém domě je vymyšlenost. Spor s otcem řeší mladí muži ve věku do pětadvaceti, zatímco šedesátiletý dramatik se jím utkvěle zabývá, protože si jej pěstuje uměle jako bolestín. Kladu si tento postřeh dodnes jako otázku.

Neurazil jsem se, když mě kolega Peňás označil za suchara, který na sebe vzpomíná příliš vážně. Vzal jsem svazek Rozpomínek znovu do ruky, abych si ověřil nebo oželel přítomnost humoru. Mou sebekritičnost vyložil jako efektní flagelantství. Nemá pravdu, či aspoň její kus?

Kritikové mi pomáhají lépe vidět, co na sobě nikdy bezezbytku nespatřím. Naposledy jsem se s nimi shodl, když odsoudili loňskou inscenaci mé faustovské hry v Ypsilonce. Smír s neúspěšným rozloučením s divadlem mě přitom samozřejmě bolel, ale to patří ke kšeftu, jak říkal Masaryk. Hlásím se k Havlíčkově velké a nezapomenutelné obraně a chvále kritiky, která platí i o kritice zaměřené obecně a politicky, jíž bych rád jednou věnoval samostatnou kapitolku. Kritika je a má být všudypřítomná, neomezeně svobodná a bezohledná. Takovou ji vyznávám a nekonečně jí vděčím.