GLOSA: Miloš Dvořák byl hnacím motorem několika divadel

Divadlo jak známo je týmová práce a část týmu je v podstatě neviditelná, ale bez ní by to nešlo. Vidět jsou hlavně herci, ti se hřejí v přízni publika nebo také slíznou i tu nepřízeň. S režiséry a dalšími tvůrci je to nejisté, když se tito vmísí na děkovačce mezi herce, diváka to může i zmást, co tam ti lidé vlastně chtějí. Vedle techniky, administrativy je v divadle ještě jedna vzácná sorta a to jsou ti, kteří mají zakladatelské vlohy a všechno produkují a organizují a také mají lví podíl na tom, že divadlo funguje. Musí mít k tomu mít velmi speciální schopnosti a také se musí smířit s tím, že slávy si moc neužijí. Miloš Dvořák, který tento týden zemřel ve 86 let, byl takovým nezastupitelným člověkem s velkým hnacím motorem. Pošel jako spousta jiných divadelníků z amatérské líhně, i jeho rodiče hráli ochotnické divadlo, po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové absolvoval pedagogicky kurz a šel učit do Broumova, kde se potkal s Pavlem Fialou. Dali se dohromady a než museli na vojnu, založili Kladivadlo, jedno z prvních vlaštovek studiového hnutí.

Miloš o tom pěkně vypráví v Paměti národa - jak divadlo profiloval téměř výhradní autor a režisér Pavel Fiala jako poetický (později i politický) kabaret a jak jej provozně vedl Dvořák.  Ideální stav. Líčí, jak se přesunuli do Kadaně a pak do Ústí nad Labem, kde se profesionalizovali. Byl na všechno sám a zní to neuvěřitelně, když vypočítává, co všechno dělal, dnes by se z toho všichni hroutili....„Vyjednával jsem zájezdy, plánoval všechny představení a zkoušky, všechny texty – a to nebyly počítače, programy, plakáty, měsíční letáky, posílal jsem před premiérou fotky do všech novin, ještě na ty zájezdy jsem taky jezdil a ráno v osm byl zas v kanceláři, kde jsem měl náboráře a sekretářku. Taky jsem ty zájezdy jezdil vyjednávat, jsem se sebral a jel třeba do jižních Čech a objel pár měst, abych si třeba prohlíd ty sály, jak to tam vypadá.“

Miloš Dvořák (uprostřed) na křtu pátého dílu své knížky, vpravo Iva Hüttnerová a David Matásek. Foto Jan Dvořák

Dvořák výmluvně popisuje, jak bolševik Kladivadlo nakonec v roce 1971 nemilosrdně zakousl. Nejdřív všechny dusil, zakazoval a pak vyhodili Pavla Fialu a chtěli změnu názvu. Na troskách Kladivadla vzniklo Činoherní studio pod vedením režiséra Jaroslava Chundely, už ne autorská scéna, ale studiové interpretační divadlo, ale nebýt svého předchůdce tato činohra by se určitě nezformovala, ani doba tomu nepřála. Každopádně Miloš byl u toho a byl znovu spiritus agens, podílel se na budování hereckého souboru a pro nového šéfa Ivana Rajmonta byl naprosto nepostradatelný, divadlo provozně i organizačně držel. Nakladatel a teatrolog Jan Dvořák vzpomínal, že když před dvaceti lety v Pražské scéně chystal knížku o Ivanu Rajmontovi, obrátil se na Miloše a ten mu poskytl dokonalý soukromý archiv týkající se Činoherního studia a Rajmonta. „Měl to perfektně vedené, přehledné a vyčerpávající, výrazně nám to pomohlo. Také vydal knížku i o Kladivadle,“ dodává.

Po roce 1990 se Miloš z Ústí přesunul do Prahy, do Realistického divadla. Odešli společně se ženou, přední herečkou souboru Marií Spurnou, která pak byla i oporou smíchovské scény, později Labyrintu. Miloš ale nedlouho poté následoval Ivana Rajmonta do Národního divadla. V posledních letech se věnoval psaní a měl docela zvláštního koníčka, pátral po místech, kde jsou pohřbení nejenom divadelníci, ale různé osobnosti kultury, umění i vědy. Byl nadšený fotograf, takže pořizoval i fotografie. Pod názvem Malý průvodce po hrobech velkých vyšlo celkem pět knížek.