Náhoda je výmluva

Básníkovi Jiřímu Dynkovi, původem ze Zlína, usazenému ale čtyřicet let v Praze, je letos – čtvrtého října – sedmašedesát. Sleduji jeho poezii, respektive básnický vývoj od počátku po dnes. A je to strhující, dechberoucí podívaná, skoro jako v antickém Římě: gladiátor Dynka, aktuálně vybavený pečlivě vyholenou hlavou a slušivým plnovousem málem po kolena, tančí kolem slov, mezi verši a slokami, snaží se najít ty nejpřesnější pohyby, nejladnější tahy. Nevítězí vždycky, někdy má pádný důvod k nespokojenosti, a někdy ani zvítězit nemůže: odžitých let přibývá, budoucnosti ubývá. Místo vzývání éterické „líviové lenkové“ a rituálních kouzlení kolem „sussexské superstar“ z přelomu dvacátého a jednadvacátého století nacházíme v jeho textech z poslední dekády častěji hřbitovy, vyprovázení mrtvých, přiznané stárnutí, ale i novou sílu sbíranou do vlastního života přes vnoučata.

Taky v novince, nazvané dramaticky Zdrhnout CZ, jsou vnuk a vnučka vyvoláni jménem, fungují jako průvodci, jako zesilovače, jako zrcadla. Dynka totiž v novince vyhnal své básnické alter ego na špacír a putování: z Prahy – do Kolína, Písku, Olomouce, Malé Skály. Ohledává ta místa se svým typickým hlubinným údivem, jako by tamější realitu viděl a hmatal poprvé; intenzivně ji nasává, prožívá každým coulem a proměňuje ve verš, který kvete trochu neuroticky, trochu eroticky, trochu pobaveně, trochu zábavně, trochu pokusnicky, experimentálně, hravě. Dynka-básník je vážně jako děcko: skutečnost jím prochází bezprostředně a totálně jako voda korytem řeky, jako mraky oblohou, hvězdy vesmírem. Vidí věc tím, že se stává tou věcí; vplete se na čas do její struktury, dýchá chvíli jejím dechem.

Dynka je básník-kontrapunktik. Píše rozumem, ale je plný citu. Píše o jiných městech a místech, ale je pořád tady, doma. Píše svůj verš, ale nadšeně cituje z druhých. Vnímá vlastní i cizí konečnost, limity lidské existence, ale zároveň žije zbývající čas na maximum, klokotá v něm nezdolná (sexuální) energie. Chce zdrhnout, jak říká v názvu své sbírky, ale ještě spíš se pak chce obloukem vrátit. Píše velkou poezii, jednu z největších, co tady po devětaosmdesátém roce vznikla – a publikuje ji málem samizdatem, v komorním nakladatelství Klenov, v nákladu tří stovek kusů.

Ale na počtu výtisků a velikosti nakladatele nesejde, Dynka je totiž kontrapunktik ještě v jednom, a sice tom základním: svou poezii žije – a jeho poezie žije, a dozajista jednou přežije jeho. Poezie je pro Jiřího Dynku jako třetí dítě, třetí vnouče: „Osud žije můj život – nenechá nic náhodě. / Náhoda je výmluva…“

Autor je literární a výtvarný kritik.