Nikl u Drtikola – a Lilly Gombos rovnou do nebes!

Prázdniny pokračují. Jedeme s dětmi z chalupy do Příbrami, kde v galerii Františka Drtikola (galerie-drtikol.com) běží výstava Libuše a Petra Niklových. Matky a syna. První ročník 1934, druhý 1960. Oba mistři svého oboru, respektive svých oborů. Ona designérka hraček, vymyslela jich víc než dvě stovky, hlavně v druhé polovině šedesátých a první polovině sedmdesátých let; určitě jich pár znáte, minimálně natahovacího kocoura, nafukovacího buvola v červené nebo žirafu ve žluté. On je pak výtvarník, co míchá vždycky všecko se vším, co sází na sílu chvíle, okamžitou inspiraci, na myšlenku spíš než na finální výraz. Výstava u Drtikola je ale překvapivě chudá, instalačně ledabylá, odbytá. Vlastně jenom poházené vybrané hračky – plus Niklova umělecká reakce. Nejsilnějším místem výstavy je tak paradoxně fotografie. Asi z poloviny šedesátek. Malý Petr tady sedí ve velkém člunu, co designovala jeho máma; dívá se rovnou do kamery. Kolem rozbouřená voda. Ten obraz je víc než symbolický: ukazuje naplno všecky ty kreativní živly, co v díle matky i syna svobodně proudily – a proudí dál.

V ospalé galerii, kde jsme v tom nedělním odpoledni jediní návštěvníci, je toho ale k vidění víc. Třeba stálá expozice věnovaná Františku Drtikolovi (který se v Příbrami 1883 narodil), vybrané kousky z jeho práce fotografa a malíře. Fotografa zná člověk dobře odjinud, hlavně ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kde je mimochodem originální verze slavné „Vlny“ z šestadvacátého; té „Vlny“, co patří mezi nejdražší fotky českého původu vůbec. Možná proto ji zkraje března 2011 někdo z muzea na objednávku šlohnul; plán s prodejem komusi v Kalifornii naštěstí nevyšel. V Příbrami je k vidění jedna z variant. Možná víc ale táhnou Drtikolovy malířské kreace z let, kdy už nefotil: zvláštní, mysticky vyladěné krajiny, duchem připomínající trochu plátna Nikolaje Rericha.

Co je ale v galerii momentálně nejvíc, je výstava slovenské malířky Lilly Gombos. Jmenuje se trochu podezřele: Bond. S legendárním agentem ale nemá naštěstí nic společného, výraz „bond“ – respektive „bonding“ a „bondage“ – má i jiné významy; buď jde o budovaný vztah matky a novorozence, anebo o trochu aberovanou sexuální praktiku, totiž svazování. Gombos, které je aktuálně pouhých šestadvacet, se věnuje figuraci. Ovšem poněkud zvláštní, deformované, nejednoznačné figuraci; její humanoidní kreace, které zahrnují prvky zvířecí stejně jako rostlinné, mají jaksi rozostřené to, co by je mělo činit v lidském světě uchopitelnými, zařaditelnými, čili pohlaví a věk. Rezonuje v nich divnost biomechanoidů Hanse Rudiho Gigera stejně jako rozmyté úzkosti a smutky Josefa Bolfa. A pokud jde o barevnost, pak jistě i „padesát odstínů šedi“. Navíc v tomhle případě dobře funguje instalace: obnažené zdivo, potrhaná, zašpiněná omítka – a občas do prostoru se deroucí bílé, zásvětní prstíky. Vlastně docela sugestivní podívaná, trochu horor – jako z dílny Davida Cronenberga. Díky Gombos vyrostla příbramská galerie Františka Drtikola rovnou do nebes. Samozřejmě dočasně, výstava trvá do sedmého září.

Autor je výtvarný a literární kritik.