KOMENTÁŘ: Ochočená kultura

Je výjimečné, když na ministerstvo kultury nastoupí náměstek a je k dispozici knižní záznam jeho myšlení o kultuře. Nyní to platí v případě Davida Kašpara a jeho knihy Co dokáže kultura? (Meziměsto 2024). Autor prošel k pozici na ministerstvu kulturními projekty i komunální politikou. Kniha vyšla s předmluvou Kašparova spolužáka z DAMU a spolupracovníka Jiřího Sulženka, nyní ředitele pražského Odboru kultury a cestovního ruchu. V předmluvě označuje knihu za „nakažlivě optimistickou“, čímž vystihuje její sílu i slabinu. Kniha akcentuje pozitivní stránky kultury, což je sympatické, zároveň vytěsňuje ty negativní, rigidní, toxické. Autora navíc zajímá jediný rozměr kultury – městská kultura jako společenský tmel.

Redukci nastoluje, už když úvod knihy pojmenovává Komu patří město? Jak text postupuje, je evidentní, že nejvíc se soustředí na Prahu, na umění komunitní, na sousedství, na spolupráci občanek, občanů a veřejné sféry, na kontext městského plánování a veřejného prostoru.

Optimismus zakořeněný v osobní zkušenosti a její zevšeobecňování generují slepé skvrny. Popis městského života a správy hned v úvodu vyznívá jako idealizovaný obrázek. Autor se vyznává ze stesku po domově během studia v Americe, ze sounáležitosti s evropskou kulturou, ze vztahu k místu, domovině, která je jeho součástí. Nebanalizuji to, ale nasazuje si tím klapky na oči. O své niterné zkušenosti píše, jako by byla všeobecná. Co pak lidé, pro něž je domov toxické místo, stejně jako kultura, z níž pocházejí, s níž bojují a která je vylučuje?

„Uvědomění si sdílených hodnot a vzorců chování prohlubuje mezi lidmi vzájemnou důvěru a podporuje jejich komunikaci a spolupráci. To, co je nám známo, je nám zároveň i blízké,“ tvrdí. Co by na takový předpoklad řekl třeba francouzský spisovatel Édouard Louis, který pracuje na tom, jak se z kultury svého domova vyrvat? Takoví lidé nejsou jen ve Francii. Co by na to řekl kdokoliv, kdo vyrostl ve vyloučené lokalitě, v domově s normalizovaným násilím? Jako by součástí české kultury byly jen „malebné zvuky“ a nikoliv i to, čemu se například říká kultura znásilnění, homo- a transfobie, tolerance k násilí na dětech a ženách, hluboké genderové nerovnosti. Je třeba kultura Romů také tou kulturou, o které autor píše? Kašparovo líčení má rysy biedermayeru.

Na obranu podvratného umění

„Kultura, která dokáže mezilidské vazby aktivovat, je silným spojencem veřejné správy, ať už se jedná o starost o zanedbaný prostor nebo péči o opuštěného člověka,“ tvrdí autor a lze položit další otázku: A co subverzivní rozměr kultury a umění? Co kultura, která se nechce spojit s veřejnou správou, chce ji podvracet, chce rebelovat, je kritická a anarchistická, co kultura, která se nedá řídit a poutat zrovna tou nejvíc in kulturní politikou? Co kultura divoká, rostoucí z odporu nebo ze vzteku? Kultura není jen instrument k tomu, aby se všichni měli báječně, aby to správě s občanstvem hezky fungovalo. Stejně tak vystupují otázky, když v knize dojde na kreativitu. Tvůrčí lidé se podle autora rádi sdružují a sdílí, jsou komunikativní. Co v takové vizi s nesrozumitelnými introverty, s excentriky, kteří jsou jak osina v zadku, s nezařaditelnými solitéry, s génii na pokraji šílenství?

Z knihy je cítit kombinace nedůvěry k velkým institucím a obdivu, když dojde na městské knihovny i základní školy a jejich kulturní roli (Základní umělecké školy výslovně nezmiňuje). Z toho plynou další otázky: Kde má v této komunitní vizi kultury svou pozici profesionální excelence, excelentní profi umění, nezřídka vázané na větší, stabilní, dobře financované instituce s perfektním zázemím? Participativní umění získalo nadvládu, rozmývá se rozdíl mezi profesionálním a amatérským. Má to své výhody i rizika a dopady, které je nutné kriticky zkoumat.

Lepší zítřky nebo nová normalizace?

Autor knihy se podílí na vzniku nové Státní kulturní politiky 2026+, takže by neměly zapadnout ani pasáže o plánování kultury. Také doporučuje ubrat na aktivismu a přidat na konstruktivní spolupráci k rozvoji měst. Proč? Kulturu považuje za stabilizátor společenské shody, akcelerátor kvalitního života obce, za garanta fungující demokracie, za funkční nástroj rozvoje občanské společnosti. Jistě. Má toho, kultura, podle něj na bedrech hodně. Jenže by se zároveň nemělo rezignovat na brutálně kritický přístup ke kultuře, který nepomíjí její problémy. Jinak se z vize lepšího zítřka stane jen nová normalizace.

Kultura jako instrument a akcentace kulturních a kreativních odvětví - to je aktuálně preferovaný přístup v oblasti správy. Pro politiku i veřejnost je to uchopitelnější cesta ke kultuře, než vhled do imanentní hodnoty umění, umění, které má cenu, smysl a celkové oprávnění jen samo v sobě a zaslouží si podporu polis, i kdyby negenerovalo žádné měřitelné „dobro“. Léčivé, sociální, rozvojové, ekonomické a další dopady umění či kultury (paralela s aplikovaným výzkumem oproti základnímu) lze měřit, „tabulkovat“, vědecky zkoumat, což se obecně cení.

Smrt kultury vzdoru

Kašparův text doporučuji číst s knihou Mozek pod vlivem umění - Jak nás různé druhy umění mění od autorek Susan Magsamen a Ivy Ross (Audiolibrix 2024). Jako by David Kašpar rozpracovával kapitolu Vytváření společenství, v níž autorky zkoumají společenskou, komunitní roli umění (vedle kapitol o umění a duševním zdraví, léčení těla, posílení učení atd.). Mozek pod vlivem umění je zdroj výzkumů o vlivu umění na člověka, které propojují estetiku a neurovědy. Oběma knihám je společné pojetí kultury a umění jako nástroje i nekritičnost, s níž k tématu přistupují – ve druhém případě je nekritičnost podmíněná technooptimismem Ivy Ross, která pracuje v Googlu. A tak autorky sní o přesném mikrodávkování estetiky pro každého (předpokládá to detailní přístup k osobním informacím a údajům, zavrtání se lidem až do mozků), umění je podle nich zdroj dobra (a jsme od estetiky v etice), který podporuje lidské zdraví.

V obou knihách jsou cenné argumenty k debatě o prospěšnosti umění, včetně rozhodování o penězích, které by měly či mohly do kultury téct (v případě Magsamen a Ross i ze zdravotního pojištění). Je ovšem důležité sledovat i odvrácenou stranu tohoto přístupu. Nekritická instrumentalizace umění a kultury je cestou, na jejímž konci je zničení umění jako výsostné sféry ničím (ani morálkou) a nikým (natož politickou silou) nelimitované osobní svobody. Umírá tam kultura vzešlá z autentického odporu, ze vzdoru, nepředvídatelné a neřiditelné divokosti a nesouhlasu. Je cestou do míst, kde vítězí kultura ochočená, která pomáhá budovat marketingem, frázemi a ekonomickými zájmy konstruované a kontrolované zdánlivě zářné zítřky.