Takové vyskakování!

Zatímco republika má své historické osmičky, u Jana Antonína Pitínského jsou to dozajista pětky. V pětapadesátém (30. října) se narodil, od pětaosmdesátého už není primárně Zdeněk Petrželka, ale právě pseudonymní Pitínský. V pětadevadesátém pak zahájily brněnské Větrné mlýny svou bohulibou vydavatelskou činnost sborníkem Uprostřed průmyslové noci, co Pitínský uspořádal (jakkoli tiráž tvrdí, že to bylo o rok později). A 2010, což je hned několik pěkně zrýmovaných pětek dohromady, vydal JAP u Mlýnů své opus magnum Všecko napsané. Jenže ten název klame: přišla řada dalších knížek (například T.MA, 2020; Bratři Biglinové na dvojskifu, 2023; Domácí potřeby, 2024 – oceněné Magnesií Literou za prózu!), zatím naposledy Olívie si vyskakuje; vydaly Mlýny v roce 2025.

Ta kniha je prý pro děti. Vyšla v edici Větráček. Ale když ji čtu dětem, dvě usnou a třetí nervózně pokukuje po mobilu. Co je na tom špatně, ptám se, když bez valného nadšení prořídlého publika zaklapnu knížku. Vždyť je to vtipné, o jazykovou komiku nebyla u Pitínského nikdy nouze, vždycky byl mistrem subtilních, lehce absurdně zvlněných popisů: situací i postav. Vždyť je to řečově suverénní až běda, tady by se čtenáři měli učit, a ne usínat – poznávat archaismy, neologismy, dialektismy, sledovat básnivý spád promluv, jemnou, lyrickou fantazii probublávající mezi slovy. Vždyť je to parádně trhlé a popletené: jediná Olívie má díky svému autorovi obratem vidění jako patero kluků u Poláčka (Bylo nás pět) nebo Trnky (Zahrada); cokoli je najednou čímkoli, vzdálenosti se natahují a smršťují, prostor se pohybuje, čas stojí anebo pádí o překot.

Olívie je předškolačka a jejím průvodcem je „starý děd Moučka“, a přestože je dělí generace, mají to základní společné: realitu vnímají magicky, aktivně, jako šanci, jako nepřeberné kvantum možností. Jako přelud, jako sen. Co tady ale absentuje, je dvojí. Zaprvé: pokud jde o dějový vývoj příběhu, nasekaného do čtrnácti kapitol, Pitínský má zájmy spíš menší než větší, někdy rovnou žádné. Klíčová je situace, která se rozbíhá spíš po vertikále než horizontále, spíš kvete imaginací než akcí. A zadruhé, což s tím prvním přirozeně souvisí: dohromady je to všecko bujný chaos, živelný vír, kde se točí exponát, ostrov, detektiv, poušť, hospoda, příšera, moře, park, pláč – i neusínání. Jediné, co knihu závěrem trochu ustaluje a vrací na zem, je fakt, že poslední kapitola se zase rýmuje s pětkou – začíná na pětaosmdesáté stránce.

Kdo si v téhle knize vyskakuje nejvíc, je tedy jasně autor. Vyskakoval si vždycky, a hravě přeskakoval žánry, meze i pole; jako režisér, jako dramatik, jako básník, jako prozaik. Takové vyskakování stojí vždycky za to. A ti, kdo jako děti u Pitínského usínají nebo pokukují po mobilu, se možná začtou jako dospělí. Anebo ne. Bude to něčí chyba?

Autor je literární a výtvarný kritik.